30 Cdo 2235/2005
Datum rozhodnutí: 25.10.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 2235/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyň a) H. K.,

b) K. H., obou zastoupených advokátem, proti žalované J. C., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 24 C 73/2001,

o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2005, č. j.

15 Co 185/2005 - 304, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po změně žaloby soudem připuštěné domáhaly, aby soud určil, že zůstavitelka A. H. byla ke dni své smrti spoluvlastníkem níže označených nemovitostí s odůvodněním, že jsou závětními dědičkami po zemřelé, která je však neplatnými darovacími smlouvami z 20. 9. 1999 a z 15. 2. 2000 převedla na žalovanou. Důvod neplatnosti obou uvedených smluv spatřovaly v tom, že zůstavitelka jednala při jejich uzavření v duševní poruše, která ji činila k těmto úkonům neschopnou (§ 38 odst. 2 obč. zák.).

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 15. 11. 2004, č. j. 24 C 73/2001-276, určil, že zůstavitelka A. H., byla v době své smrti vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí - stavební parcely č. 1502/01

o výměře 361 m2 - zastavěná plocha a objektu bydlení čp. 590 na tomto pozemku, dále vlastníkem stavební parcely č. 1502/2 o výměře 23 m2 - zastavěná plocha (bez garáže) a zahrady čp. 1503 o výměře 191 m2, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj na LV č. 417 pro k.ú. B., obec P., a dále určil, že zůstavitelka A. H., byla v době své smrti vlastníkem bytové jednotky

č. 717/14, o velikosti 1+1 první kategorie o celkové ploše 40,24 m2 v 5. nadzemním podlaží sestávající z kuchyně, jednoho pokoje, předsíně, koupelny, WC a z vybavení kuchyňskou linkou, plynovým sporákem a vanou, součástmi bytové jednotky, vlastníkem spoluvlastnického podílu 4024/146736 společných částí domu včetně v obytném domě v P. čp. 717 v ulici E., or. č. 25, vše zapsáno

u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj na LV č. 9967 pro katastrální území P., obec P. (dále jen bytové jednotky ), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 24. 9. 1997 A. H. pořídila vlastní rukou závěť, kterou dědičkou poloviny označeného rodinného domku a pozemků, jejichž byla vlastnicí, ustanovila první žalobkyni. Dne

27. 2. 1998 byl pořízen notářský zápis o závěti A. H., kterou odkázala svůj členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu mladých v P., případně byt, jehož bude v době úmrtí vlastníkem (s příslušným podílem přilehlého pozemku) druhé žalobkyni. Dále vzal soud za prokázané, že dne 20. 9. 1999 byla mezi A. H. a žalovanou sepsána listina označená jako darovací smlouva, jejímž předmětem byla ideální polovina předmětného rodinného domku a pozemků, a dne

15. 2. 2000 sepsaly A. H. a žalovaná listinu nazvanou jako darovací smlouva, kterou A. H. darovala žalované označenou bytovou jednotku; na základě těchto smluv byla žalovaná zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně jako dědičky po zůstavitelce A. H. mají ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem

na požadovaném určení, neboť bez rozhodnutí soudu nemůže být projednáno dědictví po zůstavitelce. Po provedení velmi obsáhlého dokazování, v jehož průběhu vyslechl řadu svědků - sousedů zůstavitelky, lékařů, kteří zůstavitelku ošetřovali (MUDr. P. N., MUDr. J. B. a MUDr. P. V., MUDr. J. a MUDr. W.), a pečovatelek Městského ústavu sociálních služeb, a dále vyžádal lékařské zprávy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví - psychiatrie znalce prof. MUDr. M. K., DrSc., včetně jeho doplňku, a znalce vyslechl, dospěl k závěru, že zůstavitelka A. H. trpěla přinejmenším od ledna 1999, a tedy

i v období od září 1999 do července 2000, duševní poruchou, která ji činila neschopnou k uzavření předmětných darovacích smluv, neboť nebyla schopna rozpoznat následky svého jednání a své jednání ovládat. Obě darovací smlouvy ze září 1999 a z února 2000 jsou proto podle ust. § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatnými právními úkony.

Z tohoto důvodu určovací žalobě vyhověl.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 5. 2005, č. j. 15 Co 185/2005 - 304, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soud prvního stupně, která považoval

za úplná a správná s tím, že hodnocení důkazů bylo provedeno v souladu s ust. § 132

o. s. ř., a ztotožnil se i s jeho závěrem, že obě darovací smlouvy jsou ve smyslu ust. § 38 odst. 2 obč. zák. neplatné, neboť zůstavitelka A. H. nebyla přinejmenším od ledna 1999 do své smrti pro duševní poruchu, kterou trpěla, schopna řádně činit právní úkony týkající se jejího majetku.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu, že řízení je postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že rozhodnutí soudů obou stupňů vycházejí z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, a dále z důvodu nesprávného právního posouzení věci.

Za otázku zásadního právního významu považuje nesprávnou aplikaci ust. § 120 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 127 odst. 2 o. s. ř., když rozhodnutí soudu v dané věci je závislé na posouzení duševního stavu zemřelé osoby. Namítá, že soudy obou stupňů provedené důkazy nesprávně hodnotily a své rozhodnutí opřely o znalecký posudek MUDr. K. a o výpovědi svědků MUDr. J. a MUDr. W., a to přesto, že vykazovaly rozpory, a k výpovědi dalších osob, které tvrzení těchto svědků vyvracely, nepřihlédly. Jestliže v řízení vyšly najevo nesrovnalosti, bylo namístě provést veškeré důkazy nutné ke zjištění skutkového stavu ve smyslu ust. § 120 odst. 3 o. s. ř.,

i když je účastníci nenavrhli, neboť jinak nelze učinit závěr nezbytný pro správné rozhodnutí ve věci. V posuzované věci byl sice vyžádán znalecký posudek znalce MUDr. K., měl však být přezkoumán znaleckým posudkem vědeckého ústavu nebo jiné instituce, jak to umožňuje ust. § 127 odst. 2 o. s. ř. Dále dovolatelka namítá, soudy se nezabývaly tím, jaký byl zdravotní a psychický stav zůstavitelky A. H. v letech 1997 - 1998, kdy pořídila závěti ve prospěch žalobkyň, což bylo významné z toho důvodu, že o údajném zhoršení zdravotního stavu jmenované v roce 1999 vypovídala jen svědkyně MUDr. J. Dovolatelka má za to, že psychický stav A. H. v době uzavření předmětných darovacích smluv soud zhodnotil nedostatečně a v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterou zcela opomenul, neboť provedené důkazy neposkytly dostatečný podklad pro to, aby žalobě mohlo být vyhověno. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ust. § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud

za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.

Žalovaná v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

V posuzované věci sice žalovaná v dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejího přesvědčení po právní stránce zásadní právní význam, z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je však zřejmé, že zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový závěr, s nímž žalovaná nesouhlasí. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a nikoliv nesouhlas s tím, jak byl zjištěný skutkový stav posouzen po stránce právní. Námitky proti skutkovým závěrům však nejsou námitkami proti právnímu posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tím méně pak mohou být otázkou zásadního právního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.

Námitka nesprávnosti skutkových zjištění je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího

v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá

v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů a výtky, týkající se neprovedení dalších důkazů (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), jmenovitě posudku jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné instituce (§ 127 odst. 2 o. s. ř.), se týkají postupu při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Z tohoto důvodu nelze při dovolacím přezkumu přihlížet ani

k namítané vadě řízení (§ 242 odst. 3 věta druhá, o. s. ř.), jíž je vyhrazen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a která sama o sobě přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalobkyním v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. října 2005

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu