30 Cdo 2206/2006
Datum rozhodnutí: 22.02.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 2206/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Z. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. D., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 24/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze


ze dne 4. dubna 2006, č.j. 1 Co 400/2005-69, takto:


I. Dovolání žalobce se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. října 2005, č.j.


11 C 24/2005-53, uložil žalovanému, aby doručil žalobci, M. Č. K., odboru životního prostředí a zemědělství M.ú. v Č. K., regionálnímu deníku Č. l. a M. d. Č. K., o.p.s. omluvu za veškeré hanlivé a urážlivé výroky, jimiž se v dopise ze dne 1.1.2005 dopustil zásahu do jeho cti, důstojnosti a dobré pověsti, a aby žalobci zaplatil na náhradě nákladů řízení 16.832,- Kč. Pokud žalobce požadoval přisouzení náhrady nemajetkové újmy ve výši 10.000,- Kč, soud žalobu zamítl. Soud prvního stupně vycházel zejména ze zjištění, že žalobci a shora jmenovaným subjektům byl doručen dopis žalovaného ze dne 1.1.2005, který byl reakcí na to, že žalobce pořádal o silvestrovské noci dne 31.12.2004 ohňostroj. V dopise žalovaný použil výrazy ač jsi větší a tlustší než já, dal bych ti za tu tvoji idiotskou pyrotechnickou produkci přinejmenším přes hubu, magor mající primitivní až debilní zálibu v ohlušujících detonacích, že jeho konání je projevem politováníhodné mentální ubohosti. Konání ohňostroje nebylo soukromou akcí žalobce, ale byla objednána M. d. v Č. K. Žalovaný se následně v dopise adresovaném zástupci žalobce ze dne 28.3.2005 omluvil za příkrá slova v dopise ze dne 1.1.2005, učiněná v domnění, že šlo


o soukromou akci žalobce. Soud prvního stupně dovodil, že výroky a formulace užité


v dopise ze dne 1.1.2005 jsou způsobilé poškodit dobrou pověst a čest žalobce, a to zejména za situace, kdy dopis byl zaslán i dalším subjektům. Za přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu považoval žalobcem požadovanou omluvu zaslanou i institucím, jimž byl předmětný dopis doručen. Přitom přihlédl k tomu, že následný dopis žalovaného obsahuje i komentáře, jimiž omluvu minimalizuje, a nelze ji proto chápat jako dostatečnou k nápravě závadného stavu. Vzal též v úvahu, že žalobcova čest a důstojnost byla poškozena i před zmíněnými institucemi. Požadovanou náhradu nemajetkové újmy však již soud prvního stupně neshledal jako přiměřenou.


K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2006, č.j.


1 Co 400/2005-69, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku, jímž bylo žalovanému uloženo doručit omluvu žalobci a dotčeným institucím, změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Současně rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo


na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud zopakoval dokazování obsahem dopisů žalovaného ze dne 1.1.2005 a ze dne 28.3.2005. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k neoprávněnému zásahu


do osobnostních práv žalobce, konkrétně do jeho práva na čest a důstojnost, jestliže v dopise adresovaném žalobci ze dne 1.1.2005 a zaslaném na vědomí shora jmenovaným institucím se uvádí: dal bych ti za tu tvoji idiotskou pyrotechnickou produkci přinejmenším přes hubu, magor, primitivní až debilní záliba, projev politováníhodné mentální ubohosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud však nepovažoval za přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu


do osobnostních práv omluvu uloženou ve vyhovujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud dovodil, že přiměřeným prostředkem zadostiučinění je již omluva žalovaného obsažená v jeho dopise ze dne 28.3.2005, adresovaném ještě


před podáním žaloby zástupci žalobce. Přitom vycházel ze závěru, že v uvedeném dopise zaslaném všem institucím, které obdržely dopis ze dne 1.1.2005, žalovaný reaguje zejména na skutečnost, že teprve z dopisu zástupce žalobce a z následného ověření zjistil, že žalobce nebyl hlavní viník akce (silvestrovského ohňostroje), ale pouze vykonavatelem. Žalobci se omluvil za příkrá slova a vysvětlil jejich použití nezaviněným nedopatřením, kdy se domníval, že šlo o soukromou akci žalobce. Vysvětlil, v jakém rozrušení dopis psal (ohňostroj v bezprostřední blízkosti způsobil jemu i jeho rodině psychickou újmu, nemohl se žalobci dovolat a bezprostřední dopis obsahující příkré výrazy byl odreagováním od čerstvě prožitého traumatu). Obával se i nebezpečí požáru, když petardy a dělobuchy dopadaly na jeho dům, kdy detonace byly až fyzicky bolestivé. Vysvětlil, že emotivní výrazy se vztahovaly výlučně jen k této akci žalobce, kterou považoval za bezohlednou a hodnou odsouzení. Pokud dopis obsahoval i údaje o podílu viny žalobce, žalovaný svůj názor odůvodnil tím, že žalobce, přestože věděl, kam chce ohňostroj vypalovat, na tuto skutečnost předem neupozornil. Odvolací soud dovodil, že právě celkový kontext předmětného dopisu neminimalizuje účel a smysl omluvy, na rozdíl od názoru soudu prvního stupně. Žalovanému nelze vytýkat to, že v předmětném dopise vysvětlil důvody, které ho k napsání vedly, a že se kriticky vyjádřil k jednání žalobce, byť zaštítěného existující objednávkou ohňostroje. Právo na vyslovení vlastního názoru je totiž rovněž právo zaručené Listinou základních práv a svobod (Čl. 17) a pro vyslovení v dopise uvedeného názoru, popřípadě kritiky, měl žalovaný podklad právě


v jednání žalobce. Odvolací soud uzavřel, že omluva poskytnutá žalovaným žalobci dopisem ze dne 28.3.2005 je vzhledem k uvedenému zcela postačujícím zadostiučiněním ve vztahu k újmě, která žalobci vznikla, když zejména tento dopis byl zaslán i těm institucím, jímž byl zaslán dopis ze dne 1.1.2005. Žalobcem požadovanou další omluvu proto odvolací soud považuje z hlediska ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. za již nepřiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že dopis žalovaného ze dne 28.3.2005 vědomě omluvu


v pravém slova smyslu neobsahuje a obsah dopisu tedy nelze považovat za odpovídající zásadě přiměřenosti zadostiučinění, neboť není schopen odstranit nepříznivé následky dopisu ze dne 1.1.2005. Dle dovolatele odvolací soud spatřuje dostatečné zadostiučinění v omluvě za příkrá slova s vysvětlením jejich použití nezaviněným nedopatřením v pochopitelném domnění, že šlo o soukromou akci. Dále uváděná argumentace soudu dalšími částmi dopisu ze dne 28.3.2005, počínaje koncem jeho první stránky, pak nemůže obstát, neboť jde o odůvodnění, proč žalovaný odmítá poskytnout zadostiučinění v penězích, které již ani nebylo předmětem odvolacího řízení. Jestliže žalovaný v první části dopisu, který měl omluvu obsahovat, nachází hlavního viníka zcela legálního ohňostroje, vinen je podle něj i žalobce a přesto se omlouvá za příkrá slova, která nezaviněným nedopatřením použil v pochopitelném domnění, že šlo o soukromou akci, tak ve skutečnosti jde o pokus omluvě se vyhnout poukazem na zcela nerozhodné skutečnosti. Ve zbývající části dopisu odůvodňující odmítnutí finančního zadostiučinění znovu uvádí okolnosti, které nemohou zjevný zásah do práv žalobce ani vysvětlit, tím méně omluvit. Dovolatel má dále zato, že jakkoli má žalovaný právo na vyslovení vlastního kritického názoru, pak meze takové kritiky jsou dány nejen obecně mezemi svobody projevu, ale také mezemi danými účelem, kterým v daném případě měla být v první řadě omluva, jež měla odstranit následky dopisu ze dne 1.1.2005, plného vulgarit a osobních výpadů. Tomuto požadavku dopis žalovaného ze dne 28.3.2005 nedostál nejen z uvedených důvodů týkajících se první části dopisu, ale i jeho daleko rozsáhlejší části dalších asi čtyř stránek. Ty obsahují směs toho, na co žalovaný mohl usuzovat, úvahy psychologického rázu, obranu osob, které si nestěžovaly, vysvětlení, proč je možno známým nadávat, zasazení do celosvětového kontextu apod., jakož i konstatování, že nadávky v dopise ze dne 1.1.2005 si žalobce vůbec bere moc osobně, neboť žalovaným nezaviněným omylem se asi dotkly subjektivního vnímání cti žalobce. Dle dovolatele je tak zeslabující účinek na hlavní smysl dopisu ze dne 28.3.2005 zjevný. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu.


Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními


i s právním posouzením věci v rozhodnutí odvolacího soudu a navrhl zamítnutí dovolání žalobce.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2


písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít


za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Vady uvedené v ustanovení § 242


odst. 3 o.s.ř. nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají.


Dovolatel v dovolání uplatňuje jednak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jeho námitky přitom zpochybňují správnost skutkových zjištění dovozených odvolacím soudem


z dopisu ze dne 28.3.2005. Dále dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení § 241a


odst. 2 písm. b) o.s.ř. v závěrech o přiměřenosti morálního zadostiučinění


v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti žalobce podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák.


Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedený důkaz dopisem


ze dne 28.3.2005, vedle dalšího důkazu dopisem ze dne 1.1.2005, jednotlivě označených v odůvodnění napadeného rozsudku, jež odvolací soud provedl jejich zopakováním, vzal při rozhodování v úvahu a ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě rozhodl (§ 153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalobce, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení § 132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.


Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení tak přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj.


s právním řádem.


Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13 o.z. Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou


za nemajetkovou újmu na osobnosti jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah spočívající v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby skutečně také vyvolala. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost


a důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu


(v daném případě tedy žalobce).


Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 o.z.,


je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k nápravě nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a tím současně také účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka


a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163


a 180 a násl.).


Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru


a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.)[srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.11.2006, sp.zn.


30 Cdo 2919/2006].


Odvolací soud - jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku -


při rozhodování z uvedených závěrů vycházel. Právní posouzení přiměřenosti morálního zadostiučinění poskytnutého v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti žalobce,


v daném případě formou omluvy žalovaného, učiněné dopisem ze dne 28.3.2005, považuje proto dovolací soud v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 obč. zák. za správné.


Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce jako nedůvodné z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř., když dovolací soud v daném případě shledal důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující, aby úspěšnému žalovanému nebyla výjimečně náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána, jež spočívají v okolnostech daného případu, když žalovaný byl původcem neoprávněného zásahu do osobnosti žalobce.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 22. února 2007


JUDr. Karel Podolka, v. r.


předseda senátu