30 Cdo 2171/2012
Datum rozhodnutí: 30.01.2013
Dotčené předpisy: § 13 odst. 2 obč. zák.




30 Cdo 2171/2012

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce O. N. , zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 18, proti žalované Fakultní nemocnice Ostrava , se sídlem ul. 17. listopadu 1790/5, Ostrava - Poruba, identifikační číslo osoby 00843989, o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy v penězích, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23C 51/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 2011, č. j. 1 Co 240/2011-126, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal ochrany své osobnosti s tím, že žalovaná mu postupem svých zaměstnanců způsobila újmu na jeho osobnostních právech tím, že 1) lékař ortopedického oddělení MUDr. J. Z. v lékařské zprávě o zdravotním vyšetření žalobce uvedl, že byl žalobcem inzultován, 2) žalobce zneužil příspěvku OSSZ na zdravotní obuv a že se snažil vyloudit podvod na pojišťovně za úraz , 3) zdravotní dokumentace žalobce z psychiatrické ordinace obsahuje nepravdivé tvrzení, že žalobce je závislý na alkoholu, ač žalobce žádnými potížemi s alkoholem netrpí a nebyly mu psychiatrickým oddělením předávány zprávy o jeho zdravotním stavu.
Krajský soud v Ostravě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. června 2011, č. j. 23 C 51/2011-91 zamítl žalobu o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy v penězích ve výši 150.000,- Kč a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že záznam o závislosti žalobce na alkoholu se v psychiatrickém chorobopise žalované nenachází, nezjistil ani nedostatky v předávání zpráv o zdravotním stavu psychiatrickým oddělením žalobci. Údaj, že byl lékař žalobcem inzultován, považoval za pravdivý i s ohledem na výpověď svědka MUDr. Z., přípis žalované z 25. 8. 2008, která prováděla šetření celé události a potažmo i v návaznosti na záznamy v psychiatrickém chorobopisu. Pravdivost tvrzení z lékařské zprávy z 23. 7. 2008 MUDr. J. Z., že žalobce měl zneužít příspěvku OSSZ na zdravotní obuv a že se snažil o podvod vůči zdravotní pojišťovně, prokázána nebyla a soud dospěl k závěru, že v těchto výrocích je nutno spatřovat neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, a to do práva na čest a důstojnost. Soud prvního stupně však přihlédl k tomu, že žalobci se za tento zásah dostalo satisfakce formou omluvného dopisu žalované ze dne 25. 8. 2008 a tento způsob zadostiučinění považoval s ohledem na okolnosti případu za dostačující. Zejména přihlédl k tomu, že tvrzení uvedená v lékařské zprávě nelze bez dalšího považovat za pravdivá, mají však, svůj reálný základ, byť v nich chybí údaje o jakékoliv pravděpodobnosti jednání žalobce a jejich následků, zhodnotil, že se jedná se o lékařskou zprávu, která není určena široké veřejnosti a tato tvrzení sloužila pouze k dokreslení postoje lékaře k pacientovi a důvodu odmítnutí jeho léčby, že zpráva je sama o sobě určena pouze odborné zdravotní veřejnosti, kterou stíhá povinnost mlčenlivosti, proto hodnotil míru urážlivosti těchto výroků jako nikoli vysokou. Soud přihlédl i k dalším okolnostem, za kterých byla lékařská zpráva sepsána, že žalobce přišel bez objednávky, dopouštěl se konfliktního jednání již v čekárně vůči dalším pacientům a zdravotnickému personálu, že toto chování pokračovalo i v ordinaci lékaře. Ne za bezvýznamnou považoval soud i skutečnost, že žalobce se mohl domoci nápravy a zmírnění následků neoprávněného zásahu účelněji a rychleji např. požadavkem na odstranění těchto závadných tvrzení či žádostí o zhotovení výpisu ze zdravotní dokumentace.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. prosince 2011, č. j. 1 Co 240/2011-126 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Souhlasil se skutkovými zjištěními ohledně zásahů do cti žalobce specifikovaných sub 1) a 3) prvního odstavce odůvodnění a uzavřel, že soud prvního stupně podrobným způsobem vyhodnotil veškeré skutkové okolnosti věci a dospěl k závěru, že zde nejsou žádné mimořádné skutečnosti, odůvodňující závěr o mimořádně závažném zásahu do osobnostních práv žalobce a o jeho snížení důstojnosti a vážnosti ve značné míře, z čehož by žalobci vzniklo právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zákoníku. Odkázal na podrobné důvody uváděné soudem prvního stupně, z nichž vyzvedl hrubost, arogantnost a násilnou povahu jednání žalobce vůči zdravotnickému personálu, přičemž právě tímto jednáním si žalobce determinoval svou pověst. Uzavřel tak, že právo žalobci na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zmíněný neoprávněný zásah nevzniklo, neboť poskytnutá morální satisfakce byla zcela dostačující.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též dovolatel ) dovolání. V dovolání podrobně rozvádí, proč nepovažuje skutková zjištění soudu prvního stupně převzatá i odvolacím soudem za správná a má za to, že Nejvyšší soud by měl vymezit rozsah informací, které lze o každém pacientovi vést ve zdravotnické dokumentaci, zároveň vymezit jak má být pacient o způsobech vedení této evidence informován, zda vůbec lze informace ze zdravotnické dokumentace odstranit (jak konstatuje soud prvního stupně), která osoba či orgán je oprávněn informace změnit - opravit, jak je v tomto případě pacient o těchto změnách informován. Dovolatel je přesvědčen, že soudy nesprávně vyložily ustanovení zákona u péči o zdraví lidu upravující vedení zdravotnické dokumentace ohledně způsobu jejího vedení, možnosti odstranění nepravdivých informací a rovněž poskytování informací, které bezprostředně nesouvisí s léčbou pacienta. Oba soudy dospěly k nesprávným právním závěrům ohledně způsobu vedení zdravotnické dokumentace a tyto nesprávné závěry pak v konečném důsledky vedly k zamítnutí žaloby. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že míru intenzity zásahu do osobnostních práv žalobce a obecně každého pacienta, není možné posuzovat pouze z toho pohledu, zda byl takový projev učiněn na veřejnosti, ale je nutné jej posuzovat zejména pohledu, jak taková nepravdivá informace uvedená ve zdravotnické dokumentaci, ovlivňuje vztah lékaře a pacienta. Uvedením nepravdivých informací ve zdravotnické dokumentaci, bylo do jeho osobnostních práv zasáhnuto intenzivněji, než kdyby MUDr. Z. pronesl nepravdivé informace před dalšími lidmi čekajícími na ošetření v jeho ordinaci. Vztah lékaře a pacienta je vybudován na vzájemné důvěře a uvede-li lékař nepravdivé informace ve zdravotnické dokumentaci, poškozuje tím pacienta před dalšími lékaři, se kterými pacient spolupracuje a kterým tuto dokumentaci předkládá, neboť tito lékaři nepochybně přistupují k informaci svého kolegy lékaře jako k informaci pravdivé. Nepochybně se pak tato nepravdivá informace negativně projevuje ve vztahu pacient - lékař. Těmito úvahami o intenzitě zásahu do osobnostních práv žalobce se soudy vůbec nezabývaly a intenzitu zásahu do osobnostních práv žalobce posuzovaly pouze z hlediska toho, zda byl projev učiněn veřejně či nikoliv, a celkový počet osob, které se mohly se zdravotnickou dokumentací seznámit. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (jedná se o první rozhodnutí odvolacího soudu ve věci) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Soudy obou stupňů žalobu podle § 13 odst. 1 občanského zákoníku zamítly z důvodu, že jednáními žalované specifikovanými sub 1) a 3) nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Tento závěr však dovolatel nezpochybňuje. Vymezuje-li snad otázku zásadního právního významu, pak je jí otázka, jak se zásah žalované promítl do vztahu žalobce lékař (i) obecně. Na vyřešení této právní otázky však rozhodnutí soudů obou stupňů vystavěno není. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že sice došlo k zásahu do osobnostního práva žalobce, nicméně žalovanou poskytnuté zadostiučinění odpovídá míře a intenzitě zásahu, přičemž bylo zohledněno konkrétní i diferencované uplatnění objektivního kritéria. Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. Závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1523/2002). Dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá.
Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. ledna 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., v. r.
předseda senátu