30 Cdo 214/2015
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 písm. e) předpisu č. 82/1998Sb. ve znění od 27.04.2006, čl. 38 předpisu č. 2/1993Sb., čl. 6 odst. 1 předpisu č. 209/1992Sb., § 13 odst. 1 věta třetí předpisu č. 82/1998Sb. ve znění od 27.04.2006, § 13 odst. 1 věta druhá předpisu č. 82/1998Sb. ve znění od 27.04.2006




30 Cdo 214/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně MOBIDIK, s. r. o., IČ 25266896, se sídlem v Pardubicích, Štrossova 291, zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti žalované České republice Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 109/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2014, č. j. 22 Co 169/2014-66, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2014, č. j. 22 Co 169/2014-66, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 11. 2013, č. j. 25 C 109/2012-45, se zrušují v části, v níž jimi bylo žalobnímu návrhu do částky 61 250 Kč s příslušenstvím vyhověno, a v navazujících nákladových výrocích a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 30. 4. 2012 domáhala na žalované zaplacení částky 760 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ). Újma měla žalobkyni vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhé daňové kontroly vedené Finančním úřadem pro Pardubický kraj, územním pracovištěm v Pardubicích, která trvala pět let a jeden měsíc. Daňová kontrola byla podle žalobkyně stižena průtahy v řízení, a to v období od října 2007 do 21. 5. 2009 a poté od září 2009 do 5. 5. 2011, kdy správce daně byl zcela nečinný. Dále se žalobkyně žalobou domáhala náhrady škody dle citovaného zákona ve výši 37 691 Kč s příslušenstvím odpovídající nákladům právního zastoupení ve věci daňové kontroly vyúčtované žalobkyni advokátem dne 18. 12. 2009.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 11. 2013, č. j. 25 C 109/2012-45, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 80 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně za dobu od 6. 5. 2012 do zaplacení (výrok I). Následně zamítl žalobní návrh, kterým se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 37 691 Kč se zákonným úrokem za dobu od podání žaloby do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 80 000 Kč za dobu od 2. 5. 2012 do 5. 5. 2012 a částky 680 000 Kč s příslušenstvím (výrok II). Soud prvního stupně dále uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 24 864,05 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku pod bodem I tak, že se žaloba co do částky 18 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně za dobu od 6. 5. 2012 do zaplacení zamítá, ve zbývající části výrok I rozsudku prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále odvolací soud vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 19 358,55 Kč (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce doručila dne 5. 11. 2011 Ministerstvu financí faxové podání, v němž požadovala náhradu v tomto řízení uplatněných nároků. Do dne 30. 4. 2012, kdy došlo k sepisu žaloby, nebylo o oprávněnosti těchto nároků rozhodnuto. Ze spisu Finančního úřadu pro Pardubický kraj, územní pracoviště v Pardubicích, soud prvního stupně zjistil, že kontrola daně z příjmů právnických osob za rok 2003 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2003 až prosinec 2003 byla zahájena dne 30. 3. 2006 a byla ukončena dne 5. 5. 2011. Při ústním jednání dne 5. 5. 2011 správce daně žalobkyni prostřednictvím jejího právního zástupce sdělil, že dne 31. 12. 2009 zaniklo právo kontrolovanou daň dodatečně stanovit a doměřit s tím, že kontrolní zjištění, s nimiž byla žalobkyně jako daňový subjekt seznámena při předchozích ústních jednáních dne 12. 3. 2009 a 21. 5. 2009, nebudou využita jako podklad k dodatečnému doměření daně. Z faktury vystavené žalobkyni Mgr. Josefem Smutným dne 18. 12. 2009 vzal soud prvního stupně za zjištěné, že jmenovaný advokát vyúčtoval žalobkyni touto fakturou za zastupování při předmětné daňové kontrole částku 31 900 Kč bez DPH.
5. Soud prvního stupně se vzhledem k námitkám vzneseným žalovanou předně zabýval tím, zda žalobou uplatněné nároky byly u Ministerstva financí v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 OdpŠk uplatněny a zda předmětný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu není promlčen. Tyto námitky však vyhodnotil jako nedůvodné. Při posuzování nároku na zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trvání daňové kontroly soud prvního stupně postupoval podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, dále jen Stanovisko , a dospěl k závěru, že daňovou kontrolu probíhající od 30. 3. 2006 do 5. 5. 2011, která tedy trvala 5 let a 1 měsíc, pokládá za nepřiměřeně dlouhou a porušující povinnost státního orgánu rozhodnout o žalobcově záležitosti v přiměřené lhůtě. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně vyšel ze Stanoviska a stanovil základní částku na 20 000 Kč za rok řízení, přičemž za první dva roky řízení snížil částku na polovinu. Celkem tedy žalobkyni přiznal 80 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku daňové kontroly. Zohlednil přitom význam daného správního řízení pro žalobkyni, která svým chováním nepřispěla k prodlužování daňové kontroly. Zároveň seznal, že se na její délce podílel především Finanční úřad pro Pardubický kraj, územní pracoviště v Pardubicích, aniž by bylo možno konstatovat mimořádnou složitost věci. Žádné z hodnocených kritérií však podle soudu prvního stupně nezavdalo důvod ke zvýšení či snížení zadostiučinění v základní výši. Co se týče nároku na náhradu škody odpovídající nákladům právního zastoupení ve věci daňové kontroly, soud prvního stupně tento posoudil podle § 31 odst. 1 OdpŠk jako nárok na náhradu nákladů řízení vynaložených poškozeným účelně na nápravu nesprávného úředního postupu a uzavřel, že žalobkyní vynaložené náklady na zastoupení advokátem Mgr. Smutným v průběhu předmětné daňové kontroly nijak nesouvisí s tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované, neboť je žalobkyně vynaložila za účelem, aby dostála své povinnosti poskytnout správci daně nezbytnou součinnost.
6. Odvolací soud doplnil dokazování úplným výpisem z obchodního rejstříku k osobě žalobkyně. Zjistil, že žalobkyně, společnost s ručením omezeným, byla do obchodního rejstříku zapsána dne 17. 3. 1997, přičemž v době posuzovaného daňového řízení byl předmětem jejího podnikání pronájem nemovitostí, bytových a nebytových prostor a dále zprostředkovatelská činnost v obchodě a v informačním servisu a velkoobchod. Jejími jednateli byli v téže době M. Ch. a M. M., společníky byly společnosti LEATHER, s. r. o. a RENO-M, s. r. o. Základní kapitál žalobkyně činil v období od 5. 11. 2002 do 26. 9. 2009 částku 32 100 000 Kč, od 26. 9. 2009 do 21. 4. 2011 částku 21 100 000 Kč a od 21. 4. 2011 činí částku 16 100 000 Kč.
7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném (vyhovujícím) výroku o věci samé pod bodem I a akcesorickém výroku o nákladech řízení pod bodem III. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v předmětném daňovém řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, trvalo-li řízení 5 let a 1 měsíc a zvláště pak za situace, kdy v období od října 2007 do 21. 4. 2009 a od září 2009 do 5. 5. 2011 bylo řízení provázeno průtahy v řízení. Na uvedeném nemůže podle odvolacího soudu nic změnit ani skutečnost, že nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, došlo k judikatornímu odklonu ve výkladu běhu prekluzivní lhůty k vyměření či doměření daně nebo přiznání nároku na daňový odpočet, když i po vydání uvedeného nálezu měl správce daně v posuzovaném řízení k doměření daně k dispozici dobu více než jednoho roku, uplynula-li prekluzivní lhůta dnem 31. 12. 2009. Nicméně na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že odpovídající základní částkou zadostiučinění je vzhledem k délce daňové kontroly, již nelze označit za zcela zjevně extrémní, i délce kompenzačního řízení, částka ve výši 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení, celkem tedy 61 250 Kč. Po přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu a kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk odvolací soud snížil základní částku odškodnění o 20 %, a to s ohledem na skutečnost, že žalobkyně je právnickou osobou a jejími společníky v rozhodné době byly další právnické osoby, přičemž nebyl zjištěn konkrétní nepříznivý dopad na fyzické osoby jednatele žalobkyně. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací žalované v odvolání, kdy podstatu případu vystihla jako spor o to, zda žalobkyně bude moci vynaložené náklady uplatnit v jednom zdaňovacím období prostřednictvím výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, či tyto náklady daňově uplatní jako daňové odpisy v následujících sedmi zdaňovacích obdobích poté, co byly posouzeny jako tzv. technické zhodnocení, přičemž ani takové posouzení žalobkyní vynaložených nákladů by nemohlo (zejména při vědomí zjištěné výše základního kapitálu žalobkyně) vést k ohrožení dalšího fungování žalobkyně. V daném případě dále odvolací soud nepřehlédl opakovanou dobu nečinnosti správce daně, když průtahy zahrnují období zhruba 3 let a 3 měsíců, a proto přistoupil ke zvýšení základní částky zadostiučinění o 20 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci během řízení.

II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním v části, v níž byl potvrzen vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a zároveň v navazujícím nákladovém výroku.
9. Žalovaná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud neposoudil správně význam řízení a vznik imateriální újmy žalobkyně, jakožto právnické osoby, s ohledem na význam pro poškozeného . Nejvyšší soud se podle žalované dosud ve své rozhodovací praxi nezabýval otázkou významu řízení pro poškozeného ve vztahu mezi jednorázovým uplatněním daňově uznatelných nákladů podle § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění, a postupným odepisováním nákladů posouzených jako technické zhodnocení majetku pomocí daňových odpisů v následujících zdaňovacích obdobích. Žalovaná má za to, že význam řízení pro žalobkyni byl spíše malý či nepatrný vzhledem k rizikům spojeným s výsledkem daňové kontroly v porovnání se jměním této právnické osoby. Podle žalované možné dopady do majetkové sféry žalobkyně neměly potenciál negativně ovlivnit její podnikání, pokud šlo o možnost doměření daně z příjmů právnických osob za rok 2003. I v případě, že by nedošlo k prekluzi a daň by byla skutečně doměřena, mohla by žalobkyně prostřednictvím daňových odpisů částku technického zhodnocení majetku odečítat v následujících sedmi zdaňovacích obdobích jako odpočitatelnou položku od základu daně, čímž by došlo z peněžního pohledu k takřka rovnocenné situaci s tou, kdy by se v daňové kontrole podařilo žalobkyni prokázat, že sporná částka spadá do daňově uznatelných nákladů. Z uvedeného důvodu žalovaná rozporuje, že by daňové řízení mohlo být pro žalobkyni jakkoli významné, a zpochybňuje, zda žalobkyni vůbec mohla vzniknout imateriální újma.
10. Vzhledem k tomu, že s uvedenou argumentací žalované se odvolací soud ztotožnil, žalovaná uvádí, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, když napadený výrok neodpovídá odůvodnění rozsudku a soud prvního stupně i soud odvolací pouze mechanicky vzaly v úvahu délku daňové kontroly a vynásobily ji základní částkou odškodnění.
11. Zároveň se tímto jednáním měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, žalovaná dále uvádí, že v řízení před soudy platně vznášela řadu námitek svědčících o nižším významu předmětu řízení pro žalobkyni, aniž by byly ve výroku rozsudku zohledněny.
12. Závěrem žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil celkovou délku řízení, stejně jako složitost řízení, když pro úvahu, zda se jedná o technické zhodnocení či opravy ve smyslu § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění, bylo třeba vést velmi složité dokazování, a dále, že bylo namístě, aby soudy zohlednily jednání žalobkyně podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, která měla přispět k průtahům v řízení tím, že proti nim nebrojila dostupnými prostředky.
13. S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a změnil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá, a související nákladový výrok změnil podle principu úspěchu ve věci.
14. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

III. Formální náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále je o. s. ř.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
17. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
18. Pokud se týče námitek uvedených výše v odstavcích 10 a 12 tohoto rozsudku, žalovaná v dovolání řádně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro tyto otázky. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
19. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4199/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1519/2016).
20. Pokud se žalovaná domnívala, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak (srov. odst. 10 tohoto rozsudku), muselo by pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalované) dovolací soud odchýlit. V případě, že měla žalovaná za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. odst. 12 tohoto rozsudku), musela by pro splnění téhož požadavku jako v předchozí větě uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud podle ní odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
21. Dovolání tak v části obsahující námitky uvedené výše v odstavcích 10 a 12 trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
22. U ostatních dovolacích důvodů žalovaná v dovolání vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. výše odst. 9 a 11), a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

IV. Přípustnost dovolání
23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Dovolání je přípustné pro řešení otázky významu daňového řízení pro poškozeného ve vztahu mezi jednorázovým uplatněním daňově uznatelných nákladů a postupným odepisováním nákladů posouzených jako technické zhodnocení majetku pomocí daňových odpisů v následujících zdaňovacích obdobích, a dále pro posouzení otázky, zda byl žalovanou prokázán nižší význam předmětu řízení pro žalobkyni.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
27. Článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Odstavec 2 téhož ustanovení říká, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
28. Ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk stanoví, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
29. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 38 odst. 2 Listiny. Zákonná úprava zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudních řízení se po novele zákonem č. 160/2006 Sb., nachází v zákoně č. 82/1998 Sb., zejména v jeho ustanoveních § 13 OdpŠk (shodně v § 22 OdpŠk) a § 31a OdpŠk. Na tuto zákonnou úpravu pak navazuje Stanovisko, které se podrobněji zabývá mimo jiné posouzením celkové doby řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí či § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a výkladem ustanovení § 31a OdpŠk. Stanovisko je však možné aplikovat pouze na řízení, která spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny (podrobněji níže).
30. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, dospěl dovolací soud k následujícím závěrům:
31. Z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že se tento vztahuje výhradně k soudním řízením. Druhý odstavec již výslovně nestanovuje, zda se práva zde upravená vztahují pouze na řízení soudní (anebo i na řízení jiná), ale jelikož navazuje na úpravu prvního odstavce, je nutné dovodit, že se i tento odstavec vztahuje především na řízení soudní. Uvedený závěr je možné dovodit i z obsahu tohoto článku, neboť ten říká, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně . Veřejnost jednání je přitom znakem odlišujícím řízení před orgánem moci soudní od řízení před ostatními orgány veřejné moci, především orgány moci výkonné.
32. Také čl. 6 odst. 1 Úmluvy hovoří o projednání záležitosti v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích . Citované ustanovení tak vedle trestních věcí chrání práva účastníků výlučně v řízeních, v nichž má být rozhodnuto o jejich občanských právech nebo závazcích. Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP ) termín projednání soudem vykládá široce, a tudíž za soud považuje i orgán, který není soudem podle vnitrostátního práva, pokud tento orgán rozhoduje o občanských právech nebo závazcích účastníka. V obecné rovině ESLP připouští aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy i na správní řízení, za splnění kritérií aplikovatelnosti dovozených v judikatuře. Jestliže jde ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní povahy), pak na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá a je tudíž aplikovatelné i Stanovisko. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy se tedy vztahuje jen na některá správní řízení (na ta, která splňují uvedené podmínky).
33. Nejsou-li však tyto podmínky splněny, pak čl. 6 odst. 1 Úmluvy na posuzované správní řízení nedopadá a nelze tak na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani Stanovisko. To ale ještě neznamená, že v případě nadměrné délky tohoto správního řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (srov. § 13 OdpŠk). Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk. Z ustanovení § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk totiž vyplývá, že povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě má státní orgán pouze tehdy, pokud zákon žádnou lhůtu pro vydání rozhodnutí nestanoví. Pro správní řízení, na rozdíl od řízení soudního, je však typické, že správní řád pro vydání rozhodnutí lhůty určuje, na správní řízení tak lze aplikovat větu druhou § 13 odst. 1 OdpŠk. V případě těchto správních řízení je z uvedených důvodů možné odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení (tedy pokud správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě), nikoliv nepřiměřenou délku celého řízení. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy. V tomto případě je poškozený povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.
34. Vzhledem ke skutečnosti, že posuzované řízení probíhalo před správními orgány, je třeba se v prvé řadě zabývat otázkou, zda dané řízení splňuje výše uvedené podmínky a je tak řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dovolací soud nejprve posuzoval kritérium, zda právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, je civilní povahy. Předmětem posuzovaného řízení byl přezkum postupu správce daně při daňové kontrole. Evropský soud pro lidská práva ve své ustálené judikatuře opakovaně uvádí, že daňové otázky spadají do tvrdého jádra výsad veřejné moci, tudíž jde o veřejnoprávní vztah. Daňové spory tak svým předmětem nejsou sporem o právo nebo závazek soukromoprávní povahy, navzdory jejich finančním dopadům do majetkové sféry daňových poplatníků, které z nich nepochybně plynou, a tudíž tato řízení pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nespadají (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 7. 2001 ve věci Ferrazzini proti Itálii, č. 44759/98, § 29 a 30, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5172/2015). U těchto sporů tedy převažuje veřejnoprávní povaha nad přítomností soukromoprávního prvku a je možné konstatovat, že daňová kontrola nemá civilněprávní povahu. Protože správní řízení při kontrole daní nesplňuje první podmínku pro možnou aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Nejvyšší soud se již nezabýval ostatními předpoklady aplikace tohoto článku, neboť výše zmíněná kritéria musí být naplněna kumulativně. Předmětné správní řízení tedy není řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a aplikovatelné tak není ani Stanovisko. Nelze se tak dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale do úvahy zde připadá toliko nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk (průtahy spočívající v porušení zákonné lhůty).
35. Soudy nižších stupňů tudíž pochybily, když posuzovaly přiměřenost celé délky daňového řízení podle zásad uvedených ve Stanovisku a pokud na celou délku tohoto řízení aplikovaly domněnku o vzniku újmy žalobkyně. Z těchto důvodů soudy nesprávně konstatovaly, že došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dovolání je proto s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému nejen přípustné, ale i důvodné.
36. S ohledem na pochybení v základní úvaze soudů nižších stupňů ohledně existence nesprávného úředního postupu, se Nejvyšší soud nemohl zabývat otázkami, pro které bylo dovolání připuštěno, neboť jejich vyřešení za dané situace by bylo předčasné.
37. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovou jinou vadou řízení zatíženo bylo.
38. Žalobkyně se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce daňové kontroly, aniž by k průtahům, které časově ohraničila, uvedla, jakého odškodnění si ve vztahu ke každému z nich žádá. Z toho důvodu trpí její žaloba vadou.
39. Soud prvního stupně pochybil, když žalobkyni nevyzval postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř., aby vadu žaloby odstranila, tj. konkretizovala průtahy v řízení, od nichž odvozuje vznik své újmy, včetně uvedení, v čem daná újma spočívá, a rovněž uvedla výši náhrady újmy (zadostiučinění), jíž se v souvislosti s jednotlivými průtahy domáhá. Jelikož odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

VI. Závěr
40. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo žalobnímu návrhu vyhověno, a též v navazujících nákladových výrocích. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. v tomtéž rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
41. V rámci nového projednání věci bude na soudu prvního stupně, aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobkyni k odstranění shora uvedené vady žaloby. Soud prvního stupně v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu tak povede žalobkyni ke specifikaci, jaké výše náhrady nemajetkové újmy se domáhá ve vztahu k jednotlivým průtahům v řízení, a tyto následně posoudí ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk.
42. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
44. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. listopadu 2016

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu