30 Cdo 2283/2015
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 2283/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 319/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2014, č. j. 70 Co 288/2014 89, ve znění opravného usnesení ze dne 26. listopadu 2014, č.j. 70 Co 288/2014-93, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal proti žalované přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 169.000,- Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 20 Ro 4476/96 (dále jen původní řízení ) nesprávným postupem soudu, konkrétně nepřiměřenou délkou řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. prosince 2013, č.j. 12 C 319/2011-60, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 23.565,- Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím, výrokem II. žalobu ve zbývající části zamítl a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ) vyšel z toho, že dosud neskončené původní řízení, ve kterém se žalobce domáhal pohledávky, kterou převzal smluvní cesí, trvalo 17 let a 2 měsíce, jde tedy o nepřiměřenou délku řízení a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu. Vzal v úvahu, že původní řízení bylo po dobu trvání konkurzního řízení po dobu 13 let a 6 měsíců přerušeno, nešlo o řízení složité, žalobce se na průtazích nepodílel, význam řízení pro něj snižovalo jednak to, že mu muselo být zřejmé, že nedosáhne ničeho v konkurzu ani jinak a dále, že žalobce vede více než stovku sporů obdobného charakteru. Vzhledem k tomu, že v odškodňovaném řízení šlo o 22.657,- Kč a žalobcem zaplacený soudní poplatek 908,- Kč, přiznal mu soud částku 23.565,- Kč.
K odvolání žalobce proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. října 2014, č. j. 70 Co 288/2014-89, ve znění opravného usnesení ze dne 26. listopadu 2014, č.j. 70 Co 288/2014-93, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel při tom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho hodnocením, že doba po kterou původní řízení trvalo, byla nepřiměřená, ale na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nenáleží finanční satisfakce. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, ve kterém dovolací soud uvedl, že jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky . V daném případě byl na dlužníka žalobce prohlášen konkurz již několik málo měsíců po zahájení nalézacího řízení, a již v té době si žalobce musel být vědom nejen ztížené možnosti vymožení žalované částky, nýbrž dokonce velmi nízké pravděpodobnosti jejího třeba i částečného uspokojení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 17. prosince 2014 dovolání, jehož přípustnost zdůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud, pokud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu 29 Cdo 2012/2010, pomocí paralely s konkurzem vztáhl závěry tohoto rozhodnutí i na nalézací řízení. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu, že předmětné průtahy v řízení jsou jediným důvodem zániku možnosti označenou pohledávku vymoci, protože v průběhu řízení dlužník zanikl výmazem z obchodního rejstříku. Domnívá se, že pokud odvolací soud shledal dobu původního řízení za nepřiměřenou, měl přiznat i odškodnění nehmotné újmy v penězích. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle § 241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z obsahu dovolání žalobce vyplývá, že nesouhlasí s hodnocením významu předmětu řízení pro něj odvolacím soudem, zejména pak s tím, že aplikoval judikát týkající se výhradně konkurzního řízení i na řízení nalézací a také s tím, že i když shledal nepřiměřenost délky původního řízení, nepřiznal finanční náhradu.
Ke kritériu významu předmětu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích uvedl, že význam řízení pro poškozeného je pro stanovení formy a výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě kritériem nejdůležitějším (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Závěr o klíčové roli významu řízení pro poškozeného vyslovil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení přitom nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Např. při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014). V posuzované věci je zřejmé, že z pohledu žalobce účast v řízení původním, tak i v řízení konkursním měla zásadně stejný cíl, tedy uspokojení pohledávky za povinnou (úpadkyní). Průtahy vznikající v jednom z těchto řízení tedy nemohly způsobit žalobci další újmu (frustraci) jen z toho důvodu, že se účastnil též řízení druhého (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4693/2014).
Dovolatelem nastíněná otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31 odst. 3 písm. e) OdpŠk přihlédl ke všemu ve vztahu k předmětu řízení , co bylo pro dovolatele v sázce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
Nad rámec toho, co bylo uvedeno shora, připomíná dovolací soud svou ustálenou judikaturu, podle níž vstupuje-li osoba dobrovolně jako postupník do právního vztahu, který je a priori sporného charakteru, nelze jeho újmu trpěnou v řízení srovnávat s újmou osoby, jež se ve sporném právním vztahu a následně též v soudním řízení ocitá v zásadě nechtěně. Již samotná skutečnost, že postupník sporné pohledávky, jedná-li s náležitou péčí, je schopen předem uvážit pravděpodobnost, zda jím nabývané postavení v právním vztahu povede k účasti v soudním řízení, představuje rozdíl oproti (standardní) situaci, v níž se konkrétní osoba mnohdy stává účastníkem řízení zcela nedobrovolně a nečekaně (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 3583/2013).
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. listopadu 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu