30 Cdo 2274/2012
Datum rozhodnutí: 30.08.2012
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 2274/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci navrhovatele M. Š. , o návrhu na omezení způsobilosti k právním úkonům E. Š. , za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 910/2008, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2012, č.j. 39 Co 339/2011-148, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 7. dubna 2011, č.j. 33 Nc 910/2008-122, zamítl návrh navrhovatele na úpravu způsobilosti k právním úkonům u paní E. Š., , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že u vyšetřované předpoklady pro úpravu způsobilosti k právním úkonům splněny nebyly, neboť její psychický stav znalec zhodnotil v normě úměrně jejímu věku s tím, že o svých záležitostech má předpoklady si sama plně rozhodovat. Její postoje se vždy nemusí jevit jako správné, avšak nenesou psychotické znaky. Nebylo tedy potvrzeno, že paní E. Š. trpí duševní chorobou trvalého rázu a proto podaný návrh byl zamítnut.
K odvolání navrhovatele Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem napadený rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Předně s odkazem na cit. judikaturu zdůraznil, že soud může výrokem rozsudku zbavit fyzickou osobu způsobilosti k právním úkonům nebo ji v této způsobilosti omezit, přičemž výrok rozsudku o omezení způsobilosti fyzické osoby jen ohledně samostatného jednání před soudy a úřady je v rozporu se zákonem (poznámka Nejvyššího soudu: navrhovatel totiž ve svém návrhu formuloval znění rozsudečného výroku takto: Způsobilost E. Š., důchodkyně, k právním úkonům se omezuje tak, že není způsobilá jednat s úřady, tedy zejména se soudy, policií, exekutorskými úřady, úřadem městské části a podobně. Opatrovníkem se stanovuje ing. M. Š., ). Odvolací soud se posléze ztotožnil se skutkovým závěrem i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Uzavřel, že podmínky pro omezení způsobilosti vyšetřované ve smyslu § 10 odst. 2 obč. zák. splněny nebyly.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel (dále již dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v provedeném dokazování k prokázání způsobilosti, resp. nezpůsobilosti k právním úkonům jinou formou než pouze zjištěními na základě provedeného znaleckého posudku z oboru psychiatrie. Podle názoru dovolatele tak znalecký posudek z oboru psychiatrie nemůže být jediným důkazem k prokázání nebo naopak neprokázání nutnosti úpravy způsobilosti k právním úkonům. Dovolatel pak naznačuje rozsah, v jakém mělo být správně provedeno dokazování stran posouzení, zda v daném případě byly naplněny podmínky pro omezení vyšetřované ve způsobilosti k právním úkonům. V závěru dovolatel vyjádřil názor, že dle § 10 OZ při extenzivnějším výkladu může být osoba částečně nebo zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům i nad rámec duševní poruchy, nebo nadměrného užívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků. Právě při výkladu požívání alkoholických nebo omamných prostředků dochází ke zbavování způsobilosti právě proto, že osoba není schopna zastávat nebo plnit své základní povinnosti, kdy na jejich plnění má zájem jak stát, tak tato osoba, tak i třetí osoby. Stejně tak jako i v našem případě. Navíc, jak uvedeno, duševní poruchou nemusí být jen nález psychiatrický, ale může to být i nález gerontologický či neurologický. Alzheimerova nemoc a demence, což jsou nálezy jednoznačně neurologické, se obecně za duševní poruchy považují. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) zrušil napadený rozsudek odvolacímu soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno žádné písemné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání, které bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatel ve svém dovolání neformuloval (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu.
Jak se totiž podává z obsahu dovolání, dovolatel v dovolání ve skutečnosti nepřípustně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to (ve stručnosti shrnuto z cit. dovolací argumentace), že odvolací soud (oba soudy) v rozporu s § 120 o. s. ř. nezjišťoval(y) okolnosti rozhodné pro právní posouzení věci. Na podkladě takové dovolací argumentace (vymezeného dovolacího důvodu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) ovšem přípustnost dovolání posuzovat nelze, neboť § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve větě za středníkem) výslovně stanoví, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z vyloženého je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto podané dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. a), věty před středníkem, o. s. ř., neboť podmínky pro přiznání této náhrady v posuzovaném případě splněny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. srpna 2012

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu