30 Cdo 2282/2013
Datum rozhodnutí: 30.09.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



30 Cdo 2282/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné společnosti PPF B1 B. V., s. r. o ., se sídlem v Amsterodamu, Strawinskylaan 933, Nizozemské království, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti povinnému R. H. , zastoupenému JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem v Klatovech, Krameriova 139, pro částku 6.800,82 Kč s příslušenstvím, vedené u JUDr. Karla Urbana, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno město, Minská 54, pod sp. zn. 97EX 10 974/10, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni, z 12. prosince 2011, č.j. 10 Co 298/2011-147, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Muzikáře.
O d ů v o d n ě n í:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 15. července 2011, č.j. 97 EX 10974/10, jímž soudní exekutor částečně do částky 3.200,- Kč podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy k návrhu oprávněné, zastavil exekuci nařízenou k vymožení částky 6.800,82 Kč s příslušenstvím. Krajský soud uzavřel, že uplatnila-li oprávněná podáním z 27. června 2011 návrh pouze na částečné zastavení exekuce, pak byť z dalšího podání z 13. října 2011 plyne, že vymáhaná pohledávka byla zaplacena v celém rozsahu včetně příslušenství mohl přezkoumat důvodnost návrhu pouze v rozsahu navrženém, tedy v částce 3.200,- Kč.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětluje, pro řešení které právní otázky by napadené rozhodnutí mělo mít zásadní právní význam, povinný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jelikož oprávněná společnost v podstatě neexistuje ani neexistovala . Rozhodnutí je podle povinného nesprávné i proto, že exekuce byla zastavena pouze do částky 3.200,- Kč, tedy částečně, ačkoli vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím byla uhrazena zcela.
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinný však žádnou konkrétní právní otázku, pro jejíž řešení by napadené rozhodnutí mělo mít zásadní právní význam neoznačil. V daném případě je dovolání nepřípustné také proto, že nelze podat úspěšné dovolání proti rozhodnutí, které nebylo vydáno (v souzené věci o zbývající částce, tedy rozdílu mezi částkami 6.800, 82 Kč, pro niž byla exekuce nařízena, a 3.200,- Kč, pro kterou byla exekuce částečně zastavena). Obecně platí, že pojmově není možno uvažovat ani o odvolání (a tedy i dovolání) proti výroku (jeho části), který nebyl vydán (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2288/2005, případně 20 Cdo 3818/2013, nebo z literatury např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 1-200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1126 s.). Podání účastníka, které obsahuje námitky proti chybějícímu rozhodnutí, případně výroku či jeho části ( je zpravidla namístě posoudit jako návrh na vydání doplňujícího rozhodnutí. V souzené věci by však beztak doplňující usnesení vydáno být nemohlo, neboť návrh na jeho vydání do patnácti dnů od doručení usnesení odvolacího soudu účastníkům řízení podán nebyl (§ 166 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 167 odst. 2 o. s. ř.).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení § 146 odst. 3, § 151 odst. 1 a 2, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1500,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (viz nález pléna Ústavního soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010), jakož i DPH 21%.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014 JUDr. Vladimír M i k u š e k předseda senátu