30 Cdo 226/2007
Datum rozhodnutí: 15.01.2009
Dotčené předpisy: § 37 předpisu č. 40/1964Sb., § 575 předpisu č. 40/1964Sb., § 457 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 226/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce S. b. d. ve S.-B., zastoupeného advokátem , proti žalované T. j. V. S., o zaplacení 408.000,- Kč s příslušenstvím,vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 385/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2006, č.j. 57 Co 313/2006-67, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 27. května 2005 se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky ve výši 408.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci dne 4. října 2000 uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí o převodu vlastnictví k pozemku p.č. 1542, zapsanému na listu vlastnictví č. 955 pro katastrální území B. Současně byla zaplacena záloha na kupní cenu ve výši 300.000,- Kč a byla sjednána smluvní pokuta ve výši 36.000,- Kč pro případ, že by žalovaná nepředložila návrh smlouvy tak, aby mohla být uzavřena do 30. října 2001. Dne 28. listopadu 2001 byl k této smlouvě uzavřen dodatek č. 1, v němž se účastníci dohodli, že žalovaná splní svůj smluvní závazek nejpozději do 30. listopadu 2002, přičemž pro případ jeho nesplnění byla sjednána smluvní pokuta ve výši 72.000.- Kč. Poté byl účastníky uzavřen dodatek č. 2 předmětné smlouvy, podle nějž se žalovaná zavázala, že vlastnictví k předmětné nemovitosti převede na žalobce nejpozději do 30. listopadu 2003, a pokud by tak neučinila, byla by povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 108.000,- Kč. Žalovaná však předmětnou nemovitost zcizila a svým závazkům vůči žalobci nedostála.

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 1. března 2006, č. j. 13 C 385/2005-39, žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 408.000,- Kč s 2,5% úrokem od 5. května 2005 do zaplacení (výrok I.), v části, jíž žalobce požadoval zaplacení úroku z prodlení ve výši 2,5% z částky 408.000,- Kč za dobu od 20. dubna 2005 do 4. května 2005, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 4. října 2000 smlouvu o smlouvě budoucí podle ustanovení § 50a občanského zákoníku (dále jen o.z. )

o převodu vlastnictví k předmětné nemovitosti s již zmíněným závazkem žalované uzavřít se žalobcem příslušnou kupní smlouvu nejpozději do 30. října 2001. Žalobce se současně zavázal do deseti dnů od podpisu smlouvy zaplatit žalované zálohu na kupní cenu ve výši 300.000,- Kč. Pokud by nebyl předložen prodávající návrh smlouvy

o převodu vlastnictví k nemovitosti tak, aby mohla být smlouva uzavřena do 30. října 2001, zavázala se žalovaná zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 36.000,- Kč a vrátit zaplacenou zálohu. Obsah této smlouvy byl změněn dodatkem č. 1 ze dne 28. listopadu 2001, ve kterém se účastníci dohodli na prodloužení lhůty k podpisu kupní smlouvy do 30. listopadu 2002, a pro případ nedodržení nové lhůty pro podpis kupní smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 36.000,- Kč ročně (t.j. celkem 72.000,- Kč za nedodržení obou dohodnutých termínů). Obsah smlouvy byl pak změněn dalším dodatkem č. 2 ze dne 18. prosince 2002, ve kterém se účastníci dohodli na prodloužení lhůty k podpisu kupní smlouvy k předmětnému pozemku do 30. listopadu 2003, přičemž nedodržení tohoto termínu bylo sankcionováno smluvní pokutou ve výši 108.000,- Kč za nedodržení všech dohodnutých lhůt. Žalovaná však již dne 25. února 2002 tento pozemek vložila do základního kapitálu společnosti S., spol. s r.o., takže předmětný pozemek na žalobce nepřevedla. Slíbené plnění se tak stalo nemožným. Žalovaná o tom žalobce informovala dopisem ze dne 17. května 2005, v němž současně uvedla, že došlo k promlčení nároku na vrácení zaplacené zálohy ve výši 300.000,- Kč, stejně jako na zaplacení smluvní pokuty ve výši 108.000,- Kč. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že se uplatněné nároky nepromlčely a vyplývají z předmětné smlouvy a jejích dodatků, takže žalovaná dluží žalobci celkem 408.000,-Kč.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. srpna 2006, č.j. 57 Co 313/2006-67, k odvolání žalované proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně toto rozhodnutí v uvedených výrocích změnil tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 408.000,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 5. 5. 2005

do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že smlouva uzavřená účastníky dne 4. října 2000 byla smlouvou o smlouvě budoucí podle ustanovení § 50a o.z. a tuto povahu měly i dodatky k ní č. 1 a č. 2, v nichž byla odlišně sjednána doba, kdy mělo dojít k uzavření kupní smlouvy k pozemku p.č. 1542 zapsanému na listu vlastnictví č. 955 pro katastrální území B., a byla upravována smluvní pokuta pro případ, že žalovaná nepředloží kupní smlouvu v příslušném termínu. Dále poukázal na zjištění, že předmětný pozemek byl vložen jako nepeněžitý vklad žalované (nedopatřením uvedeno žalobce ) při založení obchodní společnosti S., s.r.o., přičemž dnem 25. února 2002 bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo k této nemovitosti pro uvedenou společnost. Žalovaná tak pozbyla vlastnictví k tomuto pozemku, takže dne 18. prosince 2002 nemohla již platně uzavřít dodatek (č. 2) ke smlouvě o smlouvě budoucí týkající se předmětného pozemku. Tento dodatek je absolutně neplatný podle ustanovení § 37 odst. 2 o.z. Na jeho základě proto nemohla vzniknout ani povinnost žalované zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 36.000,- Kč.

Odvolací soud dále poukázal na to, že tím, že žalovaná převedla na třetí osobu vlastnické právo k věci, která měla být předmětem budoucího převodu vlastnictví, došlo k následné nemožnosti plnění ve smyslu ustanovení § 575 odst. 1 o.z. s následkem zániku práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí. Již zaplacenou zálohu ve výši 300.000,- Kč proto bylo nutno považovat za plnění z právního důvodu, který odpadl, z čehož vyplývá nárok žalobce podle ustanovení § 457 o.z. Pro stanovení běhu promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 o.z. bylo rozhodující, že bezdůvodné obohacení žalované vzniklo v daném případě okamžikem převodu vlastnictví nemovitosti na třetí osobu, tj. dnem 25. února 2002. Následujícím dnem počala běžet objektivní tříletá promlčecí doba, která skončila dnem 25. února 2005. Protože žaloba byla v této věci podána až dne 27. května téhož roku, byl již nárok na vrácení vyplacené zálohy promlčen.

Konečně odvolací soud s ohledem na již zmíněný zánik práv a povinností

ze smlouvy o smlouvě budoucí uvedl, že současně zaniklo i právo žalobce požadovat

po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 x 36.000.- Kč (srovnej dodatek

ke smlouvě a smlouvě budoucí č. 1).

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl doručen zástupci žalobce dne 12. října 2006 a téhož dne nabyl právní moci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 7. prosince 2006 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], které je dáno vadnou aplikací ustanovení § 37 odst. 2 o.z., jež podle jeho názoru na věc nedopadá. Toto ustanovení se vztahuje pouze na případy, kdy plnění z právního úkonu je nemožné a nedovolené, přičemž jde o tzv. počáteční nemožnost plnění. Převod vlastnického práva k nemovitostem je však plněním dovoleným a možným. To, že se žalovaná zbavila vlastnického práva k nemovitosti, se netýká samotného právního úkonu (konkrétně dodatku ke smlouvě o smlouvě budoucí), ale závazku z právního úkonu, tj. závazku převést na žalobce vlastnická práva k nemovitosti. Proto nejen smlouva o smlouvě budoucí ze dne 4. 10. 2000 a dodatek č. 1 ze dne 28.11.2001, ale i dodatek č. 2 ze dne 18.12.2003 jsou platnými právními úkony, neboť závazek žalované uzavřít smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitosti je plněním možným a dovoleným. Žalovaná (totiž) mohla nemovitost vyvést ze základního kapitálu společnosti S., spol. s r.o., případně ji mohla od této společnosti odkoupit a tím odstranit tuto momentální právní překážku. Dovolatel také poukázal na to, že odvolací soud, v rozporu se svými právními vývody o absolutní neplatnosti právního úkonu z důvodu § 37 odst. 2 o.z., sám v odůvodnění rozsudku uvedl, že tím, že žalovaný převedl na třetí osobu vlastnické právo k věci, která měla být předmětem budoucího převodu, došlo k následné nemožnosti plnění ve smyslu § 575 odst. 1 o.z. Dodatečná nemožnost plnění se nedotýká platnosti či neplatnosti právního úkonu, ale závazku z právního úkonu. Nemůže tedy vedle sebe obstát neplatnost právního úkonu ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 o.z. a nemožnost plnění podle ustanovení § 575 o.z. Pokud jednáním žalované došlo k dodatečné nemožnosti plnění závazku z právního úkonu dle ustanovení § 575 o.z., pak nastalá nemožnost musí být objektivní, přičemž se jí nemůže účinně dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Touto námitkou se však odvolací soud nezabýval, což má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) uvážil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté napadený rozsudek přezkoumal v dovoláním napadených výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že z hlediska výtek obsažených v dovolání je jej třeba považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.

Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje odpovídající právní předpis, avšak vadně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 37 odst. 2 o. z. právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.

Podle ustanovení § 575 odst. 1 o. z. stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne.

Jak již bylo konstatováno, žalobce spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v prvé řadě v použití § 37 odst. 2 o. z. Je třeba zdůraznit, že neplatnost právního úkonu ve smyslu zmíněného ustanovení nastává tehdy, je-li předmět plnění v době vzniku tohoto právního úkonu prakticky neuskutečnitelný, případně je-li předmět plnění neuskutečnitelný v důsledku právní překážky existující v době, kdy je právní úkon činěn. Nedovolenost právního úkonu je dána tam, kde je právní úkon přímo v rozporu se zákonem, nebo je v rozporu s účelem, který zákon sleduje, případně není přímo v rozporu se zákonem, ale ve svých důsledcích vede k tomu, že zákon není dodržován - tedy jej obchází. Na takový případ dopadá § 39 o. z. Ustanovení § 37 odst. 2 o. z. odvolací soud užil při posouzení platnosti dodatku č. 2 ze dne 18.12.2002, nikoli při hodnocení platnosti smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 10. 4. 2000 a dodatku č. 1 ze dne 28.11.2001. Klasifikace dodatku č. 2 jako právního úkonu absolutně neplatného dle § 37 odst. 2 o. z. odvolacím soudem bylo správné, protože dotčený pozemek byl v té době již převeden žalovanou na jiný subjekt. Naopak plnění ze smlouvy ze dne 10. 4. 2000 a z dodatku č. 1 ze dne 28.11.2001 odvolací soud posoudil jako nemožné podle § 575 odst. 1 o. z., se současným zánikem povinností žalované z nich vyplývajících. Následná nemožnost plnění podle tohoto ustanovení nastává až po vzniku závazku. Jedná se tedy o případ, kdy se v době existence platného závazku stane jeho plnění nemožným, a následkem toho zanikne závazek okamžikem, kdy nemožnost nastane. Podle judikatury Nejvyššího soudu smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi jejími účastníky a jestliže některý účastník této smlouvy převede vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, na osobu třetí, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97, publikovaný v časopisu Soudní judikatura sešit č. 3/1998, resp. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2001, sp.zn. 33 Cdo 2390/2000). Odvolací soud v napadeném rozhodnutí správně diferencoval mezi použitím § 37 odst. 2 o. z. a aplikací § 575 o. z. Dovolací soud se nemohl ztotožnit ani s tvrzením žalobce, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, když v něm skutkové a z nich vyplývající právní závěry jsou jasně a přiléhavě uvedeny.

Protože tedy je třeba napadený rozsudek hodnotit jako správný, dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. ledna 2009

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu