30 Cdo 2314/2009
Datum rozhodnutí: 15.12.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 2314/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce JUDr. L. P. , zastoupené JUDr. Zbyškem Melichem, advokátem se sídlem Praha - Břevnov, Junácká 1474/5, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 156/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2009, č.j. 21 Co 424/2008 50, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 5. 2008, č.j. 20 C 156/2007 30, pod bodem I. výroku stanovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 10.000,- Kč s příslušenstvím jako náhradu nemateriální újmy, kterou měl žalobce utrpět tím, že v řízení, jehož předmětem byla náhrada škody na zdraví, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 7 C 124/97, bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pod bodem II. zamítl žalobu do zbylé částky 4.990.000,- Kč s příslušenstvím. Pod bodem III. výroku obvodní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil zamítavý výrok II. rozsudku obvodního soudu a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 60.000,- K s příslušenstvím, ve zbývající části tento výrok potvrdil (výrok I.). Nově rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že dne 30. 5. 1997 podal žalobce žalobu na náhradu škody na zdraví u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti A. L. a proti jeho zaměstnavateli. Posuzované řízení bylo dne 11. 10. 2000 přerušeno z důvodu prohlášení konkurzu na druhého žalovaného a do rozhodnutí odvolacího soudu v tomto řízení nebylo původní řízení skončeno. Žalobce nejprve uplatnil svůj nárok u žalované, která uznala porušení práva na projednání věci v přiměřené době, avšak žalobci neposkytla peněžité zadostiučinění. Odvolací soud dospěl k závěru, že obě řízení (jak řízení o náhradě škody, tak konkurzní řízení) jsou nepřiměřeně dlouhá a jako adekvátní zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení považoval částku 70.000,- Kč s příslušenstvím. K přiznání vyššího odškodnění pro žalobce oproti rozhodnutí soudu I. stupně vedl odvolací soud zvýšený význam předmětu řízení pro žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolatel, má za to, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu. Domnívá se, že Nejvyšší soud by se měl vyjádřit ke kritériím, dle kterých se určuje výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. Dle názoru žalobce není původní řízení nijak procesně obtížné, právně ani skutkově složité a žalobce nijak nepřispěl k průtahům v řízení. Soudy by měly přihlédnout k tomu, jak k věci přistupujíc orgány veřejné moci a že pro žalobce má řízení zásadní význam, neboť jde o odškodnění těžké újmy na zdraví. Z toho žalobce dovozuje, že vzniklá nemajetková újma se v jeho případě rovná 5.000.000,- Kč. Závěrem připomněl, že nepřiměřená délka řízení je způsobena konkurzním řízením, jehož délka je rovněž nepřiměřeně dlouhá, přičemž žalobce ji nemůže nijak ovlivnit, neboť není účastníkem konkurzního řízení. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil tomuto soud k novému řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o.s.ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V dané věci je z obsahu dovolání patrno, že jím žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně o zamítnutí žaloby do částky 4.930.000,- Kč. Z toho důvodu přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo (z hlediska judikatorního) řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, dostupné veřejnosti na www.nsoud.cz).
Žalobce v posuzované věci však dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá a ani žádnou takovou otázku ve svém dovolání neformuluje. Polemizuje pouze s výší přiznaného odškodnění, která však nemá judikatorní přesah potřebný pro přípustnost dovolání, neboť je významná pouze pro tuto věc. Otázka postupu soudu při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), byla nadto Nejvyšším soudem již vyřešena v jeho rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, dostupném veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a z pohledu tohoto rozhodnutí není odškodnění přiznané žalobci za porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, za dobu trvání původního řízení do rozhodnutí odvolacího soudu v řízení tomto, žádným excesem.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2010

JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu