30 Cdo 2215/2015
Datum rozhodnutí: 12.11.2015
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění od 01.01.2013, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 2215/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 130 787 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 226/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2014, č. j. 53 Co 374/2014-81, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 24. března 2014, č. j. 12 C 226/2013-59, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 130 787 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 5/2005.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk ), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Námitka, že dvojím krácením zadostiučinění je žalobce postižen za to, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jakož i za to, že se svého práva na spravedlivý proces u Ústavního soudu úspěšně dovolal, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. V rámci kritéria složitosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, se přihlíží ke složitosti procesní, skutkové či hmotněprávní. Ze strany odvolacího soudu proto nedošlo k dvojímu krácení zadostiučinění za jednu skutečnost, když při posuzování výše zadostiučinění snížil základní částku z důvodu složitosti řízení spočívající v rozdílu ve výkladu příslušných ustanovení mezi obecnými soudy a Ústavním soudem, kdy teprve po zásahu Ústavního soudu bylo možné věc v namítaném řízení dovést k meritornímu rozhodnutí (složitost právního posouzení) a z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, kdy řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, před Ústavním soudem a posléze rozhodoval znovu odvolací soud (procesní složitost); (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen Stanovisko ).
Otázka, zda skutečnost, že obecné soudy porušily ústavně zaručená práva žalobce, který se domáhal jejich ochrany ústavní stížností, je důvodem pro zvýšení zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk proto, že porušení ústavně zaručených práv žalobce obecnými soudy představuje nesprávný úřední postup, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by byly splněny judikaturou požadované podmínky, za kterých lze zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů při stanovení výše zadostiučinění přičíst k tíži státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, nebo část IV. písm. c/ Stanoviska).
Otázka, zda je důvodem pro zvýšení zadostiučinění skutečnost, že porušení ústavně zaručených práv žalobce a jím vyvolaná potřeba domáhat se ochrany těchto práv u Ústavního soudu zvyšuje význam předmětu řízení pro žalobce ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Význam předmětu řízení je dán tím, co je pro poškozeného v řízení v sázce , nikoli tím, před jakými soudy musel svůj nárok hájit (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska).
K námitce žalobce, že postup odvolacího soudu při aplikaci práva odporuje obecnému principu spravedlnosti, dobrým mravům, obyčejnému lidskému cítění a § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a že tím fakticky dochází k popření práva toho, komu byla způsobena škoda nesprávným úředním postupem na její náhradu zaručenou čl. 36 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud se při svém rozhodování neodchýlil v žalobcem namítaných otázkách od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, tudíž jeho postup nemůže být v rozporu se zásadami výše uvedenými, a proto daná námitka nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
Jiné řešení nepředstavuje ani to, že odvolací soud vyšel ze základní výměry odškodnění v částce 15 000 Kč za prvé dva roky a každý další rok trvání řízení s tím, že i když bylo posuzované řízení neúměrně dlouhé, nebylo délky extrémní (srov. část VI. Stanoviska; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu