30 Cdo 2305/2012
Datum rozhodnutí: 17.10.2012
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 2305/2012

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců: a) J. F. , zastoupené JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem Advokátní kanceláře Teryngel & partneři, se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 15, a b) R. F. , zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem Advokátní kanceláře Švehlík & partneři s. r. o., se sídlem v Praze 1, Revoluční 8, proti žalovaným: 1) Ing. M. D. , zastoupené Mgr. Robertem Perglem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 580/4, a 2) T. K. , o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 518/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011, č.j. 23 Co 251/2011-423, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Okresní soud v Berouně (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2010, č.j. 7 C 518/2007-305, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu v k.ú. B. (výrok I.), a že žalobce R. F. je vlastníkem zděné garáže bez čp/če v k.ú. B. (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobci platně uzavřeli s žalovanou 1) kupní smlouvu na prodej nemovitostí a od kupních smluv platně neodstoupili.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že úkon žalobců, kterým projevili souhlas s uzavřením kupní smlouvy na obytný dům a garáž byl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Dále uvedl, že cena, za kterou byla žalovanou nemovitost koupena, se nejeví jako cena, která by byla v rozporu s dobrými mravy, neboť účastníci kupní smlouvy si mohou sjednat i cenu, která se odchyluje od obvyklé ceny (tržní), a to jde-li i o cenu nižší. Rovněž pokud jde o kupní smlouvu o prodeji garáže žalobcem b), ztotožnil se odvolací soud s právním posouzením věci soudem prvního stupně, když uvedený žalobce podpisem na smlouvě potvrdil zaplacení kupní ceny a prokázat opak se mu nepodařilo. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud uvedl, že považuje situaci, kdy byla nařízena exekuce a měla proběhnout dražba nemovitosti za situaci, kdy lze hovořit na straně žalobců o stavu tísně, avšak odvolací soud se ne zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky, když žalobci měli možnost nechat proběhnout exekuční řízení, sami se však rozhodli nemovitost prodat jiné osobě, se kterou navázali kontakt a bylo tedy pro ně přijatelnější nemovitost prodat známé osobě, která jim přislíbila možnost budoucího bydlení v nemovitosti, než nemovitost nechat vydražit v rámci exekučního řízení. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako správný, i když posoudil poněkud odlišně otázku tísně a nápadně nevýhodných podmínek.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále již dovolatelé ) prostřednictvím svých advokátů včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvod uvádějí § 241a odst. 2 o. s. ř. V čem konkrétně dovolatelé spatřují otázku zásadního právního významu, však z dovolání nevyplývá; dovolatelé pouze uvádějí, že postupem obou soudů, pokud se v řízení nevypořádaly s námitkami žalobců o absolutní neplatnosti kupních smluv uzavřených v této věci, mimo jiné též s odkazem na provedení vkladu práv dle těchto smluv do katastru nemovitostí, bylo porušeno základní právo žalobců na spravedlivý soudní proces dle Listiny základních práv a svobod . Domnívají se, že ze všech prokázaných skutečností lze dospět k závěru, že v daném případě nedošlo k převodu vlastnického práva k nemovitostem na žalovanou v souladu se zákonem, nýbrž že kupní smlouvy, které byly mezi účastníky uzavřeny, lze považovat za tzv. smlouvy lichevní, které v rozporu s dobrými mravy zvýhodňují žalovanou jako kupující oproti žalobcům jako prodávajícím dlužníkům. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobců nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s .ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelé ve svém dovolání ovšem [z pohledu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformulovali (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedli ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z dovolání je totiž zřejmé, že dovolatelé brojí proti výsledkům dokazování odvolacím soudem (oběma soudy) a v dovolání tak nepřípustně uplatňují dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 písm. o. s. ř., jehož prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání posuzovat nelze (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Pokud pak dovolatelé polemizují s právním posouzením věci odvolacím soudem, činí tak právě s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem přípustnost dovolání nezakládá. K otázce právního posouzení věci lze pak uvést, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán dovolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho dovoláním napadeném rozsudku, přičemž zde nebyl zjištěn skutkový podklad pro úvahy směřující k závěru o lichevním charakteru předmětných kupních smluv (k otázce tzv. lichevních smluv srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Z dovoláním napadeného rozsudku nebylo možno ani vyvodit, že by se odvolací soud při posuzování věci ve světle zjištěných skutkových okolností případu odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelů podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, když podmínky pro aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. splněny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2012

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu