30 Cdo 2268/2006
Datum rozhodnutí: 05.03.2008
Dotčené předpisy:




30 Cdo 2268/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) H. S., a b) B. S., obou zastoupených advokátem, proti žalované O. H., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 5 C 13/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. února 2006, č. j. 21 Co 470/2005-229, takto:

I. Dovolání žalobců se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se po úpravě žalobní žádosti domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky každý jednou polovinou nemovitostí domu objektu bydlení

na pozemku č. parc. 14/1 zastavěná plocha a pozemku č. parc. 39/2 zahrada, zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 pro obec a katastrální území H.,

u Katastrálního úřadu P. Uvedli, že dne 19.5.1987 uzavřeli se žalovanou, resp. jejím právním předchůdcem, kupní smlouvu, na jejímž základě mělo dojít k převodu označených nemovitostí na žalovanou, resp. jejího právního předchůdce. Kupní smlouvu označili za právní úkon absolutně neplatný pro nedostatek určitosti projevu při označení nemovitostí, které měly být předmětem převodu. Účastníci kupní smlouvy chtěli převést vlastnictví k hostinci a stavební parcele, na které hostinec stojí,

v kupní smlouvě však označili jinou reálně existující stavbu na jiném pozemku.

To mělo za následek, že při chybném označení nemovitostí je v současné době zapsána v katastru nemovitosti žalovaná jako vlastník objektu, což je ale objekt bydlení,

ve kterém bydlí žalobkyně. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobci odůvodnili potřebou uvést zápis v katastru nemovitostí do souladu se skutečným stavem.

Okresní soud Praha východ rozsudkem ze dne 14.6.2002, č.j. 5 C 13/2001-81, žalobě vyhověl a určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý jednou polovinou označených nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 pro obec

a katastrální území H., u Katastrálního úřadu P. Okresní soud uznal, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o.s.ř., neboť vlastnické právo žalobců je ohroženo; rozhodnutí o určovací žalobě vytvoří podklad pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky. Na podkladě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že kupní smlouva účastníků ze dne 19.5.1987 je právním úkonem neplatným pro rozpor vůle účastníků a jazykového vyjádření týkajícího se označených nemovitostí, které byly předmětem kupní smlouvy. Účastníci měli vůli převést na Čs. stát dům, který sloužil jako hostinec (dům), ale ve smlouvě je označen dům, specifikován jako hostinec. Zájem na převodu parc. č. 14/1 a 39/2 neměli. S ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy (§ 34, § 35 odst. 2, § 37 obč. zák. účinného v roce 1987) shledal nadbytečným zabývat se námitkou žalobců, že k označené smlouvě nebyl udělen souhlas nadřízeného orgánu žalované.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.10.2003, č.j. 21 Co 364/2002-154, rozsudek soudu prvního stupně změnil výrokem 1) tak, že žalobu na určení,

že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví

č. 10001 pro obec a kat.úz. H. a to domu - objekt bydlení na pozemku

č. parc. 14/1 zastavěná plocha a pozemku r. 14/1 - zastavěná plocha a pozemku

č. parc. 14/1 zastavěná plocha, a to tak, že každý z nich vlastní podíl o velikosti jedné ideální poloviny těchto nemovitostí, zamítl, výrokem 2) v části výroku I., kterým bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 10001, a to tak, že každý z nich vlastní podíl o velikosti jedné ideální poloviny této nemovitosti, potvrdil. Odvolací soud zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a řízení doplnil důkazy dalšími. Tak zejména vyslechl oba žalobce, svědky M. Ch., M. T. a J. K., k důkazu zjistil obsah výpisu knihovní vložky č. 13 kat. úz. H., smlouvy ze dne 6.3.1947, plánu přestavby rodinného domku z 12.2.1953, listin archivního fondu ONV v Č. B. z let 1945 až 1960, geometrického plánu č. 050-05-204-920-1960 z 15.4.1960, knihovní vložky č. 569 kat. úz. H., obsah notářského zápisu ze dne 7.8.1972 a 1.9.1972, domovních seznamů obce H., protokolu z 29.9.1977 o možnosti odkoupení domu, dopisu žalobkyně z 15.1.1978, znaleckého posudku č. 46-10-87 J. F., sdělení FO ONV P. z 31.3.1987 o zvýšení rozpočtu výdajů MNV H. o 10.800,- Kč, kupní smlouvy z 19.5.1987, zprávy Okresního úřadu P. z 8.8.2001, srovnávacího sestavení parcel Katastrálního úřadu P. z 31.3.2003. Z provedených důkazů učinil skutkový závěr, že předmětem kupní smlouvy účastníků ze dne 19.5.1987 byl objekt postavený na pozemku č. par. 14/1 (způsobem využití občanská vybavenost), v němž byl provozován hostinec a pozemek st. parc. č. 14/1 - zastavěná plocha kat. území H. V kupní smlouvě byly předmětné nemovitosti označeny určitě a srozumitelně jako objekt občanské vybavenosti, závěr o neplatnosti kupní smlouvy ohledně označených nemovitostí ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák. není opodstatněn. Souhlas k uzavření kupní smlouvy účastníků ve smyslu ust. § 2 odst. 2 věta první, § 3 odst. 2 věta první vyhl. č. 90/1984 Sb. Okresním národním výborem P. byl podle názoru odvolacího soudu dán, o čemž svědčí obsah sdělení finančního odboru ONV P. ze dne 31.3.1987, z nějž odvolací soud zjistil, že Místnímu národnímu výboru byl navýšen rozpočet o 10.800 Kčs na koupi hostince. Účastníci kupní smlouvy měli zcela zřejmý zájem na převodu vlastnictví k hostinci, v němž byl sál vhodný k obecnímu využití, vůle účastníků však nesměřovala k převodu vlastnictví k zahrádce před domem čp. 75, tj. k pozemku č. parc. 39/2. Protože se jedná o samostatnou věc, k níž co do převodu nesměřovala vůle účastníků, lze tuto část kupní smlouvy oddělit od ostatního obsahu kupní smlouvy. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky označeného pozemku, každý jednou polovinou této nemovitosti, potvrdil.

K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23. června 2005, č.j. 30 Cdo 913/2004-214, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22.10.2003, č.j. 21 Co 364/2002-154, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha východ ze dne 14.6.2002, č.j. 5 C 13/2001-81, v části výroku I. tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobci a), b) jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných

na listu vlastnictví č. 10001 pro obec a kat. úz. H. a to domu objekt bydlení na pozemku č. parc. 14/1 zastavěná plocha a to tak, že každý z nich vlastní podíl o velikosti jedné ideální poloviny těchto nemovitostí, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soud v Praze k dalšímu řízení (výrok I.). Odmítl dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22.10.2003, č. j. 21 Co 364/2002-154,

ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 14.6.2002, č.j. 5 C 13/2001-81, v části výroku I., kterým bylo určeno, že žalobci a), b) jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 1001

pro kat. úz. a obec H., a to pozemku č. parc. 39/2 zahrada, a to každý jednou ideální polovinou této nemovitosti (výrok II.).

Dovolací soud se závazně vyjádřil k námitce žalobců o neplatnosti kupní smlouvy účastníků ze dne 19.5.1987 pro neurčitost tohoto dvoustranného právního úkonu ve smyslu ust. § 37 obč. zák. směřující k projevené vůli účastníků v označené kupní smlouvě a to ve vztahu k předmětu smlouvy. Dovodil, že tyto výhrady žalobců nejsou způsobilé zpochybnit určitost posuzované kupní smlouvy, když skutkové závěry učiněné v tomto směru odvolacím soudem jsou náležitě podloženy skutkovými zjištěními.

Důvodem zrušujícího výroku Nejvyššího soudu byl jeho závěr, že odvolací soud se výslovně nezabýval náležitostí schválení smlouvy ve smyslu ust. § 3 odst. 2

vyhl. č. 90/1984 Sb., ačkoli na její splnění je vázána účinnost smlouvy, mající

za následek, že smlouva je způsobilá přivodit zamýšlené právní účinky.

Krajský soud v Praze po následujícím řízení v záhlaví označeným rozsudkem výše označený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení,

že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví

č. 10001 pro obec a kat.úz. H. a to domu - objekt bydlení na pozemku

č. parc. 14/1 zastavěná plocha a pozemku r. 14/1 - zastavěná plocha a pozemku

č. parc. 14/1 zastavěná plocha, a to tak, že každý z nich vlastní podíl o velikosti jedné ideální poloviny těchto nemovitostí, zamítl. Současně žalované přiznal jednu polovinu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 14.964,- Kč a jednu polovinu nákladů odvolacího řízení ve výši 11.401,- Kč

Odvolací soud s poukazem na názor Nejvyššího soudu zopakoval závěr,

že v projednávané věci nelze dovodit, že by kupní smlouva z 19.5.1987 trpěla vadou spočívající v neurčitém označení nemovitostí, které byly jejím předmětem, a byla

pro rozpor s ustanovením § 37 obč. zák. neplatná.

Odvolací soud dále vycházel ze závěru, že kupní smlouva z 19.5.1987 není neplatná ani pro žalobci tvrzený nedostatek schválení Okresního národního výboru P. s jejím uzavřením. Ze zjištěného skutkového stavu shledal, že vůlí účastníků kupní smlouvy 19.5.1987 ve vztahu k účelu, který uzavřením sledovali, byl veřejný zájem tehdejšího národního výboru na převodu hostince, v němž byl sál vhodný k obecnému využití, když národní výbor neměl k dispozici jinou vhodnou místnost

a pozemek s ním související.

Uvedenou námitku žalobců posoudil podle ustanovení § 3 odst. 2 věty první vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, dle kterého k účinnosti smlouvy

o nabývání vlastnictví podle § 2 odst. 2 potřebují státní organizace schválení přímo nadřízeného orgánu, národní výbor schválení národního výboru nejblíže vyššího stupně. Dovodil, že schválení podle citovaného ustanovení vyhlášky č. 90/1984 Sb. není rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 47 obč. zák., podle kterého, jestliže zákon stanoví, že ke smlouvě je třeba rozhodnutí příslušného orgánu, je smlouva účinná tímto rozhodnutím. Takovýmto rozhodnutím (jako specifickým projevem vůle vyjadřujícím státní autoritu) je třeba rozumět jen rozhodnutí, která byla vydána nebo mají být vydána po předchozím soudním nebo správním řízení. Poukázal přitom na stanovisko Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 51/84, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 45, ročník 1986.

Odvolací soud dále vycházel z úvahy, že pokud se nepodařilo zjistit listinu

o schválení smlouvy z 19.5.1987 Okresním národním výborem P., bylo možné nepřímými důkazy zjistit stav věci. Bylo třeba přihlížet k listinám, ze kterých

se podává jednání ohledně převodu předmětných nemovitostí, ke zprávám, vyjádřením orgánů a je nutno přihlédnout též k chování účastníků smlouvy. Odvolací soud zjistil,

že o prodeji nemovitosti hostince a poz. parcely bylo jednáno již od roku 1977,

např. H. S. sdělovala ONV Praha východ podáním dne 2.2.1978,

že nemovitosti jsou nabídnuty MNV H. k odkoupení. Sdělením ONV P. ze dne 31.10.1978 adresovaném MNV H. (na vědomí též žalobcům) odbor výstavby a územního plánování ONV P. dal souhlas s fyzickým dělením budovy č.p. 13 a oddělení části st. parc. č. 14/1 v k.ú. H. Sdělením ONV P. ze dne 31.3.1987, fin. rozp. 176/2-II/12, MNV H., byl zvýšen rozpočet výdajů o 10.800,- Kč na výkup nemovitosti hostince. Sdělením ONV P. ze dne 2.6.1987 (tedy již po uzavření kupní smlouvy

ze dne 19.5.1987) byl radě MNV H. zvýšen rozpočet výdajů o 60.000,- Kč

na opravu sálu. Na základě uvedených zjištění odvolací soud učinil závěr, že k účinnosti kupní smlouvy jako celku uzavřené dne 19. 5.1987 bylo dáno schválení ONV P., neboť kdyby tomu tak nebylo, nebyl by po uzavření kupní smlouvy, navýšen rozpočet MNV H. na opravu sálu o 60.000,- Kč a před tím by ONV P. ani nezabezpečil zaplacení kupní ceny.

Odvolací soud z výše uvedeného vzal za prokázané, že k účinnosti kupní smlouvy z 19.5.1987 bylo dáno schválení tehdejším ONV P. Vzhledem k tomu, že neshledal ani jiné než žalobci namítané vady kupní smlouvy, které by mohly způsobit její absolutní neplatnost a k níž byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti, rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se určení vlastnického práva k domu na pozemku parc. 14/1 a pozemku parc. č 14/1 v katastrálním území H., změnil a žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují zřejmě z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podávají je z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) a spočívá

na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Dovolání

se v podstatě obsahově shoduje s dovoláním podaným již proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22.10.2003, č.j. 21 Co 364/2002-154. Dovolatelé provedli obsáhlou rekapitulaci skutkových zjištění, která učinil odvolací soud a z nichž

při rozhodování vycházel. Upozornili na historii usedlosti, která sahá

až do 2. poloviny 18. století; její knihovní vložka byla zřízena v roce 1878. Dovodili,

že příslušnými kupními smlouvami byly vždy převáděny nemovitosti obytný dům a hostinec s příslušnými pozemky. Za právně nerozhodná považovali konstatování obsažená v kupní smlouvě uzavřené mezi B. a R., podle nichž jsou nemovitosti prodávány včetně koncese hostinské a výčepnické provozované v domě H. a za nepodstatné, že ke kupní smlouvě ze dne 7.8.1972 uzavřené manžely R. a žalobci byl přičiněn dodatek, kterým byla kupní smlouva opravena údajem, že hostinec je u čísla popisného 13. Pozornost věnovali i geometrickým plánům vztahujícím se k pozemkům, parc. č. 14/1 a 14/2, zejména geometrickému plánu ze dne 15.4.1960 označenému číslem zakázky 050-05-204-920-1960, vyhotovenému za účelem oddělení části parc. č. 14/1, zřejmě pro účely zabezpečení zázemí pro provoz hostince na st. parc. č. 14/2. V této souvislosti vytýkali, že odvolací soud neodůvodněně uvedl, že v označeném geometrickém plánu došlo k záměně v označení pozemků. Nesouhlasili ani s označením domu jako objektu občanské vybavenosti v zápisech z katastru nemovitostí z 20.5.2002 a 24.6.2003, když označení domu jako objektu bydlení figuruje v jiných výpisech. Dovozují, že v knihovní vložce 13 se na stav. parcele 14/1 nachází domovní a hospodářské stavení. Dům nikdy nesloužil k bydlení, tomu nebyl ani uzpůsoben. Uvedli, že J. F. se ve znaleckém posudku ze dne 14.2.1987 dopustil v identifikaci oceňovaných nemovitostí chyby, když k hostinci přiřadil i pozemek č. par. 39/2 - zahrada

o výměře 14 m2. Tato předzahrádka nikdy neměla nic společného s hostincem

ani s pozemkem č. parc. 14/2. Obdobně obšírně se žalobci vypořádali s důkazy týkajícími se přestavby domu, zejména z období roku 1953. Vyjádřili nesouhlas

s postupem soudů, pokud opomenuly přihlédnout k závěrům učiněným ve věci sp. zn. 27 Co 157/97 Krajského soudu v Praze. Za zásadně nesprávný považují závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva není neplatná z důvodu jejího neschválení nadřízeným ONV P. ve smyslu ust. § 2 vyhl. č. 90/1984 Sb., když nepřímé důkazy, kterými odvolací soud odůvodnil absenci přímého důkazu o uvedeném schválení kupní smlouvy, nejsou relevantní a schopné nahradit zcela jednoznačný, rigidní, konstitutivní požadavek vyhl. č. 90/1984 Sb. a s ní korespondujícího ust. § 47 obč. zák., a tudíž podmínku účinnosti kupní smlouvy. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon

č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,

že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b)

a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).

K námitce neplatnosti kupní smlouvy účastníků ze dne 19.5.1987 pro neurčitost tohoto dvoustranného právního úkonu ve smyslu ust. § 37 obč. zák. směřující k projevené vůli účastníků v označené kupní smlouvě, a to ve vztahu k předmětu smlouvy, se dovolací soud již závazně vyjádřil v rozsudku ze dne 23. června 2005,

č.j. 30 Cdo 913/2004-214. Vyslovil právní názor na který v podrobnostech odkazuje že výhrady žalobců týkající se označení nemovitostí ve smlouvě nejsou způsobilé zpochybnit určitost posuzované kupní smlouvy, když skutkové závěry učiněné v tomto směru odvolacím soudem jsou náležitě podloženy skutkovými zjištěními. Uvedenou opakovanou námitkou dovolatelů se dovolací soud proto již pro bezpředmětnost nezabýval.

Námitkou, že posuzovaná kupní smlouva účastníků ze dne 19.5.1987 nebyla schválena nadřízeným orgánem žalované a je tedy právně neúčinná, žalobci zpochybňují skutkový závěr odvolacího soudu, že takovýto schvalovací správní akt ve smyslu

ust. § 3 odst. 2 vyhl. č. 90/1984 Sb. o správě byl vůbec učiněn, a uplatňují tak dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Dále uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v závěrech odvolacího soudu týkajících se účinnosti kupní smlouvy ze dne 19.5.1987 ve vztahu k ustanovení § 3 odst. 2

vyhl. č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku a ustanovení § 47 odst. 1, 2 obč. zák. platného v době uzavření kupní smlouvy.

Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, vzal při rozhodování odvolací soud v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř.

je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě rozhodl (§ 153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalobců, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu

v ustanovení § 132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dle ustanovení § 2 odst. 2 vyhlášky č. č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, od občanů a jiných organizací než socialistických mohou státní organizace jen výjimečně nabývat věci do státního vlastnictví, a to za cenu podle cenových předpisů, nemohou-li je nabýt od socialistických organizací a potřebují-li je nezbytně pro plnění stanovených úkolů. Státní organizace nemohou nabývat od občanů a jiných organizací než socialistických do státního vlastnictví rodinné domky, stavby pro individuální rekreaci a byty v osobním vlastnictví pro ubytování a rekreaci svých pracovníků.

Dle ustanovení § 3 odst. 2 vyhlášky č. č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, k účinnosti smlouvy o nabývání vlastnictví podle § 2 odst. 2 potřebují státní organizace schválení přímo nadřízeného orgánu, národní výbor schválení národního výboru nejblíže vyššího stupně. Orgány oprávněné schvalovat úplatné převody věcí mohou stanovit, ve kterých případech není třeba jejich schválení.

Dle ustanovení § 47 odst. 1 obč. zák., ve znění platném k 19.5.1987, jestliže zákon stanoví, že ke smlouvě je třeba rozhodnutí příslušného orgánu, je smlouva účinná tímto rozhodnutím. Je-li rozhodnutí záporné, smlouva se ruší.

Dle ustanovení § 47 odst. 2 obč. zák., ve znění platném k 19.5.1987, jestliže zákon stanoví, že ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím, je smlouva účinná registrací. Je-li rozhodnutí záporné, smlouva se ruší.

Dle ustanovení § 47 odst. 3 obč. zák., ve znění platném k 19.5.1987, nedošlo-li na návrh podaný do tří let od uzavření smlouvy k rozhodnutí příslušného orgánu nebo

k registraci, platí, že účastníci od smlouvy odstoupili.

Dovolací soud považuje právní posouzení věci odvolacím soudem o tom, že vzal za prokázané, že k účinnosti označené kupní smlouvy bylo dáno schválení tehdejšímu ONV P. ve smyslu shora citovaných ustanovení právních norem za správné

a jeho odůvodnění za přiléhavé, proto na ně pro stručnost odkazuje.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu

je z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno,

že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.

Protože dovolání žalobců bylo zamítnuto, jsou žalobci povinni ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila.

Žalovaná vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou

se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů

a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 277/2006 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 5 písm. b/, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovanou náleží odměna ve výši 10.000,- Kč, paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky

č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 276/2006 Sb.) a náhrada za daň z přidané hodnoty 19 % z těchto částek ve výši 1.957,- Kč, neboť doložil, že je jejím plátcem (§ 137 o.s.ř.). Celkovou částku 12.257,- Kč jsou žalobci povinni zaplatit společně a nerozdílně v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalovanou v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. března 2008

JUDr. Karel Podolka,v. r.

předseda senátu