30 Cdo 2186/2014
Datum rozhodnutí: 17.09.2014
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2186/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 152.450,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 305/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2013, č. j. 58 Co 562/2012-48, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě ní
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Městský soud v Praze rozsudkem (dále již odvolací soud ) ze dne 7. února 2013, č. j. 58 Co 562/2012-48, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně ) ze dne 31. července 2012, č. j. 19 C 305/2011-26, jímž byla ve výroku I. zamítnuta žaloba na zaplacení částky 161.100,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 11. listopadu 2011 do zaplacení, a ve výroku II. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Zaplacení této částky se žalobce domáhal z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 341/2006. Žaloba byla zamítnuta z důvodu neoprávněnosti požadavku žalobce, neboť nedošlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soud prvního stupně vzal v úvahu, že žalobce se na délce řízení sám podílel, když nedostál několika výzvám soudu. Na straně soudu neshledal žádné výraznější průtahy, s výjimkou období od ledna do září 2007, kdy byl žalobce poučován o vadách žaloby a nutnosti jejího doplnění a tento průtah lze, vzhledem k celkové době řízení, hodnotit jako tolerovatelný. Navíc řízení probíhalo ve třech stupních a jeho délka byla ovlivněna především procesní pasivitou žalobce. Význam řízení pro žalobce byl vzhledem k druhové stránce sporu shledán jako standardní, avšak vzhledem k tomu, že se žalobce k jednáním soudu nedostavoval a vede desítky kompenzačních řízení, dovodil soud, že význam tohoto řízení je pro něj nižší.
Odvolací soud se s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně ztotožnil a odkázal na něj. S přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ) uvedl, že délka řízení je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoli stěžovatele či jiných účastníků řízení. Jen existující průtah v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, a to podle jeho obsahu v rozsahu zamítavého výroku ve věci samé, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci spočívající ve skutečnosti, že odvolací soud pominul, že šlo o řízení reparační o délce 4-5 roků a že žalobce navrhl zvýšení základní roční částky na 20.000,- Kč v souladu se stanoviskem kolegia Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) Cpjn 206/2011, kde je výslovně uvedeno, že pokud navrhovatel navrhne zvýšení základní částky z důvodu nepřiměřené délky řízení kompenzačního (a délka 4-5 roků je evidentně nepřiměřená), pak lze základní částku zvýšit. Soudy obou stupňů se však tímto relevantním návrhem žalobce vůbec nezabývaly. Dovolatel dále odcitoval několik judikátů Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a ESLP a navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) dále též jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť není naplněn ani jeden z předpokladů přípustnosti uvedený v citovaném ustanovení.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel nejprve zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodnutí, což není přípustný dovolací důvod. Dále pouze konstatuje, že řízení mělo trvat daleko kratší dobu, neuvedl však pro toto své tvrzení jakékoliv argumenty týkající se souzeného sporu. Co se týče významu řízení pro žalobce, soudy se tímto kritériem zabývaly a vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu dospěly k závěru, že řízení pro žalobce nemělo velký význam [to zcela v souladu s bodem IV. ad d) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupným též na internetových stránkách www.nsoud.cz ]. Z hlediska dalších argumentů pak dovolatel brojí proti závěrům, na nichž však napadené rozhodnutí není založeno, a není tak naplněna podmínka řádného vymezení dovolacího důvodu.
Dovolání nebylo z těchto důvodů shledáno přípustným, a dovolací soud jej tak podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu