30 Cdo 2159/2008
Datum rozhodnutí: 16.12.2009
Dotčené předpisy:





ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce T. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované obchodní společnosti R. ČR, a.s., zastoupené advokátkou, o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 109/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2007, č.j. 1 Co 229/2007-48, takto:





I. Dovolání žalované se zamítá.


II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce částku 9.282,- Kč k rukám advokátky.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2007, č.j. 32 C 109/2006-28, zamítl žalobu, podle které je žalovaná povinna uveřejnit v pátečním vydání deníku Blesk na jeho prvé straně v její horní polovině odpověď žalobce v následujícím znění a formě:


Odpověď T. T. na článek Ž. v l. uveřejněný dne 21.7.2006 na první straně deníku B.


PÁNI NOVINÁŘI Z B.! LŽOU VÁM? ZA VAŠE PENÍZE!


V článku Ž. v l.! Za n. p.? byly uveřejněny nepravdivé informace o mém majetku a o grantech, které dostávám od státu. Touto odpovědí uvádím tyto informace na pravou míru.


1. Nejsem majitelem D. Na F.! Z výpisu katastru nemovitosti, který je veřejný a je možno si ho opatřit za poplatek 100 Kč na Katastrálním úřadu pro město P., Katastrální pracoviště P., je zcela zřejmé, že budova D.


Na F., to je dům č.p. 625 na pozemku parcelní číslo 104 v katastrálním území N., je ve vlastnictví Obce, tedy města P. a ve správě Obvodního úřadu Městská část P. Společnost D. Na F. s. r. o. má budovu v pronájmu a to na dobu určitou na 10 let. Tuto informaci si mohli autoři opatřit na OÚ Městské části P.


2. Granty nedostávám já! Granty jsou určeny D. Na F. s.r.o. , které je obchodní společností obchodní firmou D. Na F. s.r.o. , která má šest společníků a já jsem pouze jedním z těchto a jednatelem této společnosti. Tyto skutečnosti je možno zjistit z obchodního rejstříku Městského soudu v Praze, který je rovněž veřejně přístupný a soud vydá komukoliv na požádání výpis z obchodního rejstříku.


3. Granty nejsou poskytovány státem, ale Magistrátem města P. (MHMP), přičemž na granty je vypisováno výběrové řízení, které je uveřejňováno


na internetových stránkách MHMP a rozhodnutí o udělení grantů přísluší grantové komisi MHMP, radě MHMP a zastupitelstvu MHMP, přičemž součástí rozhodovacího procesu je veřejné slyšení přístupné veřejnosti a datum veřejného slyšení je rovněž uveřejněno na internetových stránkách MHMP. Příjemcem grantu je společnost divadlo Na F., s.r.o. (DNF), přičemž poskytnuté finanční prostředky lze použít podle podmínek stanovených MHMP na divadelní činnost a jsou každoročně vyúčtovány. Jejich užití podléhá kontrole ze strany MHMP.


4. Je lživé a zavádějící dávat postavení mého domu do souvislostí s provozem DNF. Můj dům č.p. 927 katastrální území T. v obci K. byl postaven už v roce 1998. V tomtéž roce zahájilo D. Na F. svou činnost. Navíc se nejedná o žádné sídlo , ale o nepodsklepený jednopodlažní dřevěný dům o třech obytných místnostech. V tomto směru je zavádějící i fotografie s titulkem sídlo T. T. , neboť dům vyfotografovaný v pozadí mého domu je dům na sousedním pozemku, patřící zcela jiné osobě.


5. Užitkový vůz není luxus! Pokud se týká informace o vozech , na které by si normální člověk nevydělal možná za celý život , mám ve společném jmění s manželkou jako fyzická osoba užitkový automobil M. 6 w. rok výroby 2004.


Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí především mimo jiné poukázal na právní úpravu obsaženou v ustanovení


§ 10 násl. zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tiskový zákon ). Konstatoval, že lhůty podle § 12 a § 14 cit. zákona byly zachovány. Zabýval se pak tím, zda navržené znění odpovědi splňuje předpoklady podle § 10 odst. 2 tiskového zákona, a to s negativním závěrem.


O odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2007, č.j. 1 Co 229/2007-48, jímž rozsudek soudu prvního stupně změnil potud, že žalovaná je povinna uveřejnit v pátečním vydání deníku B. na jeho první straně v první horní polovině odpověď žalobce v následujícím znění:


Odpověď T. T. na článek Ž. v l. uveřejněný dne 21.7.2006


na první straně deníku B.


V článku Ž. v l. Za n. p.? byly uveřejněny informace, které touto odpovědí uvádím na pravou míru.


1. Nejsem majitelem D. Na F.! Z výpisu katastru nemovitostí je zřejmé, že budova D. Na F. je ve vlastnictví Obce, tedy města P. a ve správě Obvodního úřadu Městská část P. Společnost D.


Na F. s. r. o. má budovu v pronájmu, a to na dobu určitou, na 10 let.


2. Granty nedostávám já! Granty jsou určeny D. Na F. s.r.o. , které je obchodní společností, jejíž jsem jednatelem a jedním ze společníků.


3. Granty poskytnuté Magistrátem hl. města P. (MHMP) lze použít podle podmínek stanovených MHMP na divadelní činnost a jsou každoročně vyúčtovány. Jejich užití podléhá kontrole ze strany MHMP.


4. Je zavádějící dávat postavení mého domu do souvislostí s provozem DNF. Můj dům v katastrálním území T. byl postaven už v roce 1998. V tomtéž roce zahájilo D. Na F. svou činnost. Je zavádějící i fotografie s titulkem sídlo T. T. , neboť dům vyfotografovaný v pozadí mého domu je dům


na sousedním pozemku, patřící zcela jiné osobě.


5. Pokud se týká informace o vozech , na které by si normální člověk nevydělal možná za celý život , mám ve společném jmění s manželkou automobil M. 6 w., rok výroby 2004.


Ve zbývající části pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.


Při posouzení věci samé vyšel též z ustanovení § 10 odst. 1 tiskového zákona. Odkázal též na znění jeho druhého odstavce, podle něhož se odpověď musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle prvního odstavce uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadena jen její část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí. Odvolací soud poukázal na to, že vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak na rozdíl od něho dovodil předpoklady pro uveřejnění odpovědi podle § 10 tiskového zákona, neboť podle jeho mínění v předmětném článku byly uveřejněny jak nepravdivé, tak i pravdu zkreslující sdělení, které se dotýkají žalobcovy cti a důstojnosti.


K jednotlivým bodům tiskové odpovědi uvedl:


ad 1/ Vzhledem k tomu, že osoba žalobce, jako jednoho ze společníků společnosti D. Na F., s. r. o., je na veřejnosti spojena s D.


Na F., jehož vlastníkem je město P., lze zásadně přisvědčit soudu prvního stupně,. že případná personifikace se žalobce objektivně nemůže dotknout. Jestliže však, jak to právě vyplývá z obsahu předmětného článku, je žalobcovo tvrzené vlastnictví D. Na F. spojováno s jeho luxusními majetkovými poměry


( A když si slavná hvězda navíc koupí divadlo, kterému propůjčí své jméno, a ještě k tomu dostává milionové granty od státu, je to jasná cesta k velkému bohatství. ), lze podle názoru odvolacího soudu dovodit, že nepravdivá informace o vlastnictví divadla, je objektivně způsobilá se žalobcovy cti dotknout, neboť se jí čtenářské veřejnosti podsouvá nekalý způsob získání osobního majetku žalobcem. Proto odvolací soud považuje nárok žalobce na uveřejnění tiskové odpovědi uvedením věci na pravou míru za oprávněný, a to pouze v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku. V odpovědi totiž s odkazem na znění § 10 odst. 2 tiskového zákona nemá místo údaj o tom, za jakou částku a kde si lze opatřit výpis z katastru nemovitostí, popisná a parcelní čísla nemovitosti, neboť jimi se nic z předmětného článku neuvádí na pravou míru, ani nedoplňuje či upřesňuje.


ad 2/ a 3/ I když v úvodu článku je uvedeno, že každý z těchto kulturních stánků (D. na F., D. bez z.) dostává od státu každoročně několikamiliónové granty , pod bodem ad 1/ citovaná věta ve spojení s tabulkou, která je součástí článku a jsou v ní spojeny miliónové částky se jménem žalobce, jde podle názoru odvolacího soudu o pravdu zkreslující, tedy nikoli, s ohledem na kontext článku, nepravdivé tvrzení, z něhož lze dovodit, že je to právě žalobce, který od státu dostává granty. I ohledně těchto bodů je proto podle názoru odvolacího soudu nárok žalobce


na uveřejnění odpovědi oprávněný, neboť požadovanou odpovědí bude pravdu zkreslující údaj uveden na pravou míru a informace o poskytovaných grantech budou doplněny a upřesněny. Za tvrzení odpovídající § 10 odst. 2 tiskového zákona však již nelze považovat skutková tvrzení o tom, že tvrzené skutečnosti lze zjistit z obchodního rejstříku, který je veřejně přístupný, že je na granty vypisováno výběrové řízení, která komise udílí granty, že data veřejného slyšení jsou uveřejňována na internetových stránkách, neboť tím se rovněž nic z článku na pravou míru neuvádí.


ad 4/ a 5/ Z kontextu předmětného článku, zejména z jeho názvu Život v luxusu! ve spojení s podtitulkem Za naše peníze? a s informacemi


o poskytovaných mnohamiliónových grantech, je zřejmé, že žalobce svůj majetek ( dřevěné království a vozy, na které by si normální člověk nevydělal za celý život ) nabyl za peníze, které jdou z daní občanů. Proto i ohledně těchto bodů odvolací soud považuje nárok žalobce na uvedení věci na pravou míru za oprávněný; nikoli však v uvedení přesného označení domu žalobce, což by pro něj mohlo být kontraproduktivní, v popisu tohoto domu, popř. v uvedení subjektivního hodnocení, že užitkový vůz není luxus.


Rozsudek odvolacího sodu byl doručen zástupkyni žalované dne 14. února 2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dne


4. dubna 2008 včasné dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Má zato, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.), a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.). K jednotlivým bodům odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dovolatelka uvádí:


1) Dovolatelka v dotčeném článku netvrdila, že by žalobce byl vlastníkem budovy,


ve které divadlo své hry uvádí. Pokud bylo v článku uvedeno, že žalobce je majitelem D. Na F., je toto sdělení pravdivé, když žalobce je většinovým vlastníkem společnosti D. Na F., s.r.o. (ve společnosti vlastní 60% podíl). Jedná se tedy o určité zjednodušení, které je běžné v periodickém tisku, kdy místo, aby bylo uvedeno, že žalobce je většinovým vlastníkem společnosti D. Na F., s.r.o., je pouze uvedeno, že je jejím majitelem. V případě, kdy společnost provozující divadelní činnost a budova, ve které je tato činnost vykonávána, nesou stejný název, je nutné při určení toho, čeho má být žalobce majitelem, vycházet z kontextu článku. Pokud se článek zabývá veřejnými dotacemi, jejich příjemcem je společnost D.


Na F. s.r.o., je podstatné právě to, kdo je vlastníkem této společnosti, resp. většinového obchodního podílu.


2) a 3) Dovolatelka dále dovozuje, že není pravdou, že by v článku mělo být uvedeno, že žalobce je příjemcem mnohamilionových grantů. V článku je naopak uvedeno, že příjemcem těchto peněz jsou kulturní stánky , čímž je míněno mimo jiné D.


Na F. I v případě zvýrazněné tabulky, je za příjemce uváděno D.


Na F. a jméno žalobce je zde uvedeno pouze s ohledem na skutečnost, že je jeho většinovým vlastníkem. Pokud odvolací soud poukazuje na text ve třetím sloupci článku, pak je nutné uvést, že jde o text, v němž se výslovně o žalobci nehovoří, jde


o povšechný názor autora článku. Veřejnost na základě této nadsázky, kterou autor článku použil a která je ve sdělovacích prostředcích přípustná, nemůže dojít k závěru, že by granty dostávali přímo vlastníci divadel ke své vlastní potřebě. Odpověď uvedená pod bodem 3) se pak snaží uvést na pravou míru něco, co v článku vůbec uvedeno nebylo.


4) a 5) V případě odpovědi uvedené pod bodem 4) a 5), není žalované zřejmé, která skutková tvrzení se touto odpovědí uvádí na pravou míru. Pokud se jedná o sdělení Ž. v l.! , stejně tak jako dřevěné království a vozy, na které by si normální člověk nevydělal za celý život , uvádí žalovaná, že se jedná o hodnotící stanoviska autora, která nemohou být přezkoumána z hlediska pravdivosti a tedy nemůžou být předmětem práva na odpověď. O skutkové tvrzení se nemůže jednat ani v případě titulku Za naše peníze? Žalovaná dále uvádí, že fotografie s titulkem sídlo T. T. není sdělením obsahujícím skutkové tvrzení, které by bylo nepravdivé nebo pravdu zkreslující v tom smyslu, že dům, který je na fotografii také zobrazen, by byl


ve vlastnictví žalobce.


Dovolatelka odkazuje na úpravu obsaženou v § 10 a § 12 odst. 2 tiskového zákona a uzavírá, že dotčený článek byl především autorovou kritikou aktuálního stavu, kdy se provozování divadel stalo podnikáním, které je dotováno z veřejných rozpočtů. V rámci této kritiky žalovaná neuvedla žádná nepravdivá nebo pravdu zkreslující skutková tvrzení, která by se dotýkala žalobcovy cti a důstojnosti. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


K dovolání se vyjádřil žalobce písemným podáním své zástupkyně, v němž vyvrací jeho jednotlivé argumenty. Navrhuje, aby toto dovolání bylo zamítnuto a žádá


o přisouzení náhrady nákladů dovolacího řízení.


Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.


Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.


Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.


Jestliže dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 o.s.ř., pak podle tohoto ustanovení je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se vztahuje k pochybením soudů ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem


pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a který nemá oporu v provedeném dokazování.


Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože


-soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,


-soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo,


-v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor,


-nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až § 135 o.s.ř.


Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i


pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (viz Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Lubomír Drápal, JUDr. Zdeněk Krčmář, JUDr. Michalů Mazanec, 6. vydání 2003, C.H.BECK, str. 1067, násl.).


Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud své rozhodnutí založil


na konkrétních skutkových zjištěních vyplývajících z konkrétně provedených důkazů. Své rozhodnutí v tomto smyslu též řádně odůvodnil. Nadto dovolatelka v této souvislosti v dovolání v zásadě reprodukuje pouze svůj náhled na skutkový základ sporu, aniž by však současně naznačovala, v čem případně odvolací soud pochybil


při zjišťování skutkového stavu věci. Nelze proto dovodit, že by byly splněny předpoklady opodstatněnosti dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.


Dovolatelka pak především uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení


§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.


Podle ustanovení § 10 odst. 1 věta první tiskového zákona, jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby, nebo jména a dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi, přičemž podle druhého odstavce téhož ustanovení se musí odpověď omezit pouze na skutková tvrzení, kterými se tvrzení podle prvního odstavce uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadena jen její část, pak této části a z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.


Úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi aktuálně zakotvená v tiskovém zákoně byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky vyplývajícími z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES. Současně respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů Rady Evropy


o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu (obdobně srovnej důvodovou zprávu k tiskovému zákonu).


Účelem požadované odpovědi je tedy uvést příslušné skutkové tvrzení


na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. Pokud toho navržené znění odpovědi není schopno, nemůže být žalobě


na uveřejnění odpovědi v tomto znění vyhověno v důsledku nenaplnění předpokladů vyplývajících ze zmíněných ustanovení. O takovou eventualitu půjde např. tehdy, pokud by uplatňovaný návrh odpovědi obsahoval případné logické nedostatky kompozice textu, zahrnoval v sobě obecné úvahy žadatele, byla v něm obsažena tvrzení, která by nebyla bezprostřední reakcí na uveřejněná sdělení, ale jednalo by se eventuálně o informace relativně samotného obsahu ve vztahu k informaci, na níž by mělo být odpovědí reagováno, resp. koncipovaný návrh odpověď by nebral v úvahu možný další vývoj, resp. též změnu okolností případu, pokud by ovlivňovaly předpoklady pro utváření jejího znění, apod. S těmito zásadami se odvolací soud v souzeném případě fakticky nedostal do rozporu, pokud dovodil, že (nepravdivé, resp. pravdu zkreslující) informace podávané dotčeným článkem jsou objektivně způsobilé dotknout se žalobcovy cti, neboť se jimi čtenářské veřejnosti podsouvá (údajný) nekalý způsob získání osobního majetku žalobcem (na tomto místě je možno zmínit, že v kontextu s ostatním textem článku je třeba mít za to, že způsobilá podat informaci nebo ji dotvářet je i případně publikovaná fotografie vypovídající nebo mající vypovídat o okolnostech, které jsou předmětem článku).


V posuzovaném případě je odůvodněné mít zato, že odpovídajícím je závěr odvolacího soudu, že navržené znění odpovědi ve vymezených pasážích má schopnost uvedení dotčených skutkových tvrzení na pravou míru, resp. neúplná či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplňovat nebo zpřesňovat. Porovnáním obsahu článku (informace, kterou článek čtenářům fakticky zprostředkovává) s návrhem odpovědi, je třeba dát odvolacímu soudu za pravdu, že navržené znění odpovědi žalobce ve vymezeném rozsahu vychází ze zákonných požadavků obsažených v ustanovení § 10 tiskového zákona. Je možno se s odvolacím soudem ztotožnit, že v této části je odpověď způsobilá uvést dotčená tvrzení, zasahující do občanskoprávní sféry žalobce (jak vyplývá


z porovnání obsahu uveřejněného sdělení s možnou složkou osobnosti fyzické osoby, jež měla být takovým sdělením dotčena), na pravou míru.


Je třeba současně připomenout, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor (informace) z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo na svodu projevu (zahrnující v sobě mimo jiné též právo na informace) ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) je zásadně rovno základnímu právu na důstojnost, osobní čest a dobrou pověst podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).


V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobní cti a dobré pověsti, a to právě


v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v kontextu těchto úvah znamená, že k dotčení cti, resp. dobré pověsti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.


Je jistě současně též nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který se v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) většinou uchylovat k určitým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést


k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).


Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování z uvedených zásad fakticky vycházel. Jak již bylo uvedeno, ve svém rozhodnutí přiléhavě zdůvodnil, jakou informaci (dotýkající se cti a dobré pověsti žalobce) předmětný článek podává (resp. jaké je vyznění podávané informace, která je ve své podstatě pravdu zkreslující), přičemž ji odpovídajícím způsobem porovnal s navrženým zněním odpovědi, která by tuto informaci měla uvést na pravou míru. Nebyl tak naplněn ani dovolatelkou uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení


§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.


Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když


v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.


ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalobce činí 7.800,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty představována částkou 9.282,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 16. prosince 2009


JUDr. Pavel Pavlík, v. r.


předseda senátu