30 Cdo 2174/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2174/2015



U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobce V. H. , zastoupeného advokátem Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 371.667,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 468/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č. j. 28 Co 400/2014-78, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce (dále též dovolatel ) proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále již odvolací soud ) ze dne 14. ledna 2015, č. j. 28 Co 400/2014-78, není přípustné, neboť neobsahuje zákonem předepsané náležitosti.
Nedostatek náležitostí spočívá v tom, že dovolání neobsahuje vymezení přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Žalobce v dovolání pouze uvádí, že nesouhlasí s tím, že mu nebylo doručeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. března 2008, sp. zn. 49 T 9/2004, s výzvou soudu ke zvolení společného zmocněnce podle § 44 odst. 2 trestního řádu. Ztratil tak v předmětném řízení veškerá svá procesní práva, která mu v trestním řízení náležela, včetně práva na doručení konečného rozhodnutí. Dále namítá, že nedošlo k promlčení jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, neboť řízení pro něho doposud nebylo pravomocně skončeno, když mu nebyl doručen rozsudek.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatel prostřednictvím svého advokáta nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř.; neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak); (k tomu srov. např. následující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3381/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla rovněž odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. června 2015, IV. ÚS 940/2015; všechna v tomto usnesení označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, v němž vyložil, že: ...novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody (...) [viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.]. Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobce trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla žalobcem odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo tudíž ve smyslu § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 o. s. ř. předsedou senátu odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Pavel V r c h a předseda senátu