30 Cdo 2136/2007
Datum rozhodnutí: 06.09.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 2136/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) J. O., a b) I. O, obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) S. M.,


a 2) O. M., oběma zastoupeným advokátkou, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných J. M., zastoupeného advokátkou, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 6/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. srpna 2006, č.j. 15 Co 350/2006-316, takto:


I. Dovolání žalovaných se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 18. února 2004, č.j. 5 C 6/2002-125, určil, že právní úkon učiněný dne 13.9.2000 uzavřením kupní smlouvy mezi žalovanými jako kupujícími a J. M. jako prodávajícím, týkající se ve výroku rozsudku označených nemovitostí, je ve vztahu k žalobcům právně neúčinný. Dále určil, že právní úkon učiněný dne 22.9.2000 uzavřením darovací smlouvy mezi žalovanými jako obdarovanými a J. M. a M. M. jako dárci, týkající se ve výroku rozsudku označených nemovitostí, je ve vztahu k žalobcům právně neúčinný. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.


K odvolání žalovaných a vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 24. května 2005, č.j. 15 Co 239/2005-182, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresnímu soudu vytkl, že bez odůvodnění neprovedl navržené důkazy a provedené důkazy řádně nehodnotil. Soudu prvního stupně uložil doplnění dokazování.


V řízení následujícím po shora uvedeném zrušujícím usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 6. února 2006, č.j.


5 C 6/2002-256, po doplněném dokazování rozhodl ve věci samé shodně jako v dřívějším rozsudku. Současně uložil žalovaným povinnost nahradit žalobcům v zákonné lhůtě náklady řízení ve výši 38.200,- Kč na účet jejich zástupce.


Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaných a vedlejšího účastníka rozsudek Okresního soudu v Táboře


ze dne 6. února 2006, č.j. 5 C 6/2002-256, ve výrocích o věci samé, jimiž byla určena neúčinnost předmětných právních úkonů, potvrdil (výrok I.). V navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovaným a vedlejšímu účastníku nahradit společně a nerozdílně v zákonné lhůtě žalobcům náklady řízení v částce 18.100,- Kč na účet jejich zástupce (výrok II.). Současně zavázal žalované a vedlejšího účastníka nahradit společně a nerozdílně v zákonné lhůtě žalobcům náklady odvolacího řízení v částce 2.775,- Kč na účet jejich zástupce (výrok III.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud


se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou v postavení věřitelů, kteří mají vůči dlužníku J. M. vymahatelnou pohledávku, a že odporované právní úkony byly učiněny ve prospěch žalovaných. Dovodil tak aktivní věcnou legitimaci žalobců i pasivní věcnou legitimaci žalovaných. V projednávané věci šlo o právní úkony, které byly učiněny mezi dlužníkem a jeho dětmi, tedy mezi osobami blízkými, přičemž žaloba byla podána v tříleté prekluzivní lhůtě pro uplatnění odpůrčího práva


ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák.


K odvolacím námitkám zpochybňujícím závěr soudu prvního stupně, že se žalovaným nepodařilo prokázat, že k uspokojení vymahatelné pohledávky žalobci mohli použít jiný majetek dlužníka a že jako osoby blízké s přihlédnutím ke všem okolnostem nemohli rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit žalobce ani při vyvinutí náležité pečlivosti, podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odvolací soud zejména uvedl následující. Ohledně existence jiného majetku dlužníka vycházel odvolací soud ze zjištění, že dlužník měl zůstatky na účtech pouze u Komerční banky a České spořitelny, jež ve vztahu k výši pohledávky žalobců byly minimální. Za spornou považoval odvolací soud existenci částky 1,200.000,- Kč, ohledně níž dne 13.9.2000 dlužník sepsal potvrzení, že ji složil za účelem deponování na případné závazky související s pohledávkou žalobců. Nebylo však již doloženo, kam byla uvedená částka složena, zatímco na základě výpisů z účtů dlužníka lze s jistotou konstatovat, že nebyla složena na jeho účty a ani výběr v takové výši na těchto účtech nebyl zaznamenán. Pouhé nedoložené potvrzení sepsané dlužníkem proto nemůže být dostatečným důkazem o existenci uvedené částky. Pokud bylo dále tvrzeno, že dlužník disponoval částkou 1,500.000,- Kč, jde o skutečnost, která je bez vlivu na rozhodnutí, jelikož tato částka byla na příslušný účet složena až po několika letech po uzavření odporovaných právních úkonů v roce 2003. Jestliže se žalovaní a dlužník jako vedlejší účastník odvolávali na rozbor aktiv dodatečně písemně zpracovaný daňovým poradcem M. B., obsahujícím údaje o hmotném majetku v hodnotě 3,307.283,80,- Kč (včetně motorových vozidel), nebylo možné uvedeným pouhým rozborem stav aktiv dlužníka dostatečně ověřit. Za bezpředmětný považoval odvolací soud poukaz žalovaných, že dlužník měl u třetích osob pohledávky přesahující 6 miliónů Kč, což bylo dokládáno rozhodnutím vydaným v konkurzním řízení a daňovým přiznáním dlužníka. Na tyto pohledávky by nebylo možné vést výkon rozhodnutí žádným ze způsobů uvedených v § 258 o.s.ř. Pokud jde o otázku náležité pečlivosti , odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaní se spokojili s písemným prohlášením dlužníka, že vyjma úvěru u Komerční banky a závazku vůči žalobcům nemá jiné dluhy a že převodem nemovitostí nemá v úmyslu zkrátit své věřitele, jelikož má dostatek jiného majetku, z něhož je možné je uspokojit. Navíc se dotazovali daňového poradce dlužníka na stav majetku jeho firmy, z čehož dovodili, že problémy v oblasti jeho podnikání nebyly, a rovněž vycházeli ze svých osobních zkušeností, že firma je na tom dobře. Odvolací soud dovodil, že jediná aktivita žalovaných tedy spočívala pouze v tom, že si dotazem na daňového poradce ověřovali, jak na tom finančně firma dlužníka je. Z hlediska ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. však není významné jen to, jak firma vedlejšího účastníka prosperovala, nýbrž také to, jakou žalovaní vyvinuli v době převodu nemovitostí činnost, aby případný úmysl zkrátit věřitele rozpoznali. V tomto směru byli žalovaní zcela pasivní. K tomu, že nemohli rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit své věřitele, jim postačilo jeho prohlášení, více se okolnostmi převodu nemovitostí nezabývali s tím, že otec je ubezpečil, že dluh vůči žalobcům uhradí a že na to má finanční prostředky. Tento jejich pasivní postoj ale nelze považovat za náležitou pečlivost , a proto se nemohli odpůrčí žalobě s úspěchem ubránit.


Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podávají je z důvodu nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřují ve skutečnosti, že napadeným rozhodnutím došlo k odklonu od stávající judikatury. Žalovaní mají zato, že nebyla prokázána tzv. objektivní stránka - zkrácení věřitele a ani úmysl dlužníka zkrátit věřitele. Namítají zejména, že v řízení prokázali, že dlužník, jejich otec, měl v době převodu nemovitostí dostatek majetku, ze kterého mohli věřitelé své pohledávky uspokojit. Šlo o movité věci, luxusní auto M., nákladní automobil, zásoby, ale i finanční prostředky na účtech a v úschově částku nejdříve 1,200.000,- Kč a později navýšenou na 1,500.000,- Kč. O složení peněz bylo vydáno prohlášení a potvrzení o depozitu, jakož i později předložena smlouva o úschově a výpisy z účtu. Je proto nepravdivé tvrzení odvolacího soudu, pokud vycházel z toho, že nebylo prokázáno složení peněz již při převodu nemovitostí, ale až jejich složení na účet v roce 2003 (v dřívější době nebyla povinnost, aby advokát měl peníze přijaté do depozita na účtu). Navíc před podpisem smluv se žalovaní zajímali, zda má jejich otec dostatek majetku, neboť byli poučeni o případných komplikacích vzhledem k existenci sporu se žalobci. Sami se fyzicky i účetně přesvědčili, že jejich otec má majetek, který existoval fyzicky i účetně, a dokonce si nechali stav majetku, aktiv a pasiv prošetřit daňovým poradcem M. B., který je ujistil, že otec vedle nemovitostí má majetek v řádu několika milionů, ale dluží pouze bance na doplacení úvěru. Vzhledem k tomu, že byl veden spor se žalobci, byla složena hotovostně finanční částka na účet úschov. Žalovaní kupní cenu doplatili ve výši 6,200.000,- Kč, jejich otec vedle složených peněz do úschovy doplatil úvěr ve výši cca 2,000.000,- Kč. Žalovaní


při převodu i po něm vyvíjeli maximální péči ke zjištění stavu majetku a případného úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, ale žádný úmysl nezjistili. Žalobci tedy neprokázali zmaření uspokojení svých pohledávek a nemůže jít proto o odporovatelný úkon dle § 42a o.s.ř. a platné judikatury. Žalovaní trvají na tom, že se odpůrčí žalobě ubránili, neboť prokázali, že úmysl dlužníka zkrátit své věřitele převodem nemovitostí nemohli i při náležité péči, kterou provedli, zjistit. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a potažmo i soudu prvního stupně je vytržené z kontextu, jsou použita pouze některá tvrzení a nikoli to, co skutečně během jednání z výslechů účastníků, svědků a především listin bylo zjištěno, a se jeví tak zcela účelově. Žalovaní navrhli zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v souvislosti s rozhodnutím soudu prvního stupně a současně odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má


ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu


s hmotným právem.


Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného


v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání


k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než


v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen


při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Pokud žalovaní namítali, že ke zkrácení věřitelů nedošlo, neboť dlužník měl k uspokojení jejich pohledávky prokazatelně jiný majetek, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaní nenapadají rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobují kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejich námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaného pro posouzení věci významné. Žalovaní tedy uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Ohledně namítaného nesprávného právního posouzení otázky náležité pečlivosti v posuzovaném případě rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil


se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, je konformní s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí


a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený žalovanými (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Vzhledem k tomu již nerozhodoval o návrhu


na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobcům podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a žalovaní podle výsledku dovolacího řízení nemají na jejich náhradu právo.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 6. září 2007


JUDr. Karel Podolka,v. r.


předseda senátu