30 Cdo 227/2014
Datum rozhodnutí: 31.07.2014
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 31a předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 227/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce F. S. , právně zastoupeného JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem Horšovský Týn, náměstí Republiky 108, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 166.666,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené pod sp. zn. 15 C 11/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2013, č.j. 14 Co 298/2013 83, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. dubna 2013, č.j. 15 C 11/2013 43, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 166.666,- Kč s úrokem u prodlení ve výši 7,05 % p. a. od 29. 12. 2012 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 20. srpna 2013, č.j. 14 Co 298/2013 83, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že odvolací soud konstatoval, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 17 Nc 3934/2007 bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. V rozsahu, kterým soud prvního stupně zamítnul žalobu o zaplacení 166.666,- Kč s příslušenstvím, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že délku řízení nelze posuzovat podle toho, ve kterém okamžiku se žalobce dozvěděl o tom, že je proti němu jako povinnému exekuční řízení vedeno, ale v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je třeba vycházet z celkové délky řízení od okamžiku jeho zahájení až do okamžiku nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno . Odvolací soud tak dovodil, že celkové řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, když trvalo více než 5 let, přičemž žalobce byl ve stavu nejistoty dva roky z celkové doby řízení, tj. dva roky, kdy věděl, že je proti němu řízení vedeno. Odvolací soud, s ohledem na individuální okolnosti případu, dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním se jeví pouze konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení a nikoli přiznání zadostiučinění v penězích.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen dovolatel ) dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen dovolacímu soudu ). Dovolatel tvrdí, že mu měla být přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích, když žalovaná nijak neprokazovala ani nevyvracela silnou vyvratitelnou domněnku vzniklé nemajetkové újmy. Dovolatel tvrdil, že měl neoprávněně blokovaný majetek přímo ze zákona, měl o svůj majetek obavy, a tudíž řízením bylo neoprávněně zasaženo do jeho psychické sféry, a proto se domnívá, že pouhé konstatování porušení práva není v jeho případě přiměřeným zadostiučiněním. Proto navrhnul, aby byl rozsudek odvolacího zrušen a věc vrácena soudu k dalšímu projednání.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále též jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předně je třeba uvést, že odvolací soud neaplikoval přiléhavě judikaturu dovolacího soudu, když se na případ dovolatele plně vztahují závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, podle kterého je účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován a tudíž platí že, nemajetková újma z důvodu nepřiměřené délky řízení nevzniká za dobu od zahájení řízení do okamžiku, kdy se účastník dozvěděl o řízení proti němu vedeném, a to ani v případě, že již tehdy bylo řízení nepřiměřeně dlouhé . Tyto závěry lze shrnout tak, že dovolateli nemůže vzniknout nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení v době od jeho zahájení do doby, kdy se o něm dozvěděl.
Jelikož se dovolatel o řízení dozvěděl až dne 13. 4. 2010 a řízení probíhalo do dne 26. 6. 2012 na dvou stupních soudní soustavy, tak nelze uvažovat o tom, že by mu vznikala nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení (viz. část VI. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, které zdůrazňuje skutečnost, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá), a tudíž by dovolateli nenáležela náhrada nemajetkové újmy v žádné formě.
Ačkoli z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepostupoval v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, dovolací soud je vázán důvodem a rozsahem podaného dovolání (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. a 241a o. s. ř.) a zrušení napadeného rozhodnutí se závazným právním názorem, jak byl vysloven shora, by nemohlo přivodit pro žalobce příznivější výsledek sporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012), a proto Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 31. července 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D. předseda senátu