30 Cdo 2308/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 o. s. ř., § 243e odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 243e odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 2308/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce - Kongresové centrum ILF a.s., se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 67/11, IČO 63999871, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 421/21, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované JUDr. Jana Grosama, soudního exekutora se sídlem v Sokolově, U Divadla 341, zastoupeného Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220a , o náhradu škody , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 112/2010, o dovolání vedlejšího účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 22 Co 175/2014 289, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 22 Co 175/2014-289, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 28. listopadu 2013, č.j. 19 C 112/2010-253, Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částky 201.572,50 Kč a 164.535,- Kč a žalobci uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na náhradu nákladů řízení k rukám jeho zástupce částku 841.920,- Kč představovaných jednak náklady spojenými se zastoupením advokátem za osm úkonů právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 104.940,- Kč (vyjádření k žalobě, 5 x účast u jednání před soudem prvního stupně, 1 x účast u jednání soudu odvolacího, podání odvolání do rozsudku soudu prvního stupně) a 8 x režijní paušál po 300,- Kč dle téže vyhlášky.
K odvolání žalobce proti výroku o náhradě nákladů řízení uvedeného rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 22 Co 175/2014 289, změnil tento výrok tak, že výše náhrady těchto nákladů činí 2.400,- Kč. Odvolací soud poukázal na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), podle kterého soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který úspěch ve věci neměl. Dospěl k závěru, že náklady vedlejšího účastníka na odměnu advokáta nebyly vynaloženy účelně, neboť exekutor by zcela jednoznačně byl schopen zastat právní záležitost týkající se jeho exekuční činnosti před soudem sám, případně prostřednictvím jiné odborně kvalifikované osoby působící v jeho exekučním úřadu. Dále uvedl, že smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu některému z účastníků řízení a v této souvislosti nelze přehlédnout, že veškerá podání vedlejšího účastníka učiněná prostřednictvím jeho právního zástupce (advokáta) byla obsahově mnohem skromnějšího charakteru než podání samotné žalované a tato podání i přednesy neobsahují téměř žádné jiné (nové) relevantní tvrzení či námitky oproti obsáhlým a kvalifikovaným podáním žalované. Vedlejšímu účastníkovi na straně žalované takto přiznal pouze náhradu hotových výdajů odpovídajících osmi režijním paušálům po 300,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu vedlejší účastník na straně žalované podal dne 10. února 2015 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., protože se domnívá, že závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud se podle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně uvádí rozhodnutí ze dne 23. dubna 2014, sp.zn. 25 Cdo 644/2014, kde Nejvyšší soud konstatoval, že ne každé zastoupení účastníka advokátem lze považovat za účelné, ovšem odepření práva na náhradu nákladů řízení vzniklých z titulu zastoupení advokátem pro neúčelnost je opodstatněné jen tehdy, jsou-li přitom vzaty v úvahu konkrétní okolnosti případu, tedy procesní postoje účastníků, skutečnosti, které vedly ke vzniku těchto nákladů, jakož i okolnosti, které vedly k zastavení řízení . Odvolací soud se podle dovolatele odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyjádřené např. v nálezu ze dne 25. března 2014, sp.zn. I. ÚS 3819/13.
Dovolatel formuluje dvě právní otázky vztahující se k ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a účelnosti účastníkem řízení vynaložených nákladů, při nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i ústavního soudu, a to:
1. zda je možno nepřiznat náhradu nákladů proto, že účastník je osobou s právním vzděláním, resp. právním odborníkem a
2. zda je možné nepřiznat náhradu nákladů vedlejšímu účastníku řízení proto, že podání a přednesy vedlejšího účastníka nejsou tak rozsáhlé jako podání a přednesy účastníka, kterého vedlejší účastník podporuje.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalobkyně, která se v prvé řadě domnívá, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o povinnosti (vedlejšího) účastníka řízení není přípustné, a proto by Nejvyšší soud měl toto dovolání odmítnout. Dále připomíná, že odvolací náklady byly vedlejšímu účastníkovi řízení pouze sníženy. Vyslovuje názor, že skutečnost spočívající v možnosti přistoupení vedlejšího účastníka v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., která má za důsledek to, že žalobci může být nakonec určena povinnost k úhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi, se míjí se záměrem normotvůrce úpravy odškodňování související s výkonem veřejné moci. Ztotožňuje se také s argumentací odvolacího soudu stran účelnosti nákladů právního zastoupení vedlejšího účastníka.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas. Vedlejší účastník je (na rozdíl od názoru žalobkyně) osobou oprávněnou podat dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) . Byly také splněny zákonné předpoklady obsažené v ustanoveních § 241 odst. 1 a § 241a o.s.ř. Dovolání je pak přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotného, resp. procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Napadené rozhodnutí pak dovolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. a uzavřel, že je i důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem.
K ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. existuje četná judikatura Nejvyššího soudu (vesměs pocházející až z doby po podání dovolání v posuzované věci).
Tak např. v usnesení ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014 Nejvyšší soud uvedl, že zvažuje-li soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení otázku, zda náklady spojené se zastupováním advokátem lze považovat za náklady účelně vynaložené, neměl by pouštět ze zřetele i samotný účel civilního procesu jako takového. Jeho účelem je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu nejsou situace, na které již Ústavní soud v minulosti upozorňoval, kdy se civilní řízení vede nikoliv kvůli věci samé, ale kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 3698/10). Nelze připustit, aby civilní soudní řízení bylo odtrženo od jeho skutečného společenského poslání a aby se místo poskytování ochrany stalo výlučně nástrojem sloužícím k vytváření snadného a nijak neodůvodněného zisku na úkor protistrany. I pro náklady řízení tedy platí obecná myšlenka, kterou Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08: Jednotlivé instituty občanského soudního řádu a jiných procesních předpisů je proto nutno upravit, a úpravu interpretovat a aplikovat tak, aby při zachování ostatních základních principů a východisek civilního procesu odpovídaly takto vymezené ochranné funkci civilního práva procesního.
Z tohoto hlediska lze za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Jakkoli náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat, nelze dané pravidlo vnímat jako absolutní; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu.
Situací, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem nebude možno přiznat, je krom jiného zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o.s.ř. Ve shodě s literaturou (Lavický, P. Účelnost nákladů spojených se zastoupením advokátem. Právní fórum, 2012, č. 5, s. 191 a násl.) lze za zneužití procesního práva považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem nebo zmařit řádný postup řízení (citováno z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12; shodně plenární nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12). Stejně judikoval také Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3262/2014.
V usnesení ze dne 10. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014, Nejvyšší soud vyložil, že účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, kterého si zvolí a kterým může být především advokát, jemuž lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení (srov. § 24 odst. 1 větu první a § 25 odst. 1 o.s.ř.). Účelem zastupování advokátem je, aby zastupovanému účastníku byla poskytnuta právní pomoc, na kterou má v řízení před soudy každý právo, a to již od počátku řízení (srov. čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje patří k nákladům řízení, které je povinen platit zastoupený účastník (srov. § 137 a § 140 odst. 1 větu první o.s.ř.), jemuž může být za podmínek uvedených v ustanoveních § 142 - § 150 o.s.ř. přiznána jejich náhrada proti jinému účastníku (popřípadě proti jiné osobě zúčastněné na řízení - srov. § 147 odst. 2 o.s.ř.), jestliže šlo o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o.s.ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu.
V usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. 33 Cdo 3672/2014, Nejvyšší soud s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. března 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13, uvedl, že právo každého, tedy i osoby s právnickým vzděláním (např. advokáta) na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy a rovnost účastníků před zákonem jsou zaručeny článkem 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. K tomu Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl, že ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, vyjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Důvody tohoto kroku nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to případně i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny . Zdůraznění účelnosti vynaložených nákladů v § 142 odst. 1 o.s.ř. je třeba podle Ústavního soudu chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady . Prostřednictvím účelnosti nelze vymezovat kategorii osob, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat, a vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám .
Podle Ústavního soudu je třeba rozlišovat, zda je právní zastoupení účastníka, který je advokátem, jiným advokátem, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, nebo zda se jedná o zneužití práva na úkor protistrany (např. zmocněnec z opačného konce republiky , prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.).
Dovolací soud konstatuje, že Městský soud v Praze se v napadeném rozhodnutí ovšem nezabýval předestřenými hledisky v plném rozsahu. Pouhé konstatování ze strany soudu, že by vedlejší účastník byl zcela jednoznačně schopen zastat právní záležitost týkající se jeho exekuční činnosti před soudem sám, případně prostřednictvím jiné odborně kvalifikované osoby působící v jeho exekučním úřadu , resp. srovnání obsažnosti podání a přednesů jeho právního zástupce s podáními a přednesy právního zástupce žalované, k odepření práva na náhradu nákladů řízení z důvodu neúčelnosti jejich vynaložení, s ohledem na vyložené zásady zcela nepochybně ke spravedlivému a zákonu odpovídajícímu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nepostačovalo. Ostatně stranou pozornosti odvolacího soudu zůstalo mimo jiné i to, zda v posuzované věci nelze případně seznat okolnosti, které by eventuálně mohly svědčit např. o zneužití práva vedlejšího účastníka na straně žalované na právní pomoc, apod.
Rozhodnutí odvolacího soudu takto tedy spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal předpoklady pro jeho změnu, napadené usnesení bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o.s.ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2015


JUDr. Pavel P a v l í k předseda senátu