30 Cdo 2277/2007
Datum rozhodnutí: 22.10.2008
Dotčené předpisy: § 10 předpisu č. 121/2000Sb.




30 Cdo 2277/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce I., nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, zastoupeného advokátem, proti žalovanému H. S., s.r.o., zastoupenému advokátem, o autorskou odměnu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 23 C 23/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2006, č.j. 1 Co 195/2005-557, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.466,- Kč k rukám jeho zástupce advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se v označené věci žalobou domáhal zaplacení autorského honoráře

a vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že žalovaný poskytuje v rámci svého předmětu podnikání mimo jiné ubytovací služby, včetně provozování hostinských zařízení. Od 1. ledna 1996 užívá žalovaný při provozu hotelu výkony výkonných umělců na zvukových záznamech jejich výrobců, a to prostřednictvím technických zařízení, v daném případě barevných televizních přijímačů a radiopřijímačů.

Rozsudkem ze dne 28. května 1999, č.j. 23 C 23/98-62, Krajský soud v Brně žalobu v celém rozsahu zamítl. Důvodem byl závěr, že vybavení místností, které v ubytovacích provozovnách (hotelích) slouží k přechodnému ubytování a nemají povahu společných prostor ubytovacích zařízení, rozhlasovými a televizními přijímači, odpovídá ustanovení § 754, § 755, § 756 občanského zákoníku (dále jen o.z. )

o poskytování služeb, jejichž poskytování s ubytováním souvisí. Jde tak o poskytování přechodného ubytování žalovaným, se kterým je spojeno i poskytnutí služby ve formě používání rozhlasového či televizního přijímače. Tuto službu chápal soud jako půjčení věci za úplatu na dohodnutou dobu. Proto uzavřel, že v daném případě se při užití rozhlasového či televizního přijímače hotelovými hosty v hotelových pokojích nejedná o další užití díla umělců prostřednictvím těchto zařízení.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. října 1999, č.j. 1 Co 183/99-77, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když na rozdíl od soudu prvního stupně vyšel z názoru, že provozovatel, který vybaví hotelové pokoje rozhlasovým nebo televizním přijímačem, tedy obsahem individuálně neurčeným, nabídne své služby, se v důsledku toho stává uživatelem vysílaných děl a výkonů výkonných umělců, neboť je využívá komerčně tím,

že umožňuje ubytovaným hostům příjem vysílaných pořadů. Proto žalovaný není konečným konzumentem předmětů chráněných autorským zákonem, ale je jím ten, kdo je užívá na místech přístupných veřejnosti, kam patří i hotelové pokoje. Užití výkonů výkonných umělců a zvukových záznamů výrobců zvukových záznamů, jejich sdělování prostřednictvím televizních (rozhlasových apod.) přijímačů, umístěných v hotelových pokojích, je dalším veřejným užitím těchto předmětů chráněných autorským zákonem nad rámec jejich prvotního užití, jímž je vysílání televizí (rozhlasem apod.). Proto náleží výkonným umělcům za každé užití jejich výkonu odměna podle § 36 odst. 3 zákona

č. 35/1965 Sb., o literárních, vědeckých a uměleckých dílech dále jen autorský zákon z roku 1965 (platného do 30. listopadu 2000, zrušeného zákonem č. 121/2000 Sb.,

o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů).

Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 28. února 2003, č.j. 23 C 23/98-215, kterým žalobě

na zaplacení autorské odměny vyhověl co do částky 411.312,- Kč za období od 1. ledna 1996 do 31. května 1998 a co do částky 42.726,- Kč za období od 1. ledna 2000

do 30. listopadu 2000. Žalobu jako nedůvodnou zamítl ohledně částky 190,60 Kč

za období od 1. ledna 1996 do 31. května 1998. Dále žalobě na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. prosince 2000 do 30. listopadu 2002 vyhověl co do částky 186.763,- Kč, zatímco v případě částky 6.575,- Kč žalobu zamítl. Soud přihlédl k tomu, že na věc dopadá právní úprava autorského zákona z roku 1965, a v případě období

od 1.12.2000 pak zákon č. 121/2000 Sb.(dále jen autorský zákon z roku 2000 ). Podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. c) autorského zákona z roku 1965 má autor právo

na odměnu za tvůrčí práci. Podle § 13 odst. 1 téhož zákona při každém užití díla náleží autorovi, s výjimkami uvedenými v § 15 téhož zákona, autorská odměna. Podle § 40 odst. 3 autorského zákona z roku 2000 výše bezdůvodného obohacení vzniklého

na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá

v době neoprávněného nakládání s dílem. Za základ pro výpočet výše autorské odměny a výše náhrady za bezdůvodné obohacení vzal soud prvního stupně tarify žalobce platné v období od 1. ledna 1996 do 31. října 1996, od 1. listopadu 1996 do 28. února 1999,

od 1. března 1999 do 31. prosince 2000 a tarif od 1. ledna 2001 platný v době rozhodování.

Vrchní soud v Olomouci pak k odvolání žalovaného usnesením ze dne 26. ledna 2005, č.j. 1 Co 81/2003-265, rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že při výpočtu autorské odměny

či bezdůvodného obohacení vycházel z tarifu žalobce, aniž by tento svůj postup blíže zdůvodnil, nezjišťoval obvyklou odměnu, pokud jde o období od 1. ledna 1996

do 30. listopadu 2000, a ani nezjišťoval, jaká by byla obvyklá odměna za získání licence v období od 1. prosince 2000 do 30. listopadu 2002. Uložil proto, aby soud prvního stupně zjistil, jaké odměny byly v předmětném období placeny v jednotlivých létech jinými hotely v Brně, a aby se zabýval otázkou obsazenosti pokojů hotelu žalovaného v tomto období a tím, zda po celé období byly v hotelových pokojích umístěny rozhlasové, resp. televizní přijímače.

Soud prvního stupně po doplnění důkazního řízení v naznačeném směru rozsudkem ze dne 29. června 2005, č.j. 23 C 23/98-532, uložil žalovanému zaplatit žalobci za užití výkonů výkonných umělců a za užití zvukových a zvukově obrazových záznamů výrobců těchto záznamů prostřednictvím rozhlasových a televizních přijímačů za období od 1. ledna 1996 do 31. května 1998 částku 22.554,- Kč a za období

od 1. ledna 2000 do 30. listopadu 2000 částku 35.051,- Kč (výrok I.). Výrokem II. zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci za období od 1. ledna 1996

do 31. května 1998 částku 388.758,- Kč. Výrokem III. zastavil řízení ohledně částky 7.675,- Kč za období od 1. ledna 2000 do 31. května 1998. Výrokem IV. žalovanému uložil zaplatit žalobci za neoprávněné nakládání s výkony výkonných umělců

a za neoprávněné nakládání se zvukovými a zvukově obrazovými záznamy výrobců těchto záznamů prostřednictvím rozhlasových a televizních přijímačů za období

od 1. prosince 2000 do 30. listopadu 2002 částku 186.763,- Kč. Výrokem V. rozhodl

o náhradě nákladů řízení.

Při určení výše odměny za užití výkonů výkonných umělců žalovaným v období od 1. ledna 1996 do 31. května 1998 vyšel soud ze skutečnosti, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o udělení souhlasu k užití výkonů výkonných umělců, porovnal výši odměny se srovnatelnými subjekty (hotelem I. B., a.s. společností S., spol. s r.o., se sídlem v B., provozující hotel C. B.) a přihlédl k vytíženosti hotelu S. v letech 1996 až 1998. Obdobně postupoval při určení výše autorské odměny za období od 1. ledna 2000 do 30. listopadu 2000.

Žalovaný však bez uzavření příslušné smlouvy se žalobcem užíval výkonů výkonných umělců prostřednictvím technických zařízení na hotelových pokojích

i v obdobní od 1. prosince 2000 (kdy nabyl účinnosti autorský zákon z roku 2000)

do 30. listopadu roku 2002, takže na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ustanovení § 40 odst. 3 citovaného zákona (ve znění do 21. května 2006). I v tomto případě přihlédl ke způsobu, jakým byla ve srovnatelném období určena autorská odměna v případě jiných subjektů.

K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne

6. prosince 2006, č.j. 1 Co 195/2005-557, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích I., IV. a V. potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry. Zopakoval z větší části argumenty obsažené již v jeho zrušovacím usnesení ze dne 27. října 1999, vztahující se k otázce důvodnosti žaloby co do základu, včetně závěru o nepoužitelnosti stanoviska Nejvyššího soudu ČSSR č. 2/1982. Zdůraznil, že užití výkonů výkonných umělců a zvukových a zvukově obrazových záznamů výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, jejich sdělování prostřednictvím televizních (apod. rozhlasových) přijímačů, umístěných v hotelových pokojích je dalším veřejným užitím těchto předmětů, chráněných autorským zákonem nad rámec jejich prvotního užití, jímž je v tomto případě vysílání televizí či rozhlasem. Proto náleží výkonným umělcům za každé další užití jejich výkonů odměna podle autorského zákona. Stejně tak za další užití přináleží odměna výrobcům zvukových záznamů a výrobcům zvukově obrazových záznamů podle tohoto zákona. Práva zastupovat výkonné umělce a výrobce zvukových a zvukově-obrazových záznamů vykonává od 1. ledna 1996 žalobce na základě rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 18. března 1996 (§ 3 a § 4 zákona č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv

a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění účinném do 30. listopadu 2000; nyní § 95 násl. autorského zákona z roku 2000).

V případě výše autorské odměny za období od 1. ledna 1996 do 31. května 1998 a za období od 1. ledna 2000 do 30. listopadu 2000 odvolací soud připomněl, že není mezi účastníky sporná a žalovaný netvrdil její případnou neobvyklost. U odměny

za období od 1. ledna 2000 do 30. listopadu 2002 se pak fakticky ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, včetně posouzení věci podle ustanovení § 40 odst. 3 autorského zákona z roku 2000.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 14. února 2007.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že spočívá

na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu - dále jen o.s.ř. ). Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v tom, že řeší právní otázku rozhodnou pro vyřízení věci v rozporu s hmotným právem, přičemž postup soudů byl rovněž v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Za zásadní považuje,

zda samotný fakt umístění televizního či rozhlasového přijímače do hotelového pokoje je skutečně užitím výkonu výkonných umělců, resp. užitím zvukových a zvukově obrazových záznamů výrobců těchto záznamů. Domnívá se, že samotný fakt umístění televizního či rozhlasového přijímače do hotelového pokoje jako prostoru přístupného pouze určenému, přísně vymezenému a omezenému okruhu subjektů, takovým užitím není. Poukazuje přitom opětovně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR, R. č. 3/82. Podle dovolatele je z dikce příslušných ustanovení autorského zákona zcela nepochybné, že povinnost platit autorskou odměnu není vázána na (pouhou) možnost užití těchto záznamů, ale výlučně na jejich faktické užití. Upozorňuje také na novelu autorského zákona z roku 2000 provedenou zákonem č. 81/2005 Sb. (zejména

pak na její důvodovou zprávu), kde se uvádí, že navrhovaným ustanovením se výslovně vylučuje současná praxe, jež nemá oporu ve znění zákona, kdy za zpřístupňování díla provozováním rozhlasového a televizního vysílání je považováno užívání rozhlasových či televizních přístrojů v prostorách, kam mají přístup pouze konkrétní osoby v rámci poskytování ubytovacích služeb. Jedná se zejména o hotelové pokoje. Podle názoru navrhovatelů se nejedná o veřejnou produkci a vznášení nároků na autorskou odměnu tedy není na místě . Zmíněnou novelou autorského zákona z roku 2000 nedošlo tedy

ke změně, ale k upřesnění a bližšímu vysvětlení problematických ustanovení. Dovolatel také poukazuje na ustanovení § 755 o.z., který rozlišuje prostory hotelového pokoje

a společné prostory ubytovacích zařízení. Upozorňuje rovněž na skutečnost, že V. P., na jejíž odbornou stať odvolací soud poukazuje, je vedoucí právního oddělení žalobce, takže vzhledem k jejímu postavení mohla být objektivita názoru jmenované zkreslená. Konečně dovolatel nesouhlasí se způsobem výpočtu (a tudíž i výší) odměn a peněžitého plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení, kdy soud bez dalšího vychází z žalobcem direktivně stanoveného tarifu pro výpočet odměny za užití výkonu výkonného umělce a za užití zvukového a zvukově obrazového záznamu. Žalobci totiž bylo zákonem určeno, aby výše odměn a náhrad za užití předmětů ochrany podle autorského zákona sjednával, a ne určoval direktivně tarifem. I v této souvislosti dovolatel poukazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 81/2005 Sb., podle níž účelem navrhovaných změn je zákonné vymezení závazných pravidel pro dohody o výši autorských odměn za užití děl, které vybírají kolektivní správci za užití předmětů práv výkonných umělců, jež spravují podle § 95 násl. autorského zákona z toku 2000. Přímou zákonnou úpravou pravidel pro tyto sazby dojde ke zmírnění nerovnováhy ve smluvních vztazích mezi kolektivními správci a uživateli, která je způsobena ze zákona vyplývajícím monopolem jednotlivých správců pro práva k daným druhům děl (§ 98 odst. 6, písm. c/ autorského zákona z roku 2000) . Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce podáním ze dne 25. května 2007 (doplněným dne 14. září 2007), v němž

se ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí, a navrhl, aby bylo v celém rozsahu zamítnuto, a žalovanému bylo uloženo nahradit mu náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přičemž jeho přípustnost vychází z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolacím soudem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (v rozsudku ze dne 28. května 1999, č.j. 23 C 23/98-62, kterým byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Na této skutečnosti nemění nic to,

že následujícím (a později též zrušeným) rozsudkem ze dne 28. února 2003 soud prvního stupně zčásti žalobě již vyhověl.

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud

je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout

i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229

odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však

z obsahu spisu seznány nebyly.

Bylo již uvedeno, že dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje především tím, že soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle § 23 autorského zákona z roku 2000 provozováním rozhlasového

či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem

či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3

cit. zákona nepovažuje zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých

k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených

k soukromému užívání ubytovanými osobami. Za provozování rozhlasového

a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 téhož zákona rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních.

Právo autorské zahrnuje podle ustanovení § 10 citovaného autorského zákona výlučná práva osobnostní (§ 11 cit. zákona) a výlučná práva majetková (§ 12 a násl. tohoto zákona). Majetkovým právem upraveným § 12 autorského zákona je právo dílo užít. Toto právo náleží autorovi díla a jiným osobám pouze tehdy, pokud jim autor udělí smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva (licenční smlouva podle § 46 a násl. autorského zákona). Užití díla obecně není autorským zákonem ani mezinárodními smlouvami či právem Evropských společenství nijak vymezeno (viz Kříž J. a kol: Autorský zákon. Komentář a předpisy související. Linde Praha a. s., Praha 2005, str. 88 a násl.). Ustanovení § 12 odst. 4 autorského zákona však obsahuje demonstrativní výčet práv, jejichž výkonem dochází k užití autorského díla, přičemž způsoby užití díla vyplývající z tohoto ustanovení jsou pro účely autorského zákona vymezeny

v ustanoveních § 13 až § 23 tohoto zákona. V § 12 odst. 4 písm. f) autorského zákona

je pak uveden příkladmý výčet práv spadajících do širšího pojmu práva na sdělování díla veřejnosti. V bodě 4. písm. f) tohoto ustanovení je i právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání díla a z něj vyplývající způsob použití díla blíže vymezuje ustanovení § 23 autorského zákona.

Způsob užití díla podle ustanovení § 23 autorského zákona upravuje případ sekundárního užití díla, kdy osoba, která je na základě licenční smlouvy oprávněna dílo tímto způsobem užívat (nebo i sám autor) jako sekundární uživatel, zpřístupní dílo vysílané rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání veřejnosti. Primárním užitím díla je vysílání tohoto díla rozhlasem nebo televizí ve smyslu § 21 autorského zákona, případně přenos vysílání ve smyslu § 22 tohoto zákona. Osoby, jimž je vysílání díla zpřístupňováno, nejsou uživateli díla ve smyslu autorského zákona.

Nelze dále pominout, že ke zpřístupnění díla vysílaného rozhlasem nebo televizí nedochází samotným umístěním technicky způsobilého přístroje do prostor určených

k poskytování určitých služeb, jeho připojením k elektrické síti apod. Tento výklad lze podpořit poukazem na rozsudek Soudního dvora Evropských společenství ze dne

7. prosince 2006, SGAE, C-306/05, bod 45, a v něm citovaný bod 27 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001

o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících

v informační společnosti, v němž se uvádí, že pouhé poskytnutí fyzického zařízení

pro umožnění nebo uskutečnění sdělování není samo o sobě sdělováním ve smyslu (uvedené) směrnice . Tyto skutečnosti ani nepřesahují pojem provozování technicky způsobilého přístroje ve smyslu § 18 odst. 3 autorského zákona. Nicméně, jak je dále uvedeno v bodě 47 výše uvedeného rozsudku SGAE, poskytování signálu hotelovým zařízením prostřednictvím televizních přijímačů klientům ubytovaným v pokojích představuje, nezávisle na užívané technice přenosu signálu, sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice . Zpřístupněním díla vysílaného rozhlasem nebo televizí je tedy poskytnutí signálu televizního či rozhlasového vysílání, čímž je umožněn přístup veřejnosti k dílu (srov. bod 43 výše uvedeného rozsudku SGAE). Je přitom nerozhodné, zda tak sekundární uživatel činí v souvislosti s poskytováním určitých služeb nebo bez tohoto kontextu; podstatná je skutečnost, že dílo je zpřístupňováno třetím osobám

pro jejich osobní potřebu, nikoli pro osobní potřebu toho, kdo dílo zpřístupňuje

(srov. bod 41 výše uvedeného rozsudku SGAE).

Nadto autorský zákon z roku 2000 v ustanoveních § 46 odst. 1 a § 49 odst. 1 a 2 vyžaduje, aby součástí licenční smlouvy mezi autorem a uživatelem díla bylo též ujednání o odměně za poskytnutí práva k užití díla. Ujednání o odměně je povinnou náležitostí licenční smlouvy; i kdyby měla být licence poskytnuta bezplatně, je potřeba to výslovně ve smlouvě uvést [§ 49 odst. 2 písm. b) cit. zákona]. Autorský zákon z roku 2000 neobsahuje nic, co by vylučovalo aplikaci těchto ustanovení na případ použití díla podle § 23 tohoto zákona. Proto i za použití díla uvedeným způsobem náleží autorovi díla odměna, není-li sjednáno jinak (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007, č.j. 1 As 36/2006-75).

Současně je vhodné připomenout, že každý člověk nebo právnická osoba má ústavně zaručené hospodářské právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, včetně poskytování ubytování nebo provozování zdravotnického zařízení. Hospodařit

se svým majetkem přitom může bez dalšího. Hospodaří-li však s cizím majetkem, který mu nepatří, je povinován získat k tomu oprávnění od vlastníka. Každý člověk má ústavně zaručené kulturní právo k výtvorům, jakož i základní právo vlastnit majetek,

a to hmotný i nehmotný (což má i každá právnická osoba). Při střetu výkonu těchto platných subjektivních práv musí být přihlédnuto podle okolností případu k již zmíněné zásadě, že není přípustné užívat cizí majetek bez ohledu na vůli vlastníka, i kdyby se tak stalo při podnikání nebo jiném hospodaření. Tento tradiční zákaz je nejen právní, nýbrž je i morálně nezpochybnitelný a obecně uznávaný lidskou pospolitostí. Je součástí lidské civilizace a její právní kultury. Eventuální výjimky z tohoto zákazu musí být zdůvodněny dostatečně rozumným a současně ospravedlnitelným argumentem, čehož

se dovolávají obecně sdílené právní hodnoty, na nichž je vybudován právní stát. Odůvodněny by mohly být veřejným zájmem. Pouhý zájem soukromý by k tomu nepostačoval. Střet soukromých zájmů lze řešit jinými právními prostředky - jmenovitě poměrným vyvážením obou zájmů, resp. soukromých práv, která je vyjadřují (Ivo Telec: Televizní přijímače na hotelových pokojích, Právní rádce č. 7, ročník 2005, str. 4).

Dne 9. září 1886 byla uzavřena B. úmluva o ochraně literárních

a uměleckých děl, která byla doplněna v P. dne 4. května 1896, revidovaná v B. dne 13. listopadu 1906, doplněná v B. dne 20. března 1914 a revidovaná v Ř. dne 2. června 1928, v B. dne 26. června 1948, ve S. dne 14. července 1967 a v P. dne 24. července 1971. Tato úmluva, k jejíž ratifikaci dalo souhlas bývalé Federální shromáždění Československé socialistické republiky, jíž je Česká republika vázána, byla vyhlášena pod č. 133/1980 Sb., ve znění vyhlášeném pod č. 19/1985 Sb. Zmíněná úmluva jako mezinárodní smlouva v čl. 11 bis odst. 1 (písm. ii) stanoví bez přímých výjimek, že Autoři literárních a uměleckých děl mají výlučné právo udílet svolení k jakémukoli veřejnému sdělování (toute communication publique) po drátě nebo bez drátově díla vysílaného rozhlasem či televizí, uskutečňuje-li toto sdělování jiná organizace než původní . Pokud by proto snad bylo vyvozováno, že ustanovení

§ 23 autorského zákona z roku 2000 (ve znění novely provedené zákonem č. 81/2005 Sb.), resp. autorský zákon z roku 1965, přináší odchylnou úpravu, pak podle čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, by bylo nezbytné bezpodmínečně použít čl. 11 bis odst. 1 (písm. ii) a odst. 2 cit. B. úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl, která má ve střetu s českým autorským zákonem vyšší právní sílu (kolizní přednost).

Lze proto konstatovat, že závěry odvolacího soudu, že užití výkonů výkonných umělců a zvukových a zvukově obrazových záznamů, jejich sdělování prostřednictvím televizních (rozhlasových) přijímačů, umístěných v hotelových pokojích, je dalším veřejným užitím těchto předmětů, chráněných autorským zákonem nad rámec jejich prvotního užití, jímž je vysílání televizí či rozhlasem, z čehož vyplývá právo výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů na odměnu.

Podle ustanovení § 40 odst. 3 věta za středníkem autorského zákona z roku 2000 (ve znění účinném do 21. května 2006) výše bezdůvodného obohacení vzniklého

na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá

v době neoprávněného nakládání s dílem. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že soudy obou stupňů z jeho úpravy odpovídajícím způsobem vycházely. Dovolání pak též neobsahuje relevantní výtky, které by dále objektivně zpochybňovaly úvahu o výši přisouzené odměny za užití výkonů výkonných umělců a za užití zvukových a zvukově-obrazových záznamů výrobců těchto záznamů prostřednictvím rozhlasových a televizních přijímačů , resp. o výši takto vzniklého bezdůvodného obohacení. Soudy obou stupňů se při svém rozhodování důvodně zaměřily na ověření toho, jak bylo v obdobných případech honorováno takovéto další užití předmětů chráněných autorským zákonem nad rámec jejich prvotního užití. V tomto smyslu však dovolání tento postup nevyvrací.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. věcně správný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., za situace, kdy žalobce měl v tomto řízení plný úspěch, přičemž mu vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření

k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb.,

o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 3 odst. 1 bod 5 vyhlášky činí sazba odměny zástupce žalobce v této věci 42.187,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit o 50 %, tj. na částku 21.093,50 Kč, což při zaokrouhlení podle § 16 odst. 2 vyhlášky představuje částku 21.100,- Kč.

Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů

a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky

č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění

po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Náklady dovolacího řízení spojené

se zastoupením advokátem tak činí 21.400,- Kč, resp. po úpravě o 19 % daň z přidané hodnoty 25.466,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22.října 2008

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu