30 Cdo 2289/2012
Datum rozhodnutí: 27.09.2012
Dotčené předpisy: § 11 obč. zák., § 13 obč. zák., § 243b odst. 2 o. s. ř.




30 Cdo 2289/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce M. S. , zastoupeného JUDr. Jiřím Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 11, proti žalované M. P., zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 24/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010, č.j. 1 Co 385/2009-133, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010, č.j. 1 Co 385/2009-133, ve znění usnesení ze dne 24. 5. 2012, č.j. 1 Co 385/2009-157, se ve výroku I. ve věci samé zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem ze dne 15. června 2009, č.j. 36 C 24/2007-86, ve znění opravného usnesení ze dne 8. června 2010, č.j. 36 C 24/2007- 112, Krajský soud v Praze výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zajistit uveřejnění písemné omluvy v občasníku Cerhenické rozhledy, vydávané obecním úřadem Cerhenice, a to v prvním vydání po nabytí právní moci rozsudku ve znění (uvedeném v opravném usnesení): Omlouvám se tímto panu PhDr. M. S., že jsem zasáhla do jeho práva na ochranu osobnosti tím, že jsem sepsala a osobně v únoru 2007 distribuovala předvolební leták, ve kterém jsem nepravdivě uvedla, že výsledkem návštěvy pana PhDr. M. S. u kandidáta jiné strany pana P. Z. před obecními volbami do zastupitelstva obce byla rezignace pana P. Z. na jeho kandidaturu. Tato informace byla nepravdivá a je zavádějící. Za újmu, kterou jsem způsobila šířením této informace, se omlouvám . Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 50.000,- Kč a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že se žalobce domáhá satisfakce za to, že žalovaná o něm jako starostovi obce Cerhenice uveřejnila leták, ve kterém měla nepravdivě mimo jiné uvést, že navštívil jednoho z kandidátů protistrany před volbami, výsledkem této návštěvy byl dopis tohoto kandidáta, kterým odstoupil z kandidátky a toto odstoupení donesl na pověřený úřad v Pečkách sám žalobce. Ze svědecké výpovědi uvedeného kandidáta protistrany P. Z., i z dalších provedených důkazů pak vyplynulo, že jmenovaný se z osobních důvodů rozhodl odstoupit z kandidátky, a proto navštívil žalobce, který mu pomohl sepsat rezignaci a za něj ji doručil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výrok žalované obsažený ve sporném letáku byl způsobilý zasáhnout do cti žalobce, na druhé straně byl použit v rámci volebního boje, postup žalobce byl sice sám o sobě nikoli nezákonný, nicméně pochybný, a výrok vznikl částečně omylem, když žalovaná měla důvod se domnívat, že pokud žalobce takto hovořil s více kandidáty protistrany, pak hovořil stejně i se svědkem Z. To, že tomu tak v tomto případě nebylo, nemohla žalovaná podle názoru soudu prvního stupně tušit. V omylu ji utvrzovalo dále to, že žalobce panu Z. aktivně pomáhal jeho rezignaci realizovat. Soud poukázal na to, že zde tedy není patrný úmysl žalované žalobce poškodit. Žalobu proto posoudil jako nedůvodnou, když zásahu do osobnostní sféry žalobce sice došlo, ale jednalo se o uveřejnění převážně pravdivé kritiky v rámci politického boje, nikoli tedy o protiprávní zásah do práv na ochranu osobnosti ve smyslu § 11násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2010, č.j. 1 Co 385/2009-133, ve znění usnesení ze dne 24. 5. 2012, č.j. 1 Co 385/2009-157, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že požadavku na písemnou omluvu navrhovaným způsobem a v navrhovaném znění vyhověl, ve výrocích II. a III. napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud uvedl, že ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně zcela nepochybně vyplývá, že údaje o žalobci žalovaná šířila (což sama přiznává), aniž si je ověřila, protože se domnívala, že jsou pravdivé . Podle soudu tak nešlo o uveřejnění převážně pravdivé kritiky , jak to označil soud prvního stupně, neboť nelze souhlasit se šířením nepodložených údajů (byť) právě v rámci předvolební kampaně, protože tyto informace jsou vnímány spoluobčany daleko citlivěji. Právě v rámci tzv. politického boje by mělo být pravidlem ověřování šířených informací dehonestujícího rázu, jako v souzeném případě. Odvolací soud proto výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v tomto rozsahu vyhověl. Za situace, kdy se soud prvního stupně nezabýval otázkou důvodnosti a výše nemajetkové újmy požadované žalobcem, takže tuto část žaloby právně nehodnotil, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích II. a III. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 21. ledna 2011 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku I. podala žalovaná dne 21. března 2011 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Jako dovolací důvody uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.), nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud na základě vadného žalobního návrhu uložil žalované povinnost omluvit se za jednání, kterého se nedopustila a ani dopustit nemohla, protože je nesporné, že předmětný leták nedistribuovala v únoru 2007, ale v říjnu 2006. Nesprávné právní posouzení věci žalovaná dovozuje ze skutečnosti, že její výroky nemohly žalobce dehonestovat, protože závěr, že rezignace svědka Z. byla výsledkem jeho setkání se žalobcem a z nezanedbatelné části výsledkem jednání samotného žalobce. Její omyl spočíval pouze v tom, že se domnívala, že žalobce navštívil svědka Z., i když ve skutečnosti si žalobce svědka po pracovní době pozval do své kanceláře, aby mu tam pomohl sepsat jeho rezignaci, kterou následující den ve své pracovní době doručil na úřad v Pečkách, ačkoliv to nebylo náplní jeho práce. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 5018/2007, podle kterého hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků než u soukromé osoby. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalobce, který se domnívá, že dovolatelkou tvrzená vada řízení spočívající v uvedení nesprávného času v textu omluvy je ve skutečnosti zjevnou nesprávností, kterou je třeba řešit postupem podle ustanovení § 164 o.s.ř., nikoli v rámci dovolacího řízení. Jinak se plně ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, a proto navrhuje, aby dovolání žalované bylo zamítnuto a jemu přiznána náhrada nákladů řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Je pak přípustné proti napadenému výroku ve věci samé podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním napadeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že podané dovolání je opodstatněné a tak důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání nenamítá.
Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Pro úvahu, jestli zjištěná procesní vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je rozhodující porovnání, zda by výsledek řízení (t.j. to, jak bylo rozhodnuto) mohl být jiný, kdyby této vady nebylo nebo kdyby ji soud prvního stupně, případně odvolací soud včas odstranil. Nepochybně za takovouto jinou vadu řízení pokládá dovolatelka ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu nesprávně uvedenou dobu, kdy mělo dojít k zásahu do osobnostních práv žalobce. Z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním lze však dovodit, že se jedná, jak to ostatně namítá ve svém vyjádření k dovolání i žalobce, o zjevnou nesprávnost, která mohla být odstraněna postupem dle ustanovení § 164 o.s.ř. Ten ostatně následně užil odvolací soud, pokud pravomocným usnesením ze dne 24. května 2012, č.j. 1 Co 385/2009-157, uvedenou zjevnou nesprávnost opravil.
Vychází-li dovolatelka ve svém dovolání z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soud prvního stupně i soud odvolací posuzovaly věc podle ustanovení § 11násl. obč. zák. Bylo věcí soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda sporné výroky žalované dosahují takové intenzity, že zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobce, či zda jsou situaci přiměřené.
Soud prvního stupně dospěl podle názoru dovolacího soudu (jak bude vyloženo dále), k odpovídajícímu závěru, že výrok žalované sice byl způsobilý zasáhnout do cti žalobce, ale že šlo o uveřejnění převážně pravdivé kritiky v rámci politického boje, a tudíž nikoli o protiprávní zásah do práv na ochranu osobnosti. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil výrok žalované jako způsobilý zasáhnout do cti žalobce, avšak nepovažoval jej za kritiku žalobce, a proto dovodil odpovědnost žalované podle ustanovení § 11násl. obč. zák.
Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Podle § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Dovolací soud se již v celé řadě svých rozhodnutí zabýval problematikou, v níž vystupoval do popředí vztah ochrany práv zakotvených v čl. 17 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Takto lze zmínit např. rozsudek ze dne 28. února 2006, sp. zn. 30 Cdo 1109/2005, nebo případně dovolatelkou zmiňovaný rozsudek ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 5018/2007. V posledně jmenovaném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR mimo zdůraznil, že je v těchto případech vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi, když k zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat . Bylo poukázáno na skutečnost, že k problematice svobody projevu existuje, jak např. připomíná Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04, bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti ; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují. Tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy definuje jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto , aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňují na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti ; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti. Svoboda projevu ovšem nemůže být chápána jako právo zcela bezbřehé, takže vybočí-li publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany. Současně však právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod je rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny. Požadavkem přitom je respektovat, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. V konkrétním případě je tak nezbytné zkoumat především míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti) v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). K zásahu pak dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat (srovnej např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 156/99).
Dovolací soud pravidelně zdůrazňuje, že práva na ochranu osobnosti se mohou samozřejmě domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby. Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch např. novinářů, ale současně i jiných původců těchto výroků. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti ( nebo o to v rámci politického boje usiluje ). Je proto v těchto případech nezbytný benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací např. soukromé povahy, resp. hodnocení jednání takové osoby právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna získat o takovéto osobě informace ve výrazněji širším spektru, než by tomuto tak bylo u osoby mimo tuto kategorii představitelů, a to pro posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální tuto funkci zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Tato filosofie se nese v duchu názorové linie Evropského soudu pro lidská práva, který uvedl, že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků než u soukromé osoby. Na rozdíl od posledně jmenované, politik nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance. Ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky, dokonce i tehdy, kdy nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek zmíněné ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických tématech (srov. rozhodnutí ve věci Lingens, odst. 42).
Z odůvodnění napadeného výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu však nevyplývá, že by k těmto vyloženým zásadám jakkoliv přihlížel, a že by tak věc v těchto souvislostech skutečně také posuzoval. Teze, na níž své rozhodnutí zbudoval, totiž, že nelze souhlasit se šířením nepodložených údajů právě v rámci předvolební kampaně, protože tyto informace jsou vnímány spoluobčany daleko citlivěji, kdy právě v rámci tzv. politického boje by mělo být pravidlem ověřování šířených informací dehonestujícího rázu, je sice všeobecně pravdivá, avšak právě např. v rámci politického soupeření je ji třeba interpretovat v souladu s výše podaným výkladem. Nadto je nezbytné zdůraznit rozdíl mezi kritikou přípustnou (oprávněnou) a mezi kritikou, která může tvořit podstatu neoprávněného porušení práva na čest. Přípustná kritika musí splňovat kritéria věcnosti a konkrétnosti a musí být přiměřená i co do obsahu, formy a místa tedy nesmí vybočovat z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného cíle. Požadavek věcnosti kritiky vyžaduje, aby kritika vycházela z pravdivých skutečností jako premis pro hodnotící úsudek. Hodnotící úsudek musí být závěrem, který lze na základě uvedených skutečností dovodit. Již soud prvního stupně správně připomněl skutečnost do jisté míry ne zcela tradičních předvolebních kontaktů žalobce z kandidáty soupeřící strany i toho, že žalobce projevil součinnost, když aktivně pomohl svědku Z. kandidujícího za jinou politickou stranu realizovat jeho rezignaci. Pokud za této situace dotčený leták obsahoval některé nepřesnosti, resp. nesprávnosti, je třeba přihlížet k tomu, že potřebu kritiky mohlo do značné míry podmiňovat právě zmíněné jednání žalobce, přičemž současně bylo třeba vážit to, že se tak stalo právě v rámci politického boje, a to, že žalobce by měl jako politik osvědčit zmíněnou menší citlivost na projevenou kritiku, když tato okolnost se projeví zejména tehdy, je-li dána souvislost se sférou samotné politické soutěže (jak tomu je v souzeném případě).
Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku ve věci samé s přihlédnutím k ustanovení § 243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu