30 Cdo 2313/2013
Datum rozhodnutí: 10.12.2013
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 237 o. s. ř.



30 Cdo 2313/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Mgr. M. Š. , proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo Nábřeží 390/42, o náhradu škody ve výši 90.000,- Kč s příslušenstvím a o zadostiučinění ve výši 225.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 437/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013, č. j. 25 Co 531/2012-192, takto

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zák. č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen o. s. ř., dovolání žalobce odmítl.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázka příčinné souvislosti mezi vznikem tvrzené škody a nesprávným úředním postupem soudu není otázkou právní, ale otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (v tomto případě nesprávný úřední postup soudu) a vznik škody na straně poškozeného je ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2787/2010; zde odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz ). O otázku právní by mohlo jít tehdy, pokud by soud zjišťoval, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být vztah příčiny a následku prokázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, nebo nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, dostupný z webové stránky Ústavního soudu nalus.usoud.cz). Namítá-li žalobce nesprávné skutkové zjištění příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudu a jím tvrzenou škodou, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Tato vada, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyla dovolatelem odstraněna (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 90.000,- Kč s příslušenstvím odmítl pro vady.
Ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk ), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což není žalobcův případ. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení základní výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). I v této otázce, stejně jako otázce vztahu výše odškodnění a dostupnosti prostředků nápravy nepřiměřené délky řízení na národní úrovni, odpovídá rozsudek odvolacího soudu judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce i ve zbylém rozsahu odmítl jako nepřípustné, neboť odvolací soud se při řešení žalobcem předložených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 10. prosince 2013
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu