30 Cdo 2275/2002
Datum rozhodnutí: 22.01.2003
Dotčené předpisy: § 47 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 2275/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. J., proti žalovaným 1/ ZDV "P.", 2/ K. P., 3/ H. G., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 271/99, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. dubna 2002, č. j. 10 Co 692/2000-80, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. dubna 2002, č. j. 10 Co 692/2000-80, odmítl odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. května 2000, č. j. 8 C 271/99-66, kterým byla žaloba v této věci zamítnuta, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud druhého stupně též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud v tomto případě vzal za základ svého rozhodnutí ustanovení § 204 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž přihlédl k tomu, že zástupci žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně doručen dne 24. července 2000, zatímco odvolání žalobce bylo podáno teprve dne 10. srpna 2000, ač lhůta k tomuto procesnímu úkonu končila již dne 8. srpna téhož roku. Odvolací soud zde připomněl, že zástupci žalobce bylo rozhodnutí soudu prvního stupně doručováno postupem podle ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř., když po marných pokusech o doručení byla zásilka obsahující rozsudek uložena dne 21. července 2000 na poště. Takto došlo k doručení rozsudku ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. dnem 24. července 2000, a to bez ohledu na to, že si adresát poté tuto zásilku sám vyzvedl dne 28. července 2000. Dnem 25. července 2000 počala plynout patnáctidenní lhůta k odvolání, která skončila dne 8. srpna 2000. Odvolání však bylo svěřeno poštovní přepravě až dne 10. srpna 2000 - tedy po uplynutí odvolací lhůty. Uvedené usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 3. července 2002.

Toto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl žalobce dovoláním podaným k poštovní přepravě téhož dne 4. července 2002. Dovolatel, má zato, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno včas. Poukazuje na to, že rozsudek okresního soudu byl doručen jeho zástupci dne 28. července 2000, přičemž odvolání bylo podáno dne 10. srpna 2000 (tj. v patnáctidenní lhůtě, o níž byl poučen). O jiném možném počátku běhu odvolací lhůty poučen nebyl. Zmocněnec žalobce vyzvedl na poště uvedenou zásilku na základě jediného oznámení o uložení zásilky, které mu bylo vhozeno do poštovní schránky. Protože nebyl učiněn druhý pokus o doručení zásilky, není možno aplikovat ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř., pokud se týče fikce doručení rozhodnutí. Odvolací soud tak činí vývody ze závěrů o marných pokusech o doručení zásilky, které nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatel též odkazuje na ustanovení § 204 odst. 2 o. s. ř. s tím, že poučení o možnosti odvolání bylo neúplné. Soud tak též porušil svoji poučovací povinnost ve smyslu ustanovení § 5 o. s. ř. Dovolatel se proto domáhá zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K tomuto dovolání vyjádření podáno nebylo.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. V posuzovaném případě bylo napadené usnesení odvolacího soudu vydáno ve smyslu ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 15. citované novely o. s. ř. po řízení, provedeném podle dosavadních předpisů, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán ještě v průběhu roku 1999 (tuto skutečnost ostatně správně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje i sám odvolací soud). Bylo proto nezbytné, aby i dovolací soud při svém rozhodnutí vycházel ze znění o. s. ř. účinného do 31. prosince 2000.

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), pak shledal, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. a vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud pak přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat za správné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

Ze znění ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení § 237 o. s. ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., stejně tak ani případ případné jiné vady řízení neuvádí a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Dovolací soud se proto dále zabýval výtkami dovolatelem v jeho dovolání výslovně uvedenými, přičemž je shledal jako v zásadě neopodstatněné.

Nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl (§ 47 odst. 2 o. s. ř.).

V posuzovaném případě dovolatel především zpochybňuje úvahy odvolacího soudu týkající se data doručení rozsudku soudu prvního stupně zástupci žalobce. Skutečnosti, které v dovolání uvádí, jsou však natolik obecné, že nejsou způsobilé úvahy odvolacího soudu vyvrátit. Je třeba si uvědomit, že z řádně vyplněné a razítkem pošty a příslušným podpisem stvrzené doručenky (návratky) připojené k čl. 68 spisu osvědčující doručení rozsudku soudu prvního stupně zástupci žalobce, vyplývá, že při doručování této zásilky pošta postupovala v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 o. s. ř. Přitom není možno přehlédnout, že řádně potvrzená doručenka má povahu veřejné listiny. Pokud proto není prokázán opak toho, co tato doručenka stvrzuje, je třeba vycházet z toho, že potvrzuje pravdivost toho, co je v ní osvědčováno. Je pak zřejmé, že dovolatel ani případně nenabídl eventuální důkazy, které by pravdivost údajů na uvedené doručence zpochybňovaly. Nadto i samotné jeho konstatování toho, že jeho zástupce ve schránce nalezl sdělení, že zásilka, obsahující rozsudek soudu prvního stupně, byla uložena na poště, je v souladu s údaji na dotčené doručence. S ohledem na úpravu obsaženou ve zmiňovaném ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. tak měl žalobce (resp. jeho zástupce) vědomost o tom, kdy je třeba toto rozhodnutí pokládat za doručené, a kdy tedy počala běžet lhůta k odvolání proti tomuto rozhodnutí. Pokud pak rozhodnutí soudu prvního stupně obsahovalo standardní poučení o možnosti odvolání (včetně počátku i délky odvolací lhůty) ve smyslu ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 204 odst. 1 téhož zákona, dostál soud tímto náležitě stanovené poučovací povinnosti.

Za popsaného stavu je proto třeba se plně ztotožnit s již popsanými závěry odvolacího soudu, pokud se týkaly otázky data doručení rozsudku soudu prvního stupně, z toho odvozeného konce odvolací lhůty i z toho plynoucího závěru o opožděnosti podání odvolání žalobcem.

Dovolacímu soudu proto za tohoto stavu nezbylo, než toto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítnout z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska výtek obsažených v dovolání nutno považovat za správné. Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta první a § 151 odst. l věta první o. s. ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, avšak žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. ledna 2003

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu