30 Cdo 2302/2016
Datum rozhodnutí: 17.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., předpisu č. 89/1998Sb., předpisu č. 202/1990Sb.



30 Cdo 2302/2016

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně CASINO KARTÁČ s. r. o. , identifikační číslo osoby 447 39 737, se sídlem v Ostravě-Porubě, ul. 17. listopadu 768, zastoupené JUDr. Jiřím Oršulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 31, proti žalované České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody ve výši 567 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 3/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2016, č. j. 14 Co 394/2015-147, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 1. 2016, č. j. 18 C 3/2013 133, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnost žalované uhradit mu náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu ve výši 567 000 000 Kč s příslušenstvím. Zároveň byla žalobci uložena povinnost uhradit žalované částku ve výši 600 Kč na nákladech řízení. Žalobce tvrdil, že mu vznikla škoda v podobě ušlého zisku z důvodu nesprávného úředního postupu orgánu státu spočívajícího ve vydání povolení k provozování interaktivních videoloterijních terminálů ve smyslu § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen LZ ), a zároveň že nebylo postupováno podle § 43 odst. 5 LZ.
K odvolání žalobce potvrdil Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně a uložil žalobci uhradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 300 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením učiněným soudem prvního stupně a shrnul, že soudy obou stupňů neshledaly naplnění předpokladů odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ), tedy nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, škoda, resp. nemajetková újma a příčinná souvislost mezi nimi.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce neunesl ani břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, přičemž poučení podle § 118a o. s. ř. se žalobci nemohlo dostat pro jeho neomluvenou nepřítomnost na ústním jednání. Za stejných podmínek nemohl být žalobce poučen dle § 118a o. s. ř. i při jednání odvolacího soudu.
Odvolací soud opětovně přezkoumal naplnění všech předpokladů odpovědnosti státu dle OdpŠk a (obdobně jako soud prvního stupně) se neztotožnil s žalobním tvrzením žalobce, že základem odpovědnosti státu je nesprávný úřední postup orgánů státu. Naopak uzavřel, že s ohledem na zjištěný skutkový stav by se mělo jednat o nezákonné rozhodnutí. Jelikož však rozhodnutí orgánu státu nebyla zrušena ani změněna, nemohly být naplněny podmínky postulované v § 8 OdpŠk.
Dále odvolací soud uvedl, že žalobce neprokázal vznik tvrzené škody, stejně tak příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodnou událostí a vznikem škody. Námitky žalobce založené na nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II ÚS 2159/11, byly odmítnuty, jelikož se citovaný nález týkal zcela odlišné situace.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně zda nesprávný úřední postup ve formě nečinnosti spočívající v nevydání správního rozhodnutí nebo v jeho vydání po lhůtě stanovení v § 13 OdpŠk nastává a) pouze když v předmětné věci nebylo vydáno žádné rozhodnutí, nebo b) i když v předmětné věci rozhodnutí vydáno bylo, avšak podle zákona má být v téže věci vydáno nové rozhodnutí, kterým bude to dosavadní rozhodnutí potvrzeno, změněno nebo zrušeno. V dalším textu dovolání žalobkyně opakovala v předchozích řízeních tvrzené skutečnosti a namítala vady řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání však nebylo shledáno přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že nebyl naplněn žádný z předpokladů odpovědnosti státu za škodu ve smyslu OdpŠk. Dovolatel ve svém podání napadá pouze právní hodnocení jednoho z předpokladů a to otázky, zda je či není dán nesprávný úřední postup orgánu státu. Právní závěry odvolacího soudu týkající se vzniklé škody ani příčinné souvislosti mezi tvrzeným škodným jednání orgánu státu a škodou žalobce nenapadá a nezpochybňuje.
Nelze tudíž než uzavřít, že není dána přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., jelikož na dovolatelem předkládané otázce vyřešení věci nezávisí, jelikož její vyřešení v rozporu se závěry odvolacího soudu by nemělo za následek odlišný výsledek sporu, neboť závěr o tom, že škoda žalobkyni nevznikla a ani že není dána příčinná souvislost, žalobce prostřednictvím dovolacího důvodu nenapadá. Podané dovolání proto není s to založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a to ani pro odvolatelem uvedený důvod přípustnosti spočívající v údajném porušení jeho práva na spravedlivý proces a pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť se soudy měly vyhnout řešení jím formulované právní otázky.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. 1. 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu