30 Cdo 2150/2001
Datum rozhodnutí: 30.01.2002
Dotčené předpisy: § 47 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 57 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 2150/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Družstva vlastníků domu H. 1635/11 P. Ž. proti žalovanému V. V., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 102/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2000, č. j. 15 Co 352/2000-77, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 28. března 2000, č. j. 7 C 102/98-66, přivolil k výpovědi z nájmu bytu, sestávajícího ze dvou pokojů a kuchyně, II. kategorie, situovaného ve třetím nadzemním podlaží domu č. p. 1625/11 v H. ulici v P., ze dne 23. června 1998, kterou dal žalobce žalovanému s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, když žalovaný je povinen byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. června 2000, č. j. 15 Co 352/2000-77, toto odvolání odmítl podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s přihlédnutím k ustanovení § 204 a 47 odst. 2 téhož zákona a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že odvoláním napadený rozsudek byl žalovanému řádně doručen dne 28. dubna 2000 uložením na poště v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 o. s. ř. v místě jeho bydliště. Nebyl mu proto doručen až dne 9. května 2000, kdy si žalovaný rozsudek (na poště) skutečně vyzvedl. Lhůta k podání odvolání tak ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř. žalovanému končila dnem 15. května 2000. Žalovaný však prostřednictvím svého právního zástupce podal odvolání k poštovní přepravě až dne 24. května 2000, tedy po marném uplynutí odvolací lhůty.

Toto usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 18. července 2000.

Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal žalovaný dne 28. července 2000 dovolání. Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudu druhého stupně, že jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno opožděně. Odůvodňuje to tím, že podle jeho mínění nebylo (při doručování zmíněného rozsudku) postupováno při uložení zásilky s rozsudkem na poště v souladu s ustanovením § 47 o. s. ř. Dovolatel se především v době doručování v místě bydliště nezdržoval, protože byly svátky, bylo hezké počasí, takže ihned po práci jezdil do přírody mimo P. Byl tak asi čtyři až pět dní mimo bydliště. Rovněž neobdržel vyrozumění poštovního doručovatele o tom, že bude učiněn nový pokus mu zásilku doručit. Dovolatel tak byl zkrácen na svých právech ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.

Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil písemným podáním ze dne 3. září 2000, v němž vyjádřil přesvědčení, že dovolatelem tvrzené skutečnosti jsou pouze vykonstruované.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2000.

Dovolací soud za popsaného stavu uvážil, že dovolání žalovaného bylo v označené věci podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř. Stalo se tak v rámci lhůty určené ustanovením § 240 o. s. ř. Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř. Dovolání se opírá o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. Dovolací soud pak přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí z pohledu výtek obsažených v dovolání žalovaného je třeba považovat za správné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

Ze znění ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen jeho rozsahem, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení § 237 o. s. ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Z obsahu spisu ovšem nevyplývá, že by dané řízení bylo zatíženo některou z naznačených vad. Pokud žalovaný ve svém dovolání zmiňuje případ eventuální vady ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., pak dovolatel tuto vadu fakticky spojuje se samotným rozhodnutím odvolacího soudu, kterým bylo jeho odvolání odmítnuto (čímž mu byla podle jeho mínění odňata možnost jednat před soudem).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Tímto je však míněn případ, kdy postupem soudu byla účastníku řízení znemožněna realizace těch procesních práv, která mu občanský procesní řád dává. O vadu, která je z hlediska jejího posouzení podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. významná, jde přitom jen tehdy, jestliže se vytýkaný postup soudu projevil v průběhu řízení (a ne tedy například již v samotném rozhodnutí), a jestliže současně šlo o postup nesprávný. Je pak zřejmé, že o takový případ se u žalovaným uváděného tvrzení nejedná. Ze spisu též nevyplývá ani to, že by v průběhu řízení došlo k naplnění některého z dalších případů vad, uvedených v ustanovení § 237 odst. 1, případně, že by řízení bylo poznamenáno jinou vadou ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., než dovolatelem dovozovanou.

Pokud dovolatel naznačuje, že soudy nebylo náležitě postupováno při posouzení otázky, zda, resp. kdy mu byl doručen rozsudek soudu prvního stupně, pak ani tato výtka neobstojí.

Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku se podle ustanovení § 158 odst. 2 věty prvé o. s. ř. doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou.

Nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl (§ 47 odst. 2 o. s. ř.).

Postup poštovního doručovatele při náhradním doručení upravovala v posuzované době vyhláška tehdejšího federálního ministerstva dopravy a spojů č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád), kde je v bodu 18., 19. a 20. její přílohy č. 5 mimo jiné stanoveno, že nezastihne-li doručovatel adresáta zásilky, zanechá mu v odevzdacím místě tiskopis pošty "Výzva" s upozorněním, že mu přijde doručit písemnost znovu v den a hodinu na tomto tiskopise uvedenou. Na doručence v takovém případě doručovatel vyznačí poznámku "výzva na ...", kterou doplní otiskem denního razítka a svým podpisem. Nevyhoví-li adresát výzvě, uloží doručovatel písemnost i s doručenkou na poště a adresáta o tom uvědomí tiskopisem pošty "Vyrozumění" a den uložení zásilky vyznačí na doručence. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od jejího uložení, pověřený pracovník (pošty) ji přezkouší, doručenku opatří otisky denního razítka a svým podpisem, oddělí ji a vrátí odesílateli, kdy samotná písemnost zůstane pro adresáta uložena až do konce odběrní lhůty.

Jak vyplývá z doručenky od rozsudku soudu prvního stupně týkající se žalovaného a připojené na čl. 70 spisu, její vyplnění vyhovuje výše uvedeným předpokladům. V tomto smyslu ani samotný dovolatel žádné námitky nevznáší.

Má-li doručenka takto povahu veřejné listiny, pak účastník, který zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence (tedy namítá, že stanovený postup doručování nebyl dodržen), je proto povinen nabídnout soudu důkazy k prokázání těchto tvrzení (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, č. j. 2 Cdon 1532/97). V posuzovaném případě žalovaný sice činí do určité míry nejistým naplnění jednoho z předpokladů doručení podle ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř., t. j. naznačuje, že se v době doručování v tomto místě nemusel zdržovat, avšak sám tak činí fakticky nejistě, resp. s pochybnostmi. Nikterak především neoznačuje jakoukoliv konkrétní a určitě dokládanou skutečnost, která by případně dotvrzovala, že tomu tak skutečně také bylo.

Protože dovolatel - byť v zásadě jen ne zcela určitě, a tedy v obecné rovině - zpochybňuje, že pošta při doručování jemu určené zásilky obsahující rozsudek soudu prvního stupně nepostupovala v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 o. s. ř., bylo prostřednictvím soudu prvního stupně provedeno ve smyslu ustanovení § 243a odst. 2 o. s. ř. dokazování k prokázání důvodů tohoto dovolání. Takto však ani ze zprávy Č. p., s. p. - Provozního ředitelství pro obvod P. ze dne 29. října 2001, ani z výslechu poštovní doručovatelky, svědkyně A. F., nevyplynulo nic, co by zpochybnilo na doručence stvrzovaný postup při doručování uvedené zásilky žalovanému. Sám dovolatel v této souvislosti před soudem prvního stupně vypověděl, že v období měsíce dubna 2000 dovolenou neměl a nebyl ani na služební cestě. Domnívá se pouze, že tehdy byl na nějakém jednodenním výletu (patrně v P.), když na podrobnosti si již nevzpomíná. Mimo bydliště pak nepřespával. Na poštu se dostavil na základě avizního lístku, který dostal do schránky.

Na základě uvedených skutečností je proto třeba uzavřít, že dovolatel nikterak neprokázal, že by v uvedeném případě pošta při doručování rozsudku soudu prvního stupně žalovanému nepostupovala tak, aby to bylo v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 o. s. ř., a že by tak následně odvolací soud vycházel z nesprávných údajů o datu doručení rozsudku soudu prvního stupně. Je proto třeba se s úvahami odvolacího soudu, které se týkají otázky doručení rozsudku soudu prvního stupně žalovanému, ztotožnit.

Z vyložených důvodů je proto patrné, že dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze je třeba pokládat za správné. (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu dovolání žalovaného zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 ve spojení s § 224 odst. 1 , § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. za situace, když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. ledna 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu