30 Cdo 2235/2013
Datum rozhodnutí: 09.10.2013
Dotčené předpisy: § 243f odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 2235/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce N. T. H. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze, Spálená 76/14, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 100/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, č. j. 64 Co 516/2012-93, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:


Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 366.000,- Kč s přísl., a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal odškodnění nemajetkové újmy způsobené tím, že byl od 10. 4. 2009 do 19. 10. 2009 nedůvodně držen ve vazbě, neboť rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2009, jež nabyl právní moci dne 30. 10. 2009, byl obžaloby zproštěn. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 2. 9. 2011, načež žalovaná vznesla námitku promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. , odmítl, neboť neobsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to konkrétně, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tato vada, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyla dovolatelem odstraněna (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, předpokládá, že zcela konkrétně uvede, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. pokládá v jeho případě za naplněný.
Pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř., ať už doslovná nebo odkazem na ust. § 237 o. s. ř., tak jak učinil dovolatel ( Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. ), nemůže být považována za dostačující.
Dovolatel totiž v dovolání, jehož část IV. je po obsahové stránce zcela shodná s obsahem odvolání podaném v této věci, poukázal na vývoj odškodňování nemajetkové újmy v judikatuře vnitrostátních soudů, s tím, že šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta stanovená v § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), je ústavně nekonformní. Dovolatel mimo jiné poukázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, který řešil otázku, podle kterého právního předpisu lze přiznat právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatel poukazuje, se týkají po obsahové stránce skutkově naprosto odlišných případů, a jsou dovolatelem použity jen jako příklady vývoje odškodňování nemajetkové újmy v různých oblastech. Nelze proto ani dospět k závěru, že by dovolatel tímto výčtem vyjádřil, že přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Chtěl-li dovolatel vyjádřit, že otázka ústavnosti subjektivní promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 OdpŠk dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, pak měl tento svůj předpoklad přípustnosti dovolání jasně vyjádřit.
Pro úplnost, a tak jen na vysvětlenou dovolateli, Nejvyšší soud dodává, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že speciální promlčecí lhůta upravená v ust. § 32 odst. 3 OdpŠk odpovídá úmyslu zákonodárce upravit v případě odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu délku promlčecí lhůty odlišně od občanského zákoníku, a zároveň odpovídá zájmu státu na odškodnění poškozené osoby v co nejkratší době, neboť čím rychlejší bude odškodnění poškozené osoby, tím účinnější bude i právní prostředek nápravy (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2872/2012, proti němuž směřující ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 183/2013, odmítnuta). V posuzované věci byl žalobce ve vazbě od 10. 4. 2009 do 19. 10. 2009, tj. za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., a proto na jeho případ nelze uvedené rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu aplikovat. Ostatní uvedené judikáty Nejvyššího soudu se týkají promlčecí lhůty u práva na ochranu osobnosti.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 9. října 2013

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu