30 Cdo 2139/2010
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb., § 31 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 2139/2010


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. J. K. , zastoupeného Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čajkovského 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 8,436.017,40 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 231/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010, č. j. 23 Co 523/2009 71, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010, č. j. 23 Co 523/2009 71, se ve výrocích I. a III. zrušuje a věc se vrací v témže rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 5. 2009, č. j. 12 C 231/2008 42, rozhodl tak, že žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 964.000,- Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a částku 7,472.017,40 Kč jako náhradu škody za nepřiměřenou délku téhož řízení, v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud ve výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 8,362.017,40 Kč, ve výroku II. změnil týž rozsudek tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 74.000,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladu řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že zkoumané řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 12. 12. 1988, a to Ing. L. K. proti současnému žalobci, a skončilo doručením odmítacího usnesení Nejvyššího soudu oběma stranám dne 24. 7. 2008. Oba soudy velmi podrobně vylíčily průběh tohoto řízení a shodně dospěly k závěru, že v něm došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále jen OdpŠk . Ve smyslu § 31a OdpŠk pak žalobci přísluší přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně přehlédl, že za rozhodné období pro přiznání odškodnění nemajetkové újmy nelze považovat dobu od zahájení řízení, ale teprve od dne 18. 3. 1992, kdy vstoupila pro Českou republiku v účinnost Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena jako č. 209/1992 Sb.) dále jen Úmluva , v jejímž čl. 6 je zakotveno právo na spravedlivý proces, které bylo nepřiměřenou délkou řízení porušeno. Celková doba řízení v daném případě tak představuje dobu šestnácti let a čtyř měsíců. Co se týče dalších kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, měl odvolací soud ve vztahu k posouzení provedeným soudem prvního stupně výhrady. Celkovou délku daného řízení považoval za skutečnost mající zcela zásadní vliv na výši přiměřeného zadostiučinění, neboť přiměřenou délku řízení výrazně přesahuje. V průběhu řízení navíc došlo nejen k nepopiratelným průtahům u soudu prvního stupně (zejména nepředložením spisu dovolacímu soudu), ale i v období následném, kterak ostatně konstatoval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 475/03. V době, kdy o věci rozhodoval dovolací soud (který rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil), se jednalo o období, v němž od podání žaloby uplynulo více než deset let, a bylo tedy namístě, aby následně soud ve věci postupoval s maximálním možným urychlením. Průtahy v řízení tak měly svůj původ v postupu soudu prvního stupně a žalobce k nim zásadním způsobem nepřispěl. Žalobce však nevyužil ani žádný prostředek k urychlení řízení. Chování žalobce v průběhu řízení mu tedy nelze přičíst ani k jeho tíži, ani v jeho prospěch. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně v hodnocení důležitosti předmětu sporu pro žalobce, neboť uvedl, že v rámci občanskoprávních sporů se jedná o řízení, jehož předmětem je podstatný, ne-li veškerý, majetek účastníků, a má tedy nepochybně pro účastníky větší význam, než běžné občanskoprávní řízení týkající se zpravidla jen zlomku jejich majetkové sféry. Naproti tomu odvolací soud nepřisvědčil argumentu žalobce, že se jednalo o jednoduchý spor. Spory o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů patří k nejobtížnějším v rámci občanskoprávních sporů a tak tomu bylo i v daném případě, zejména po stránce skutkové (ta byla dána především rozsahem vypořádávaného majetku).
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně při určení výše přiměřeného zadostiučinění podcenil zejména celkovou dobu řízení a postup soudu prvního stupně ve věci samé.
Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ) i z judikatury Nejvyššího soudu, je při určení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédnout k jeho dostupnosti na vnitrostátní úrovni, k nižší životní úrovni v České republice ve srovnání s vyspělými státy Evropské unie a přiměřeně například i k právní úpravě náhrady škody za smrt blízkých osob.
S ohledem na známou rozhodovací činnosti ESLP v obdobných věcech (např. rozsudek senátu druhé sekce ze dne 14. 2. 2006, ve věci Havlíčková proti České republice, stížnost č. 28009/03), odvolací soud dovodil, že částka, kterou by mohl ESLP žalobci přiznat, by se v daném případě mohla pohybovat okolo 700,- až 750,- EUR za každý rok trvání řízení. Vzhledem k výše uvedenému lze považovat za přiměřenou částku 600,- EUR za každý rok trvání řízení, tedy za dobu 16 let částku 250.000,- Kč. Žalovaná již žalobci vyplatila 176.000,- Kč, a proto odvolací soud přiznal žalobci ještě dalších 74.000,- Kč.
K žalobcem uplatněnému nároku na náhradu škody odvolací soud uvedl, že pokud jde o náklady původního řízení, obsahuje tento zákon (zákon č. 82/1998 Sb.) v § 31 speciální úpravu. S účinností od 27. 4. 2006 bylo jeho znění změněno zákonem č. 160/2006 Sb. tak, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může přitom poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada takto již nebyla přiznána. Poněvadž řízení v dané věci bylo pravomocně skončeno rozsudkem odvolacího soudu ze dne 16. 11. 2007, mohl žalobcem tvrzený nárok na náhradu škody vzniknout nejdříve nabytím vykonatelnosti tohoto rozsudku, a tedy za účinnosti citovaného ustanovení ve znění uvedené novelizace. Podstatou uplatněného nároku jsou náklady původního řízení, které nemají zákonem stanovený charakter, tj. nebyly vynaloženy na nápravu nesprávného úředního postupu, a nejsou tak součástí náhrady škody, za kterou stát odpovídá ve smyslu § 5 písm. b) OdpŠk. V daném případě nebylo v zásadě vyloučeno, aby žalobci byly přiznány v původním řízení na základě ustanovení občanského soudního řádu o náhradě nákladů řízení. Ke vzniku škody nemohlo dojít ani v důsledku rozdílu výše vypořádacího podílu, kterou byl žalobce nucen vyplatit na základě rozhodnutí o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, zapříčiněné zvyšující se hodnotou nemovitosti v průběhu řízení.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jehož důvodnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ač řízení trvalo od 12. 12. 1988 do 7. 12. 2007, tedy bez pěti dnů devatenáct let, odvolací soud zohlednil jen dobu šestnácti let, přestože pro výpočet zadostiučinění se zohledňuje celková doba řízení. Nelze se ztotožnit ani se závěrem odvolacího soudu, že skutková složitost sporu výši zadostiučinění snižuje a že v daném případě o skutkově složitou věc šlo. Mezi účastníky zůstalo sporné jen to, zda do bezpodílového spoluvlastnictví manželů náleží i automobil zn. Jaguár a dva obrazy (od) Emila Filly. Odvolací soud dále nesprávně vyhodnotil významnost předmětu sporu pro žalobce. Nepřihlédl vůbec k tomu, že mimořádná významnost tohoto sporu byla dána stavem nejistoty žalobce, neboť po celou dobu trvání řízení se staral o nemovitosti v Praze 6, v nemovitosti bydlela matka bývalé manželky žalobce a žalobce se také staral o dvě děti, na které dostával od bývalé manželky jen symbolické výživné.
Dovolatel trvá na tom, že mu materiální škoda vznikla, neboť pokud by soudy rozhodly v přiměřené době, nebylo by zapotřebí vyžadovat další znalecké posudky, ani překlady, a soudní poplatek by byl daleko nižší. Tento nárok na náhradu škody nelze posuzovat podle ustanovení o nákladech řízení, nýbrž jako škodu, neboť majetková újma žalobci nevznikla tím, že by náklady řízení platil, ale tím, že je platil zbytečně. Dovolatel konečně nesouhlasí ani se závěrem soudu, že škoda mu nevznikla ani v důsledku zvýšené částky na vypořádání podílu na nemovitostech. Protože spor trval tak nepřiměřeně dlouhou dobu a ceny na trhu vzrůstaly, byl dovolatel nucen vyplatit na vypořádání částku více než dvojnásobnou, a tím mu nepochybně vznikla majetková újma.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud posoudil celkovou dobu řízení odlišně od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a judikatuře ESLP.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, zde uvedená rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta ESLP, za přihlédnutí ke kritériím, která ESLP považuje za významná, resp. v rozsahu, který by ESLP hodnotil jako dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Nejvyšší soud se již zabýval otázkou, zda při posouzení celkové doby řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk je nutno přihlížet i k té době řízení, která uplynula před tím, než se Úmluva stala závaznou pro Českou republiku. Dospěl přitom k závěru, že ačkoliv při aplikaci Úmluvy toto omezení platí, vnitrostátní právní předpis takovou limitaci nestanoví, ba naopak zdůrazňuje, že je třeba vzít v úvahu dobu řízení celou. Proto při úvaze o celkové době řízení není možné odhlížet od té jeho části, která se odehrála před tím, než se Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod stala závaznou pro Českou republiku (první právní věta stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).
Z toho tedy vyplývá, že právní posouzení odvolacího soudu celkové doby řízení jakožto základu pro stanovení částky přiměřeného zadostiučinění je nesouladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Naproti tomu nelze přisvědčit dovolateli, že skutková složitost sporu nevede ke snížení částky přiměřeného zadostiučinění. Zákon 82/1998 Sb. ve svém § 31a odst. 3 písm. b) výslovně stanoví, že soud přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke složitosti řízení. Ve výše citovaném stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu pak bylo vysvětleno, že složitost případu (řízení) je jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení a že je možno přihlédnout jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu. Pod skutkovou složitostí pak chápe zejména rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.
Taktéž ESLP považuje složitost případu ( case´s complexity ) za hlavní kritérium při posouzení povahy případu, přičemž jedním ze znaků složitosti je komplexnost skutková ( complexity of the facts ). Ta je podle ESLP dána například velkým počtem žalovaných či svědků (např. rozsudek ze dne 27. 2. 1992, ve věci Golino proti Itálii, stížnost č. 12172/86, § 17) nebo potřebou vyhotovení více znaleckých posudků (např. rozsudek senátu čtvrté sekce ze dne 4. 10. 2001, ve věci Iłowiecki proti Polsku, stížnost č. 27504/95, § 87 či rozsudek ze dne 21. 12. 2004, ve věci Škodáková proti České republice, stížnost č. 71551/01, § 39); zde citovaná rozhodnutí ESLP jsou dostupná na internetových stránkách http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo francouzském jazyce, rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v českém jazyce dostupná též na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390 ).
Je tedy zřejmé, že při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk je třeba zohlednit i skutkovou složitost zkoumaného případu.
Namítá-li dále dovolatel, že odvolacím soudem posuzované řízení nebylo skutkové složité, uplatňuje dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, kterýžto dovolací důvod je ale možno uplatnit jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), což pro souzený spor neplatí.
Lze jen nad rámec odůvodnění poznamenat, že i podle judikatury ESLP se zpravidla mezi složitá řízení řadí taková, v nichž se vypořádává rozsáhlé společné jmění manželů (viz rozsudek ESLP ze dne 7. 1. 2003, ve věci Bořánková proti České republice, stížnost č. 41486/98, § 60).
Dovolací soud se nadále neztotožňuje ani s námitkou dovolatele, že dané řízení bylo pro něj z hlediska svého předmětu mimořádně důležité, nikoliv jen důležité, jak uvedl odvolací soud.
Kdy se jedná o řízení, jehož předmět je nutno hodnotit jako velmi důležitý pro účastníka řízení, vysvětlil Nejvyšší soud již ve výše citovaném stanovisku, když uvedl, že je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.).
Obdobnou kategorizaci je možné vysledovat i z rozhodnutí ESLP, přičemž k dalším znakům, které obecně zvyšují význam předmětu řízení pro účastníka, je možno přiřadit vysoký věk účastníka či jeho nevyléčitelné onemocnění (např. rozhodnutí ESLP ze dne 26. 4. 1994, ve věci Vallée proti Francii, stížnost č. 22121/93, § 47).
Lze se proto zcela ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že řízení, jehož předmětem je vypořádání majetkových práv mezi (bývalými) manžely (bezpodílové spoluvlastnictví či společné jmění), bude zpravidla náležet svým významem mezi ta důležitější, a to zejména z toho důvodu, že se rozhoduje o podstatné části, či dokonce o veškerém majetku těchto účastníků. Nebylo by však přiléhavé postavit tato řízení naroveň takovým řízením, v nichž se rozhoduje o vině a trestu, o způsobilosti k právním úkonům, o rozvodu manželství či o přiznání státní sociální podpory.
Co se týče dovolatelem uplatňované náhrady škody, dovolací soud se zcela ztotožňuje s posouzením odvolacího soudu.
Náklady řízení může poškozený podle § 31 odst. 1 OdpŠk uplatnit jako vzniklou škodu jen tehdy, vynaložil-li je účelně ke zrušení nezákonného rozhodnutí či na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle § 31 odst. 2 OdpŠk pak může poškozený náhradu nákladů řízení uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Jinými slovy řečeno, zákon vylučuje náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech řízení tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, anebo sice přiznána nebyla, avšak pak jen tehdy, neměl-li poškozený možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů na základě procesních předpisů (viz i Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 2. vydání, C. H. Beck, 2005, str. 173). Takovou možnost však i podle zjištění soudů nižších stupňů dovolatel ve zkoumaném řízení měl.
Zvýšení ceny vypořádávaných nemovitostí vedoucí ke zvýšení vypořádacího podílu, jenž musel být dovolatelem v původním řízení vyplacen, rovněž nemůže být příčinou odpovědnosti státu za vzniklou škodu v důsledku nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., a to již jen proto, že zvýšený odliv finančních prostředků z právní sféry dovolatele byl kompenzován nabytím nemovitosti zvýšené hodnoty (to ostatně odpovídá zásadě, že při stanovení ceny věci pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 07. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/1997, uveřejněný pod č. 11/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek toto rozhodnutí není přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu).
Z toho pak vyplývá, že u dovolatele nedošlo ke vzniku škody.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů považoval rozsudek odvolacího soudu za nesprávný v té části, v níž tento soud stanovil celkovou výši přiměřeného zadostiučinění vzhledem k délce řízení, při kteréžto úvaze však nevzal v úvahu i tu část řízení, která uběhla před vstupem Úmluvy v účinnost pro Českou republiku. Jelikož by započtení této doby mohlo vyvolat ne zcela bagatelní zvýšení již přiznaného zadostiučinění pro žalobce, postupoval dovolací soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a v navazujícím výroku III. zrušil, přičemž věc v témže rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Soud je v dalším řízení vázán právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými (§ 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. května 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu