30 Cdo 2226/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2226/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobce Zeus zemědělské služby, spol. s r. o. , se sídlem v Holubicích 2, 252 65, Tursko, identifikační číslo osoby 616 81 644, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 1, Křemencova 1, proti žalovanému I. K. , zastoupenému Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 10, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 92/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2013, č. j. 24 Co 223/2013-184, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.196,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Poláka, advokáta se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 10.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že je spoluvlastníkem označených nemovitostí s odůvodněním (ve stručnosti shrnuto z podané žaloby), že v důsledku prodlení žalovaného s úhradou kupní cenu žalobce po právu odstoupil od označené kupní smlouvy, jejímž předmětem byl prodejem spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem, a stal se tak spoluvlastníkem tohoto nemovitého majetku.
Okresní soud Praha-západ (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 20. června 2012, č. j. 4 C 92/2011-121, předmětnou žalobu na určení spoluvlastnického práva žalobce zamítl, když dospěl k závěru, že žalobce po právu od předmětné kupní smlouvy nedostoupil. Žalobci uložil, aby nahradil žalovanému (v rozsudku) specifikované náklady řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2013, č. j. 24 Co 223/2013-184, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci soudem prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání taxativně vymezených (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které tam z uvedených hledisek považuje za splněné.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatel prostřednictvím svého advokáta nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř.; neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit; dovolatel v čl. III. dovolání sice namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikátem Nejvyššího soudu, na který sám odkázal: 20 Cdo 541/2005. Jeho právní věta přitom dle Codexisu advokacie zní: ,I. Rozsudek ukládající povinnost uzavřít kupní smlouvu nenahrazuje smlouvu samotnou, nýbrž toliko projev vůle prodávajícího k uzavření smlouvy včetně podpisu této smluvní strany, k účinnosti takové kupní smlouvy je však zapotřebí i podpis kupujícího , avšak z uvedeného není zřejmé, v řešení konkrétně, které právní otázky se odvolací soud měl odchýlit od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu, když navíc rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení právní otázky odstoupení od smlouvy, přičemž z obsahu spisu nelze dovodit, že by v řízení byla zpochybňována vůbec existence uzavření převodní smlouvy /její právní účinnosti/; sama okolnost odkazu na označené rozhodnutí dovolacího soudu bez promítnutí jeho dosahu s vymezenou právní otázku, na níž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu a tvrzeného odklonu odvolacího soudu při řešení takové otázky s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pochopitelně přípustnost dovolání nezakládá) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Jelikož v daném případě dovolání postrádá obligatorní náležitosti, přičemž tento nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání žalobce vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Nad rozsah odůvodnění dovolací soud přesto může konstatovat, že rozsudek odvolacího soudu s ohledem na zjištěný skutkový stav věci, který (jak již shora bylo připomenuto) nelze v dovolacím řízení revidovat nijak nekoliduje s judikaturou dovolacího soudu a jím učiněné právní posouzení věci odpovídá zjištěným (právně rozhodným) skutečnostem.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalovanému (který se k dovolání žalobce písemně vyjádřil prostřednictvím svého advokáta) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud přitom (níže cit. rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) zaujal právní názor, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz , zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
V usnesení ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že i po účinnosti novely advokátního tarifu prostřednictvím vyhlášky č. 486/2012 Sb. účinné od 1. 1. 2013 se ve sporu o určení vlastnictví k nemovité věci, jejíž hodnotu lze v řízení (s poměrnými obtížemi) zjistit, považuje za tarifní hodnotu cena žalobou dotčené nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.
V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem) účelně vynaložené náklady žalovaného sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho písemné vyjádření k dovolání žalobce), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 (sazba odměny přitom byla stanovena z tarifní hodnoty 368.900,- Kč, tj. z ceny spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech, jak byla sjednána v žalobou dotčené kupní smlouvě ze dne 11. ledna 2011), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve výši 9.780,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 2.116,80 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 12.196,80 Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.196,80 Kč je dovolatel povinen zaplatit žalovanému k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. září 2015


JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu