30 Cdo 2235/2015
Datum rozhodnutí: 19.11.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2235/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobkyně H. J. , zastoupené Mgr. Václavem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, proti žalovaným 1) České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, a 2) České republice Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody ve výši 1.460.725 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 114/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2014, č. j. 14 Co 248/2014-519, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 19. prosince 2013, č. j. 19 C 114/2006-453, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1.460.725 Kč s příslušenstvím.
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Policie České republiky, jež dostatečně nezdokumentovala movité věci v místě šetření údajného trestného činu a rozsah jejich poškození a nezakázala protiprávní zásah pronajímatele nebytového prostoru, V. B.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
Rozsudek odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, stojí na závěru, že žalobkyně dosud nesplnila povinnost tvrzení a povinnost důkazní ve vztahu k jí vzniklé škodě, když nespecifikovala, které poškozené věci patří do jejího výlučného vlastnictví a které do vlastnictví společnosti GASTRO s. r. o. Neuvedení všech potřebných tvrzení může být důvodem k zamítnutí žaloby a nelze je zhojit navrhováním důkazů, u nichž není zřejmé, k prokázání jakého tvrzení mají sloužit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2004, sp. zn. 30 Cdo 375/2004; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004). Uvedený závěr žalobkyně v dovolání nenapadá, což samo o sobě činí celé dovolání nepřípustným. Spočívá-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na otázce formulované žalobkyní, zda má orgán policie dle § 10 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, povinnost kromě prostého zaprotokolování výpovědí jednotlivých stran učinit i další úkony k ochraně majetku občanů, tedy věci buď zajistit, nebo alespoň zajistit jako důkaz popis daného stavu neboli zda pouhá protokolace výpovědí je splněním povinností policie v plném rozsahu , ostatně rozsudek odvolacího soudu také nespočívá, neboť je založen na dalším závěru vedoucím k zamítnutí žaloby, že žalobkyni nebyla škoda způsobena v příčinné souvislosti s jednáním státu, nýbrž výlučně jednáním pana V. B. Ani tento závěr žalobkyně nijak nezpochybňuje. Uvedená námitka žalobkyně proto rovněž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014).
Protože dovolání není přípustné, nemohl se Nejvyšší soud dle § 242 odst. 3 o. s. ř. zabývat ani žalobkyní tvrzenými vadami řízení (že nebyli vyslechnuti všichni svědci navržení žalobkyní a tím nebyl respektován závazný pokyn z předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 19. listopadu 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu