30 Cdo 2166/2005
Datum rozhodnutí: 31.08.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 2166/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce JUDr. M. U., zastoupeného advokátem, proti žalované C., spol. s r.o., o uveřejnění odpovědi, vedené

u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 27/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2005, č.j. 1 Co 1/2005-75, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. září 2004, č.j. 37 C 27/2004-44, v prvním odstavci výroku zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila v souvislosti s reportáží o exekutorech odvysílanou dne 21. ledna 2004 na programu TV N.

v pořadu O. j. odpověď žalobce ve smyslu § 35 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen Zákon ), v tomto znění: V lednu 2004 se na požádání jednatelky společnosti P. spol. s r.o. ing. M. S. uskutečnilo jednání se soudním exekutorem pro Prahu 9 JUDr. M. U., za účelem projednání jeho reklamace programu pro exekutory a zápočtu z roku 2001 a došlo k dohodě o narovnání, kdy společnost P. spol. s r.o. uznala reklamaci soudního exekutora jako oprávněnou, poskytla mu slevu ve výši 5.000,- Kč a dále přidělila soudnímu exekutorovi zpětně zdarma jednu síťovou licenci na sporný program, jako kompenzaci za problémy vzniklé při uvádění programu do provozu. Při jednání vyšlo navíc najevo, že exekutor předtím nikdy neobdržel jednu z faktur, kterou společnost P. spol. s r.o. uváděla jako nezaplacenou. Oprávněná reklamace soudního exekutora byla tak po dvou letech vyřízena ještě před vysíláním naší reportáže. Veškeré nároky společnosti P. spol. s r.o. vůči exekutorovi JUDr. U. byly přede dnem vysílání naší reportáže dne

21. ledna 2004 vyrovnány. Exekutor z P., doktor U., tedy nebyl a není dlužícím exekutorem ani zarputilým neplatičem, jak bylo nedopatřením uvedeno v naší reportáži.

Ve druhém odstavci výroku soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila v souvislosti s reportáží o exekutorech odvysílanou na programu TV N. dne 21. ledna 2004 v pořadu O. j. odpověď žalobce ve smyslu Zákona,

v pořadu O. j. , v tomto znění: V lednu 2004 se na požádání jednatelky společnosti P. spol. s r.o. ing. M. S. uskutečnilo jednání se soudním exekutorem pro P. JUDr. M. U., za účelem projednání jeho reklamace programu pro exekutory a zápočtu z roku 2001 a došlo k dohodě

o narovnání, kdy společnost P. spol. s r.o. uznala reklamaci soudního exekutora jako oprávněnou, poskytla mu slevu ve výši 5.000,- Kč a dále přidělila soudnímu exekutorovi zpětně zdarma jednu síťovou licenci na sporný program, jako kompenzaci za problémy vzniklé při uvádění programu do provozu. Při jednání vyšlo navíc najevo, že exekutor předtím nikdy neobdržel jednu z faktur, kterou společnost P. spol. s r.o. uváděla jako nezaplacenou. Oprávněná reklamace soudního exekutora byla tak

po dvou letech vyřízena ještě před vysíláním naší reportáže. Bylo též rozhodnuto

o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že po odvysílání reportáže žalobce požádal žalovanou o uveřejnění odpovědi, přičemž žádost jí byla doručena dne 27. ledna 2004. Žádost (však) neobsahovala text požadované odpovědi. Nesplňovala tak požadavky obsažené v ustanovení § 35 odst. 1 Zákona.

Pokud žalobce tvrdil, že žalované zaslal dne 2. února 2004 a dne 5. února téhož roku další žádost o odpověď, soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by byla žalované doručena. Soud však současně poukázal na to, že ani tato žádost nesplňuje požadavky kladené Zákonem na text odpovědi. Nadto odpověď požadovaná žalobcem se neomezuje na skutková tvrzení, kterými se tvrzení, uvedená v pořadu, uvádějí na pravou míru. Žalobce též netvrdil, jak se konkrétní skutková tvrzení dotkla jeho cti. Bylo současně prokázáno, že v době, kdy byl pořad odvysílán, žalobce skutečně distributorské firmě finanční prostředky dlužil. Dohoda o narovnání sice byla uzavřena již před odvysíláním pořadu, avšak peníze na účet (distributorské firmy) došly až po odvysílání reportáže. Sama reportáž pojednávala o exekutorech

a jejich problémech obecně, přičemž se tak dělo ve veřejném zájmu.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2005, č.j. 1 Co 1/2005-75, podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud především uvedl, že předmětná reportáž byla odvysílána dne

21. 1. 2004 v rámci pořadu O. j. . S odkazem na ustanovení § 35 odst. 1, 2

a § 37 odst. 2 Zákona a po doplnění řízení se především neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal doručení žádosti žalované o uveřejnění odpovědi ze dne 2. 2. 2004. Tuto žádost obdrželi jak TV N., tak žalovaná dne

5. 2. 2004. Žádost je shodného znění jako žalobní návrh, vyjma absence posledních dvou vět. Podle názoru odvolacího soudu tak z hlediska lhůt daných zákonem byla žádost o uveřejnění odpovědi doručena žalované včas.

Se soudem prvního stupně se však odvolací soud ztotožnil v závěru, že žádost

o uveřejnění odpovědi ze dne 27.1.2004, nesplňuje náležitosti ustanovení § 35 odst. 1

a § 37 odst. 2 Zákona. Především neobsahuje návrh znění požadované odpovědi. Nadto tato žádost nebyla doručena žalované jako provozovateli televizního vysílání.

Ani žádost o uveřejnění odpovědi ze dne 2. února 2004 nesplňuje podle odvolacího soudu náležitosti ustanovení § 35 odst. 2 Zákona. Její znění je sice,

s výjimkou toho, že v ní nejsou obsaženy poslední dvě věty obsažené v petitu žaloby, shodné se žalobním návrhem. Protože však soud s odkazem na § 39 Zákona může rozhodovat pouze o znění odpovědi obsaženém v žádosti o její uveřejnění, nelze žalobnímu návrhu z tohoto důvodu vyhovět. Ze zbývajícího textu navrhovaného znění odpovědi však není současně zřejmé, v čem se skutkové tvrzení obsažené v uveřejněném sdělení dotýká cti nebo důstojnosti žalobce a o jaké tvrzení vůbec jde, kdy a za jakých okolností bylo uveřejněno, a není z něho ani patrné, kdo je činí. Proto ani tato žádost nesplňuje náležitosti stanovené ustanovením § 35 odst. 2 Zákona.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 19. května 2005

a právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 19. července 2005 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z tvrzeného naplnění předpokladů ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku obsahu návrhu znění odpovědi podle ustanovení § 35 Zákona, jakož i podmínek, za kterých lze vyhovět žalobě o uveřejnění odpovědi, v rozporu s hmotným právem. Současně se domnívá, že dovolání je přípustné i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), neboť odvolací soud sice formálně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, avšak po obsahové stránce se u rozsudku odvolacího soudu jedná o rozsudek měnící. Uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. s odůvodněním, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí soudu spočívá

na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobce se domnívá, že odvolací soud při posuzování obsahu žádosti o odpověď ze dne 2. 2. 2005 došel k nesprávným závěrům, vycházel z formalizmu a přehnaných nároků, které však v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu ČR nelze akceptovat.

Dále vytýká, že odvolací soud nevzal při posuzování předmětné věci na vědomí skutečnost, že ke vzniku povinnosti provozovatele vysílání uveřejnit odpověď na žádost osoby, která byla dotčena uveřejněným tvrzením ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 zákona, nemusí dojít k vlastní poruše chráněného zájmu. Na rozdíl od ochrany osobnosti podle občanského zákoníku se pak v takovém případě jedná o ohrožovací delikt.

Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu

a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se žalovaná nevyjádřila.

Při posuzování dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (se současným přihlédnutím i k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen o.s.ř. )

ve znění účinném do 31. března 2005.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou v dovolacím řízení advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237

odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil

(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V souzené věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., protože napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, přičemž rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem následně zrušený rozsudek téhož soudu.

Při úvaze o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pak toto ustanovení předpokládá, že není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku

v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se

od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení

a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)

a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že

v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů (tak je tomu i v souzené věci) z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. jde o důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne

26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004).

Protože je dovolací soud vázán uplatněným odvolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam,však v posuzované věci nejde.

Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se týká případů, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje především tím, že soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 35 a § 37 Zákona. Podle § 35 odst. 1 Zákona jestliže bylo v rozhlasovém nebo televizním vysílání uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na provozovateli vysílání uveřejnění odpovědi. Provozovatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.

Odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle

§ 35 odst. 1 Zákona uvádí na pravou míru, anebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí (§ 35 odst. 2 Zákona).

Podle § 37 odst. 2 věty druhé Zákona musí být součástí žádosti o odpověď též návrh jejího znění nebo dodatečného sdělení.

Již soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že jak žádost žalobce o odpověď ze dne 27. ledna 2004, tak další takové jeho žádosti ze dne 2. února 2004 a 5. února téhož roku (u nichž ovšem soud současně neměl za prokázáno, zda byly žalované doručeny), nesplňovaly předpoklady podle ustanovení § 35 odst. 2 Zákona. Především odpověď požadovaná žalobcem se neomezovala na tvrzení, kterými by se skutková tvrzení, uvedená v pořadu, uváděla na pravou míru. Nadto žalobce v době vysílání pořadu distributorské firmě skutečně peníze dlužil, když na účet jí došly až

po odvysílání reportáže, byť dohoda o narovnání byla uzavřena již před jejím vysíláním. Odvolací soud současně poukázal i na skutečnost, že žádost žalobce o uveřejnění odpovědi neobsahovala ani údaj o tom, kdo odpověď činí. Jak vyplývá z obsahu spisu, jsou tyto závěry soudů obou stupňů, pokud poukazují na to, že žádost (žádosti) žalobce o uveřejnění odpovědi v této věci nesplňovala (nesplňovaly) zákonné předpoklady (§ 35 odst. 2 Zákona), vzájemně konformní a současně i přiléhavé ve vztahu k právní úpravě týkající se dané věci i zjištěnému skutkovému stavu.

Z uvedeného je zřejmé, že nelze učinit závěr, že by napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Není tak dán žádný z případů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud České republiky proto jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2006

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu