30 Cdo 2160/2015
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 31a předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 2160/2015
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Y. T. , zastoupené JUDr. Radanou Schreiberovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hlinky 142a, proti žalované České republice Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 316/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015, č. j. 51 Co 319/2014-247, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně se domáhala odškodnění nemajetkové újmy v celkové výši 250 000 Kč, která jí měla vzniknout:
1) nezákonným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ ) ze dne 28. 11. 2008, č. 555 114 2366, kterým byl žalobkyni přiznán částečný invalidní důchod až od 6. 10. 2008 a nikoliv od 23. 4. 2008, kdy podala svoji žádost, a to ve výši 125 000 Kč s příslušenstvím (dále jen nezákonné rozhodnutí );
2) nesprávným úředním postupem ČSSZ spočívajícím v nevydání nového rozhodnutí v zákonné lhůtě poté, co jeho rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2009, a to ve výši 5 000 Kč s příslušenstvím;
3) nesprávným úředním postupem Městské správy sociálního zabezpečení (dále jen MSSZ ) v Brně spočívajícím v nesprávném poučení žalobkyně o tom, že k přiznání dávky je třeba doplatit dobrovolné pojištění ve výši 28 000 Kč, a to ve výši 110 000 Kč s příslušenstvím;
4) neoprávněným požadováním, převzetím a zadržováním částky 28 000 Kč ze strany ČSSZ, a to ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 4. 2014, č. j. 15 C 316/2010-205, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 235 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že konstatoval porušení práva žalobkyně na vydání zákonného rozhodnutí nezákonným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 11. 2008 č. 555 114 2366, kterým byl žalobkyni v rozporu se zákonem přiznán invalidní důchod od 6. 10. 2008, a nikoliv od 23. 4. 2008; jinak tento zamítavý výrok I. soudu prvního stupně potvrdil. Odvolání proti vyhovujícímu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 46 729 Kč.
Soudy takto rozhodly poté, co dřívější rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2012, č. j. 51 Co 520/2011-79, a dřívější rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 7. 2011, č. j. 15 C 316/2010-50, byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, zrušeny a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů vyšly z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně podala dne 23. 4. 2008 u MSSZ v Brně žádost o přiznání částečného invalidního důchodu. Poté byla ze strany MSSZ v Brně poučena o možnosti přerušení řízení a doplacení dobrovolného pojištění ve výši 28 000 Kč. Žalobkyně v důsledku toho požádala o přerušení řízení do 30. 9. 2008, neboť uvedenou částku si byla nucena půjčit, a doplatila ji ve prospěch MSSZ v Brně dne 6. 10. 2008. Rozhodnutí ČSSZ ze dne 28. 11. 2008, kterou byl žalobkyni přiznán částečný invalidní důchod od 6. 10. 2008, napadla žalobkyně žalobou ke Krajskému soudu v Brně, který rozhodnutím ze dne 8. 6. 2009, č. j. 33 Cad 7/2009-30, rozhodnutí správy sociálního zabezpečení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že žalobkyně splňovala zákonné podmínky pro přiznání dávek částečného invalidního důchodu již ke dni podání své žádosti dne 23. 4. 2008 i bez doplacení pojistného na dobrovolném důchodovém pojištění. Kasační stížnost podanou správním orgánem Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 Ads 150/2009-54, zamítl. Rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 14. 12. 2009. Dne 5. 2. 2010 vydala ČSSZ rozhodnutí, kterým přiznala žadatelce částečný invalidní důchod ode dne 23. 4. 2008. Rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 11. 2. 2010. Na žádost žadatelky ze dne 10. 3. 2010 správa sociálního zabezpečení vrátila žadatelce dne 27. 4. 2010 zaplacených 28 000 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního soudu, že nesprávným úředním postupem ČSSZ spočívajícím v nevydání nového rozhodnutí v zákonné lhůtě poté, co jeho rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2009, vznikla žalobkyni nemajetková újmu a přiznal žalobkyni odškodnění v požadované výši 5 000 Kč s příslušenstvím.
Rozhodnutí ČSSZ ze dne 28. 11. 2008, č. 555 114 2366, kterým byl žalobkyni přiznán částečný invalidní důchod až od 6. 10. 2008 a nikoliv od 23. 4. 2008, kdy podala svoji žádost, odvolací soud posoudil jako nezákonné. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že po posouzení všech okolností (sociální a majetkové situace žalobkyně před zahájením předmětného řízení, závislost na příjmech manžela, intenzity zásahu do sféry žalobkyně, legitimního očekávání žalobkyně) není na místě přiznat přiměřené zadostiučinění v peněžité formě a vhodnou formu tohoto zadostiučinění je konstatování porušení práv. V souvislosti s požadovaným odškodněním dospěl odvolací soud k závěru, že nezákonné rozhodnutí není rozhodující příčinou nemajetkové újmy žalobkyně, neboť tvrzená újma žalobkyně tkvěla především v její dlouhodobě špatné majetkové situaci. Protože soud prvního stupně neuvedl konstatování porušení práva do výroku rozsudku, napravil odvolací soud toto pochybení a konstatoval porušení práva.
Nesprávné poučení žalobkyně o tom, že k přiznání dávky je třeba doplatit dobrovolné pojištění ve výši 28 000 Kč, posoudil odvolací soud jako nesprávný úřední postup. Z provedených důkazů odvolací soud učinil závěr, že žalobkyni tímto nesprávným úředním postupem vznikl stres nutnosti obstarat si na poměry žalobkyně vysokou částku a z hrozby následného ohrožení přátelských vztahů; stres žalobkyně posoudil soud jako o to intenzivnější, neboť se jedná o osobu zdravotně i psychicky hendikepovanou. Zároveň však odvolací soud zdůraznil, že příčinou psychické újmy žalobkyně nebyla pouze nutnost doplatit částku 28 000 Kč, ale zejména dlouhodobě špatná majetková situace. S ohledem na výše uvedené odvolací soud uzavřel, že soudem prvního stupně přiznaná částka ve výši 10 000 Kč je přiměřeným odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nesprávným poučením o nutnosti doplatit dobrovolné pojištění.
Konečně požadavek žalobkyně, aby žalovaná za neoprávněné požadování, převzetím a zadržováním částky 28 000 Kč ze strany ČSSZ, zaplatila žalobkyni odškodnění nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím, odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neshledal důvodným, neboť příčinou nemajetkové újmy, kterou žalobkyně tvrdila v souvislosti se zadržováním zaplacené částky, spočívá v nesprávném poučení tak, jak je uvedeno výše. Příčinou tvrzené újmy by pak mohl být jedině nesprávný úřední postup spočívající v nesprávném poučení, neboť i tvrzené nezákonné zadržování peněz by bylo pouze důsledkem poučení. Mezi samotným tvrzeným neoprávněným zadržováním a tvrzenou újmou dle závěru odvolacího soudu není dána příčinná souvislost.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že následující otázky dostup nebyly dovolacím soudem vyřešeny a napadené rozhodnutí na nich závisí:
1. Lze použít určitá kritéria, za nichž došlo k nezákonnému rozhodnutí a nesprávnému úřednímu postupu (zejm. věk a invalidita účastníka, typ a zvýšený význam správního řízení) při uplatnění více samostatných nároků, aniž by se jednalo o duplicitu, resp. může soud objektivní kritéria posouzení vzniklé újmy přiřadit k uplatněným nárokům dle svého uvážení?
2. Jde v případě zadržování finanční částky bez právního důvodu ze strany správního orgánu v rámci jeho činnosti o nesprávný úřední postup?
Dovolatelka dále namítá, že nebyl dodržen závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1252/2014, a řady dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva, neboť se odvolací soud dostatečně nezabýval všemi kritériemi uvedenými v ustanovení § 31a zákona č. 89/2012 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen OdpŠk . V rozporu s dovolatelkou uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva pak má být skutečnost, že odvolací soud jí nepřiznal odškodnění v penězích, nýbrž pouze konstatováno porušení práva v důsledku nezákonného rozhodnutí. Závěrem dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí je zatíženo procesními vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že považuje napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně za správný.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitky ohledně duplicity užití dovolatelkou uváděných kritérií ani námitky ohledně posouzení povahy tvrzeného zadržování finanční částky ze strany správního orgánu nemohou založit přípustnost dovolání, neboť se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, protože odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud i soud prvního stupně založily své rozhodnutí na závěru, že nemajetková újma žalobkyně vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu MSSZ spočívajícím v nesprávném poučení žalobkyně o tom, že k přiznání dávky je třeba doplatit dobrovolné pojištění ve výši 28 000 Kč. V důsledku nesprávného poučení došlo dle závěru odvolacího soudu k žalobkyní tvrzenému zadržování peněz , avšak to nebylo příčinou nemajetkové újmy. Příčinnou souvislost odvolací soud shledal mezi nesprávným poučením žalobkyně a tvrzenou nemajetkovou újmou, přičemž zdůraznil, že další příčinou stresu dovolatelky byla též její dlouhodobě špatná majetková situace.
Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzeným zadržováním peněz a vzniklou nemajetkovou újmou je výsledkem hodnocení provedených důkazů, tudíž jde o závěr skutkový. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Žádnou takovou otázku týkající se právního posouzení příčinné souvislosti dovolatelka v dovolání nevymezuje.
Námitka dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně užil kritéria uvedená v ustanovení § 31a OdpŠk, nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolatelka poukazuje na rozhodnutí dovolacího soudu, které se vztahují na újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nesplnění povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě a nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, tak ve lhůtě přiměřené. Za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě dovolatelka požadovala 5 000 Kč s příslušenstvím a toto odškodné jí bylo rozsudkem soudu prvního stupně, resp. napadeným rozsudkem, plně přiznáno. Podle ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. dovolatelce v dané věci nemohlo být tedy ani vyšší zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení přiznáno. Napadené rozhodnutí tak nezávisí na vyřešení právní otázky spočívající v posouzení kritérií pro určení výše nemateriální újmy za nepřiměřeně dlouhou délku řízení, proto nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání.
Pokud dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od závazného právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání. V citovaném rozsudku zavázal dovolací soud soudy nižších stupňů, aby při úvaze o formě a výši odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí vydané ve správním řízení vzaly do úvahy kriterium povahy správního řízení a jeho specifik, dopady rozhodnutí vydaného ve správním řízení do osobnostní sféry poškozeného či na její dosavadní způsob života, a případně další pro věc významná a přezkoumatelná hlediska. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že soud zvážil specifikum povahy správního řízení, její sociální a majetkové poměry před zahájením předmětného řízení, dopad rozhodnutí do života dovolatelky, závislost na příjmech manžela, intenzitu zásahu do sféry žalobkyně, legitimní očekávání žalobkyně a její zdravotní i psychický stav. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od výše uvedeného závazného názoru.
Dovolací soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, a proto obecný nesouhlas s přiznanou formou či výší zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud při přezkumu zvolené formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž zvolenou formou a případně výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). V daném případě forma a výše poskytnutého zadostiučinění nižšími soudy dovolací soud nepovažuje za zcela zjevně nepřiměřené, a tedy ani rozporný s judikaturou dovolacího soudu, a proto ani tato námitka dovolatele není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Jelikož ani jedna z právních otázek, jak je formulovala dovolatelka, není způsobilá založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani v dovolání namítané vady řízení, neboť podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013). Tento předpoklad v posuzované věci naplnění není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. 2. 2017 JUDr. František Ištvánek předseda senátu