30 Cdo 2143/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2143/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce V. V. , zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Poštovní 2, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 313/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. září 2014, č. j. 11 C 469/2014-372, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Karviné (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. března 2014, č. j. 16 C 313/2006-327, výrokem I. uložil žalované povinnost, aby zaplatila žalobci 125.100,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (jako náhrady za nemajetkovou újmu, která byla způsobena žalobci tím, že v roce 1998 byla na něm vykonána první nezákonná vazba), výrokem II. zamítl žalobu v části, jíž se žalobce (z téhož důvodu v souvislosti s druhou jím vykonanou vazbou) domáhal po žalované zaplacení částky 874.900,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, a navazujícími výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 24. září 2014, č. j. 11 Co 469/2014-372, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části odstavce I. výroku ohledně částky 41.700,- Kč s 2,5 % úrokem z této částky za dobu od 5. 3. 2005 do zaplacení a ohledně 2,5 % úroku z prodlení z částky 83.400,- Kč za dobu od 5. 3. 2005 do 3. 9. 2005 a v odstavci II. výroku (jako věcně správné rozhodnutí podle § 219 o. s. ř.) potvrdil, dále jej ve výrocích III. až V. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a že stát nemá vůči žalobci a žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, a konečně výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně při rozhodování vycházel ze závazných právních názorů kasačního rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 4283/2011, jakož i z rozsudku téhož soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010. Stanovil-li soud prvního stupně náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci vykonanou vazbou od 4. února 1998 do 22. června 1998 ve výši 125.000,- Kč (tj. 139 dnů x 900,- Kč), považuje odvolací soud v tomto směru prvoinstanční rozhodnutí za správné. Nelze také přehlédnout, že nárok nebyl přiznán podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ale podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.; z tohoto důvodu byl předmětný úrok z prodlení přiznán již od 5. března 2005.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho meritorní potvrzující části) podal žalobce (dále též dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatel v dovolání namítá, že (dále) vymezené právní otázky nebyly zatím dovolacím soudem vyřešeny. Dovolatelem vymezené právní otázky lze (ve stručnosti shrnuto z obsahu podaného dovolání) rozdělit do tří oblastí, jimiž dovolatel namítá, že:
1) soudy se nedostatečně vypořádaly s navrženými důkazy, respektive s odvolací argumentací;
2) soudy řádně neposoudily příčinnou souvislost;
3) soudy řádně nestanovily výši satisfakce; v rámci těchto tří oblastí dovolatel vymezuje několik právních otázek.
Ad 1) Dovolatel tvrdí (v bodech 1, 2, 4 a 5 dovolání), že odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho odvolací argumentací, respektive nevysvětlil, proč nepřipustil některé důkazy. Zejména v bodě 1) dovolání dovolatel namítá, že navrhoval důkazy (svědecké výpovědi), kterými mělo být prokázáno, že se měl pokoušet ve vazbě o sebevraždu, respektive že na základě uvalené vazby utrpěly některé jeho vztahy s přáteli. Dovolatel tvrdí, že ačkoliv jiné než chybné právní posouzení věci zákon nepodřazuje pod dovolací důvod, tak mám za to, že svévole rozhodnutí odvolacího soudu a jeho nepřezkoumatelnost pro naprostou absenci odůvodnění je důvodem pro kasaci napadeného rozsudku dovolacím soudem. Podle dovolatele se jedná o problematiku dosud dovolacím soudem neřešenou.
Nejvyšší soud tuto dovolací argumentaci dovolatele nepovažuje za důvodnou. Rozhodnutí o tom, jaké důkazy soud provede, souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), a s právem soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 o. s. ř. věta druhá o. s. ř.), kteréžto esence soudního rozhodování mají základ v ústavním principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky /dále již Ústavní soud / pod č. 80 ve svazku 4). Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud ve svém rozhodnutí stručně vysvětlil, které důkazy považuje za nadbytečné, respektive přiklonil se ke skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně (k tomu srov. rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, sp. zn. 33 Cdo 3186/2008, sp. zn. 33 Cdo 1963/2015; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
K tomu je třeba doplnit, že dovolací námitky tohoto druhu nepředstavují právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., respektive takový předpoklad by naplňovaly tehdy, pokud by snad odvolací soud v rozhodnutí zaujal právní názor (a tedy z tohoto pohledu nesprávně řešil otázku z oblasti procesního práva), že na námitky tohoto druhu není zapotřebí reagovat, k čemuž nedošlo. V daném případě je dovolací argumentace tohoto druhu identická s tvrzením o (nastanuvší) jiné vadě (v odvolacím řízení), k níž ovšem dovolací soud přihlíží jen tehdy, pokud je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), což se netýká tohoto případu.
Dovolatel v dovolání dále formuluje právní otázku zda (jeho) trestní minulost je důvodem pro nižší odškodnění ve srovnání s osobou bezúhonnou. Jedná se o právní otázku doposud dovolacím soudem řešenou. Mám za to, že by trestní minulost neměla mít na výši odškodnění žádný vliv, protože by tím došlo k porušení zásady rovnosti a zásady ne bis idem. Pomíjí však zcela, že odvolací soud, respektive oba soudy při rozhodování reflektovaly kritéria, která jsou při úvaze o formě a výši odškodnění při aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy relevantní (a obecné soudy jsou povinny jimi verifikovat skutkové okolnosti posuzovaného případu), jak byla vymezena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010. Nejvyšším soudem zdůrazňované povinnosti přihlédnout ke všem okolnostem daného případu odvolací soud, respektive oba soudy dostály, a to i v tom směru, že přihlédly z hlediska posuzovaní případných negativních dopadů do osobní sféry dovolatele k dosavadnímu životu dovolatele (k jeho předchozí vazbě i k výkonu trestu odnětí svobody), a to z hlediska posouzení, zda tyto okolnosti mohly (a pokud ano, pak do jaké míry) či nikoliv způsobit následky v jeho osobní sféře. Finální zhodnocení zjištěného skutkového stavu jenž v dovolacím řízení nelze revidovat - který učinil soud prvního stupně a s nímž se ztotožnil odvolací soud, není důsledkem žádného excesu ve výkladu aplikovaných kritérií a aplikovaných právních norem, nebo snad projevem soudní svévole (libovůle), ale ani důsledkem apriorního negativního pohledu soudu na dovolatele, jak se snaží dovolatel v podaném dovolání zdůrazňovat. Přitom sama okolnost, že dovolatel nesouhlasí s právním posouzením zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem, přirozeně přípustnost jeho dovolání v této věci nezakládá.
Ad 2) Dovolatel namítá, že soudy řádně neposoudily příčinnou souvislost (viz bod 3 dovolání), a to ve vztahu ztráty zaměstnání dovolatele. Dovolatel neodkazuje na žádnou judikaturu a obecně tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (opět zejména tím, že se odvolací soud nevěnoval jeho odvolací argumentaci). Příčinná souvislost, respektive její hodnocení byla v judikatuře dovolacího soudu považována za otázku skutkovou. Např. v usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 2836/2013, Nejvyšší soud připomenul, že Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025), neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Skutkové námitky však přípustnost dovolání, podmíněnou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., založit nemohou. I když tato rozhodovací praxe dovolacího soudu byla do jisté míry korigována nálezem Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nelze ztrácet ze zřetele, že je to právě dovolatel, na němž závisí uplatnění dovolacího důvodu a právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z obsahu dovolání v tomto případě lze vyvodit, že dovolatel polemizuje se skutkovými zjištěními a následným právním posouzením věci, domáhá se zohlednění dalších okolností jeho případu, což ovšem souvisí s jeho výtkou směřující proti skutkovému stavu, který jak již bylo uvedeno shora nelze v dovolacím řízení revidovat (např. ve smyslu, že skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, měla a mohla být odvolacím soudem, respektive soudem prvního stupně zjištěna /ještě/ v tom či onom rozsahu, respektive, že odvolací soud mohl a měl přihlédnout ještě k těm či oněm skutkovým okolnostem, jež by získal, přistoupil-li by v tom či onom rozsahu k příslušnému dokazování atd.). Ani v tomto ohledu se tedy dovolateli nepodařilo osvědčit přípustnost dovolání.
Ad 3) Dovolatel ve svém dovolání dále tvrdí (viz bod 6 dovolání), že soudy řádně nestanovily výši satisfakce. Poukazuje na to, že odvolací soud se opět nevyjádřil k jeho odvolací argumentaci a v tomto směru vymezuje otázku, jakým způsobem a podle jakých kritérií má dojít k navýšení základní částky odškodnění za vazbu pro dlouhotrvající odškodňovací řízení. Tato dovolací argumentace rovněž není důvodná, neboť při pozorném čtení odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stran stanovení výše přiznaného odškodnění, s nímž se ztotožnil v napadeném rozsudku odvolací soud, dovolatel mohl zaregistrovat, že odvolací soud, respektive oba soudy při rozhodování vycházely ze shora již označeného rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, v němž se mimo jiné uvádí: Ohledně kritéria celkové délky omezení osobní svobody (trvání vazby) vychází Nejvyšší soud z toho, že časové okolnosti vazby jsou objektivně vyjádřitelným kritériem pro posouzení celkové výše odškodnění. Pro účely odůvodnění výše poskytnutého odškodnění je zjevně vhodné - podobně jako ve většině evropských států vycházet ze sazby stanovené za jeden den výkonu vazby. Judikatura ESLP však neskýtá žádné pevné vodítko a ani referenční rámec co do výše peněžního odškodnění. Nejvyšší soud proto, vycházeje z úrovně odškodnění jednotlivých evropských států (viz výše), jakož i ze životní úrovně v České republice, dospívá k závěru, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500,- Kč až 1.500,- Kč za jeden den trvání vazby, v jejímž rámci soud promítne jiné, zde uvedené a popřípadě neuvedené okolnosti svého posuzování. K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Nejvyšší soud ji na tomto místě uvádí jen z důvodů zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2015


JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu