30 Cdo 2269/2004
Datum rozhodnutí: 23.11.2004
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

30 Cdo 2269/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců A) J. H., B) A. K., C) F. H., D) Ing. J. P., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) H. A. , 2) B. K., oběma zastoupeným advokátkou, o určení dědiců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 293/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2004, č.j. 12 Co 564/2003-85, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 4.6.2003, č.j. 20 C 293/2002-54, Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu na určení, že žalobci J. H., A. K., F. H. a Ing. J. P. jsou dědici po zůstaviteli J. D., zemř. 1.10.1997 (výrok I.); uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 5.700,- Kč k rukám jejich právní zástupkyně (výrok II.); uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice na náhradě nákladů řízení částku 90,- Kč, na účet Obvodního soudu pro Prahu 5, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Vycházel ze závěru, že žalobci nejsou dědici po zůstaviteli J. D., zemřelém dne 1.10.1997 (dále též jen zůstavitel ), neboť závěť ze dne 20.5.1997, kterou byli k dědění po J. D. povoláni žalovaní, je platná.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.2.2004, č.j.

12 Co 564/2003-85, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítají, že odvolací soud se vůbec nevypořádal se skutečností, kdy soud prvního stupně zásadním způsobem chybně interpretoval jak výpověď soudní komisařky JUDr. K., tak i obsah protokolů v rámci dědického řízení ; že ani jeden ze soudů nezohlednil námitky žalobců ohledně možnosti přenosu podpisu zůstavitele, byť eventuálně pravého, na závěť pomocí technických prostředků ; že odvolací soud zcela opominul skutečnost, že o smrti zůstavitele se dozvěděla pouze žalovaná č. 1, a to v den jeho úmrtí a že v době, kdy nikdo jiný o jeho úmrtí nevěděl a nikdo jiný neměl přístup do zůstavitelova bytu, došlo k neoprávněné manipulaci se zůstavitelovými vklady ; že soud dále nepřihlédl

ke skutečnosti, že již 23.11.1998 upozornil dopisem žalobce č. 1 soud na to, že bezprostředně po smrti zůstavitele nebyl zajištěn majetek v zůstavitelově bytě , dále že odvolací soud nesprávně posoudil skutečnosti ohledně platnosti závěti, neboť nebyly splněny všechny zákonné požadavky, které jsou kladeny na sepsání allografní závěti ;

a že nebylo provedeno dostatečné důkazní řízení . Navrhli, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu i jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen

při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobci namítají, že odvolací soud se vůbec nevypořádal se skutečností, kdy soud prvního stupně zásadním způsobem chybně interpretoval jak výpověď soudní komisařky JUDr. K., tak i obsah protokolů v rámci dědického řízení ; že ani jeden ze soudů nezohlednil námitky žalobců ohledně možnosti přenosu podpisu zůstavitele, byť eventuálně pravého, na závěť pomocí technických prostředků ; že odvolací soud zcela opominul skutečnost, že o smrti zůstavitele se dozvěděla pouze žalovaná č. 1, a to v den jeho úmrtí a že v době, kdy nikdo jiný o jeho úmrtí nevěděl a nikdo jiný neměl přístup do zůstavitelova bytu, došlo k neoprávněné manipulaci

se zůstavitelovými vklady ; že soud dále nepřihlédl ke skutečnosti, že již 23.11.1998 upozornil dopisem žalobce č. 1 soud na to, že bezprostředně po smrti zůstavitele nebyl zajištěn majetek v zůstavitelově bytě , že odvolací soud nesprávně posoudil skutečnosti ohledně platnosti závěti, neboť nebyly splněny všechny zákonné požadavky, které jsou kladeny na sepsání allografní závěti .

I když žalobci v dovolání uvádí, že vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobují kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobců pro posouzení věci významné. Žalobci tedy uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalobci současně namítají, že nebylo provedeno dostatečné důkazní řízení .

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2004

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu