30 Cdo 2311/99
Datum rozhodnutí: 04.09.2000
Dotčené předpisy:




30 Cdo 2311/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl ve věci žalobce S. T., a.s., zastoup. advokátem, proti žalované Z. R., o 55.015,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9, pod sp. zn. 10 C 19/99, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18.5.1999, č.j. 14 Co 235/99-16, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18.5.1999, č.j. 14 Co 235/99-16, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18.2.1999, č.j. 10 C 19/99-5, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou ze dne 23.12.1998 žalobce S. T., a.s. navrhl, aby soud uložil žalované Z. R. povinnost zaplatit žalobci 55.015,50 Kč s 20% úrokem z prodlení ode dne podání žaloby do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 1% za každý den z prodlení ode dne podání žaloby do zaplacení a náklady řízení, které žalobci v řízení vznikly. Uvedl, že účastníci uzavřeli dne 10.6.1007 dohodu, jíž se žalovaná zavázala zaplatit žalobci dlužné telefonní poplatky ve výši 64.019,- Kč s přísl. ve stanovených měsíčních splátkách, dohodu však nedodržela, čímž se zbytek dluhu stal podle ujednání účastníků splatným. K důkazu o správnosti údajů navrhl obsah dohody ze dne 10.6.1997, jejíž kopii k žalobě připojil. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 18.2.1999, č.j. 10 C 19/99-5, řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu dopravy a spojů ČR k dalšímu řízení. Rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení 50% zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.102,- Kč, z účtu obvodního soudu. V odůvodnění usnesení soud poukázal na ust. § 7 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 21, § 22a zák.č. 150/1992 Sb., z nichž dovodil, že věc nespadá do pravomoci soudů; rozhodování o platbách za používání telekomunikačních zařízení bylo svěřeno po novele kompetenčního zákona Ministerstvu dopravy a spojů ČR, a proto ve smyslu ust. § 104 odst. 1 věta druhá o.s.ř. postoupil věc uvedenému ministerstvu k dalšímu řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.5.1999, č.j. 14 Co 135/99-16, výše označené usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, podle nějž posuzovaná věc nespadá do pravomoci soudů. Shledal správným odkaz na ustanovení § 21 odst. 1, 2 zák. č. 110/1964 Sb o telekomunikacích v platném znění. Toto ustanovení svěřuje do věcné příslušnosti správních orgánů a podrobuje režimu správního řízení veškerá rozhodnutí ve věcech podle zákona o telekomunikacích, včetně rozhodování ve věcech občanskoprávních, tedy i o povinnosti zaplatit úhradu za užívání telefonní stanice. Tato povinnost je sice povinností z občanskoprávního vztahu, rozhodování o ní však bylo zákonem svěřeno správním orgánům. Na tomto závěru podle názoru odvolacího soudu ničeho nemění ani okolnost, že pohledávka žalobce byla zajištěna institutem uznání dluhu podle ust. § 558 obč. zák.

V dovolání proti označenému usnesení odvolacího soudu žalobce namítal, že posuzovaná věc patří do pravomoci soudů, neboť dohodou účastníků ze dne 10. 6. 1997 vznikl mezi nimi občanskoprávní vztah, v jehož rámci žalovaná písemně uznala dluh vůči žalobci co do důvodu i výše. Žalobce dovozuje, že v důsledku uvedené dohody účastníků ust. § 7 o.s.ř. na tuto věc nedopadá a navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), subjektem k tomu oprávněným, že po formální i obsahové stránce odpovídá požadavkům stanoveným v § 241 odst. 1, 2 o.s.ř. Je přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu (§ 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.).

Žalobce podal dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jak v úvodu dovolání výslovně uvedl. Není proto právně významné, že v té souvislosti odkázal na ust. § 241 odst. 2 písm. d/ o.s.ř., které vymezuje dovolací důvod, tkvící v nesprávném právním posouzení věci, avšak podle občanského soudního řádu účinného před novelou provedenou zák. č. 238/1995 Sb.

Nesprávným právním posouzením ve smyslu dovolacího důvodu podle ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. rozumíme omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Jím se rozumí stav, kdy soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Podle ust. § 7 odst. 1 o.s.ř. projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení věci, které vyplvají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Povinnost fyzické osoby platit právnické osobě poplatky za užívání telefonní stanice je povinností vyplývající z občanskoprávního vztahu, nikoli povinnost veřejnoprávního charakteru. Občanský soudní řád v ust. § 7 odst. 1 umožňuje svěřit rozhodování o občanskoprávních věcech správním orgánům; tak je tomu i v případech, kdy uživatelé telefonních stanic jsou v rozporu s telekomunikačními organizacemi ohledně jejich telefonních účtů (§ 21 odst. 1, 2 zák. č. 110/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Pravomoc k vydání rozhodnutí o povinnosti telefonního účastníka zaplatit dlužné nedoplatky telefonního účtu je zákonem svěřena Ministerstvu dopravy a spojů, nepatří soudu, byť se jedná o vztah smluvní (§ 1 odst. 5 písm. a/ bod 1 zák. č. 272/1996 Sb.). Z tohoto hlediska uvažováno je právní názor soudů obou stupňů správný.

Soudy ve věci rozhodující však neuvážily, že žalobce svůj nárok odvozuje z dohody ze dne 10. 6. 1997, jíž účastníci podle údajů žalobce měli upravit do té doby mezi nimi sporná práva a povinnosti ohledně nedoplatku vyplývajícího z telefonních účtů a v jejím rámci stanovit výši splátek, jejich splatnost, jakož i důsledky případného prodlení s plněním. Žalobce se této dohody dovolával již v žalobě, k níž připojil její fotokopii a námitky s odkazem na obsah dohody opakoval i v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení a postoupení věci. Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací neprovedl obsahem dohody důkaz, ač se to se zřetelem k žalobnímu tvrzení ukazovalo jako právně významné.

Pokud by se ukázal jako oprávněný závěr, že se žalobce právem dovolává povinnosti plnění žalované z platné dohody účastníků ze dne 10. 6. 1997, šlo by o jiný právní důvod plnění, než tkvící v neshodě účastníků o nedoplatku z telefonního účtu žalované a sporu o jeho výši, o níž patří rozhodovat do pravomoci správních orgánů, jak až dosud uvažovaly soudy obou stupňů.

Protože odvolací soud nepřihlédl k dohodě účastníků ze dne 10. 6. 1997 z hlediska důsledků pro úpravu vzájemných vztahů účastníků, ale poukazoval jedině na její význam ve smyslu uznání dluhu (§ 558 obč. zák.) a jinak její obsah nepovažoval za právně významný, pochybil ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., neboť jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním názoru. Stejným pochybením trpí i usnesení soudu prvního stupně. Navíc, důkaz obsahem dohody, na níž žalobce odkazoval, nebyl proveden a to způsobem odpovídajícím ust. § 129 odst. 1 o.s.ř., ač odvolací soud v odůvodnění obsah zmíněné dohody hodnotí (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Dovolací soud proto zrušil jak usnesení odvolacího soudu, tak usnesení soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Ve věci bude dále jednat soud prvního stupně podle ustanovení § 243d odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. září 2000

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková