30 Cdo 2126/2012
Datum rozhodnutí: 27.02.2013
Dotčené předpisy: § 95 odst. 1 o. s. ř., § 130 obč. zák., § 131 obč. zák.




30 Cdo 2126/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti žalovanému D. Z. , zastoupenému JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitosti oproti vrácení kupní ceny, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 157/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2011, č.j. 22 Co 462/2011-252, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2011, č.j. 22 Co 462/2011-252, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Původně žalující Pozemkový fond České republiky se domáhal určení, že Česká republika je vlastníkem a žalobce je správcem pozemků parc., parc. a parc. zapsaných na LV (původně na LV) pro okres P., obec a kat. území H., a dále se domáhal vrácení těchto pozemků formou jejich vyklizení žalovaným oproti vrácení zaplacené kupní ceny za tyto pozemky žalobcem žalovanému. V žalobě uvedl, že dne 21. června 2004 byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva č. 1009690444, na jejímž základě byl žalovaný zapsán jako vlastník uvedených pozemků. Vklad vlastnického práva byl proveden s právními účinky vkladu k 2. červenci 2004. Kupní smlouva uzavřená podle § 8 zák. č. 95/1999 Sb. je absolutně neplatná pro rozpor s § 11 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Důvodem neplatnosti je, že žalovaný byl od 22. ledna 2004 v prodlení s plněním svého dluhu vůči Pozemkovému fondu. Žalobce se domáhal dále určení České republiky jako vlastníka a sebe jako správce předmětných pozemků, aby bylo dosaženo souladu stavu zápisu v katastru nemovitostí se stavem právním. Podle smlouvy plnily obě dvě strany, přičemž s ohledem na neplatnost smlouvy jsou její účastníci povinni vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Jedná se o synallagmatický závazek vrátit si vzájemně svá plnění. Žaloba je na místě i v případě, že žalovaný nemovitosti neužívá, v případě, že nejsou oploceny, že na nich nemá nějaký majetek apod. Vedle vrácení vlastnictví a držby pozemků žalovaným oproti vrácení zaplacené části kupní ceny žalobcem je třeba vydat vše, co bylo bezdůvodným obohacením nabyto. Jde i o povinnost zaplatit náhradu za trvání vlastnického práva žalovaným. Žalobce proto požadoval dle § 14 odst. 3 zák. 95/1999 Sb. per analogiam zaplacení 1 % z ceny pozemků ročně jako náhrady za dobu, po kterou byl žalovaný zapsaný v katastru nemovitostí jako vlastník. Kupní cena za pozemky činila 34.445,- Kč. Na kupní cenu žalovaný zaplatil 5.620,- Kč, za každý měsíc je tedy třeba odpočítat 28,70 Kč, tzn. za 71 měsíců 2.037,70 Kč, které se odečítají od zaplacené kupní ceny 5.620,- Kč.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. června 2011, č.j. 13 C 157/2009-222, určil, že Česká republika je vlastnicí a žalobce správcem označených pozemků (výrok I.). Dále zamítl žalobu, že žalovaný je povinen vrátit, tj. vyklidit a vyklizené žalobci předat označené pozemky, proti vrácení (zaplacení) částky 3.582,30 Kč, která se za každý započatý kalendářní měsíc, počínaje měsícem červnem 2010 do vrácení (předání) pozemků, snižuje o částku 28,70 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Soud také rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Meritorní výroky soud prvního stupně odůvodnil s tím, že dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva ze dne 21. června 2004 je absolutně neplatná, protože žalovaný byl od 22. ledna 2004 v prodlení s placením části kupní ceny podle jiné kupní smlouvy uzavřené se žalobcem. Následkem této neplatnosti je povinnost každého z účastníků smlouvy vrátit podle § 457 obč. zák. druhému vše, co podle ní dostal. Ze závěru o neplatnosti kupní smlouvy dále dovodil, že zápis vlastnického práva žalovaného v katastru nemovitostí se nezakládá na platném právním titulu a je tak v rozporu se skutečným stavem. Z tohoto důvodu soud prvního stupně rozhodl o určení vlastnického práva České republiky k předmětným pozemkům. Zamítavý výrok o věci samé pak odůvodnil tím, že ze strany žalobce nebyla splněna podmínka vrácení toho, co mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy. Pokud žalobce nevydal žalovanému částku 5.620,- Kč, bylo třeba svou připravenost vrátit toto plnění vyjádřit v petitu žaloby tak, že povinnost žalovaného vydat předmět kupní smlouvy je vázána na vydání zaplacené části kupní ceny. Podle soudu prvního stupně přitom není možné vycházet z § 14 odst. 3 zák. č. 95/1999 Sb., protože podle tohoto ustanovení je nabyvatel při odstoupení od kupní smlouvy povinen zaplatit náhradu za celou dobu trvání vlastnického práva k zemědělskému pozemku. V předmětném případě se však nejedná o případ, kdy došlo k odstoupení od platně uzavřené kupní smlouvy, ale o případ od počátku neplatné kupní smlouvy. Ustanovení § 14 odst. 3 zák. č. 95/1999 Sb. je speciálním ustanovením a podle soudu prvního stupně není žádný důvod k rozšiřování jeho aplikace na vztahy, kterých se výslovně netýká a které jsou upraveny obecně v občanském zákoníku v ustanoveních o bezdůvodném obohacení. Proto je žalobce povinen vrátit žalovanému to, co mu žalovaný plnil na základě předmětné smlouvy, tedy částku 5.620,- Kč proti žalobcem požadované povinnosti žalovaného vrátit žalobci předmět koupě, tedy předmětné pozemky formou jejich vyklizení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 5. prosince 2011, č.j. 22 Co 462/2011-252, připustil změnu žaloby, učiněnou ústním podáním do protokolu odvolacího soudu dne 24. listopadu 2011 (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalovaný je povinen vrátit, tj. vyklidit a vyklizené žalobci předat předmětné pozemky oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému částku 5.620,- Kč, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a navazujícími výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalobce zaplatit státu soudní poplatek. Odvolací soud navázal na skutková zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že jelikož byl žalovaný v prodlení s úhradou kupní ceny, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu předmětné pozemky patří, proto se nacházel v pozici neoprávněného držitele a ohledně těchto předmětných pozemků nemohl uzavřít s třetí osobou platnou nájemní smlouvu. Při jednání soudu prvního stupně dne 3. května 2011 žalovaný uvedl, že předmětné pozemky užívá nějaká třetí osoba s tím, že se tak děje bez jeho souhlasu. Ze sdělení Ing. K. K. ze dne 31. března 2011 je však zřejmé, že se s žalovaným na podzim roku 2008 mimo jiné dohodl na užívání předmětných pozemků s cenou nájemného 950,- Kč za 1 ha a že taktéž za žalovaného hradí daň z nemovitosti. Za takové situace, kdy předmětné pozemky žalovaný umožnil užívat třetí osobě (v době podpisu předmětné kupní smlouvy byly pozemky užívány na základě nájemní smlouvy jiným subjektem, společností GA AGROCHEM, a. s.), je tedy na místě požadavek žalobce tyto pozemku mu vrátit, resp. je žalovaným vyklidit a odevzdat žalobci. Žalobní petit je formulován zcela v souladu s požadavkem žalobce na vydání držby předmětných pozemků, když nebylo prokázáno, že by žalovaný této držby pozbyl, protože pozemky prostřednictvím jiné osoby užívá (fakticky ovládá). Pro úplnost pak odvolací soud uvedl, že nájemní smlouva ze dne 28. března 2008 uzavřená mezi žalovaným a K. K. se sice týká jiných než předmětných pozemků, nicméně nijak nevyvrací shora uvedené sdělení Ing. K. K., protože tento je osobou odlišnou od K. K., jako strany uvedené nájemní smlouvy. Toto ostatně při jednání soudu prvního stupně dne 30. května 2011 přiznal sám žalovaný. Odvolací soud zároveň nemohl přihlédnout k žalovaným při odvolacím jednání dne 24. listopadu 2011 předloženému sdělení krajského pracoviště žalobce ze dne 8. listopadu 2011 (týkajícího se aktuálních nájemců předmětných pozemků), protože jeho uplatnění v této fázi řízení nebylo podle § 205a odst. 1 o. s. ř. přípustné.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Stran neúplnosti skutkových zjištění zdůraznil, že i sám odvolací soud konstatoval, že doložená nájemní smlouva mezi dovolatelem a K. K. z 28. března 2008 se týká jiných pozemků, než které jsou předmětem tohoto řízení a že skutkové zjištění je založeno pouze na písemném sdělení Ing. Karla Kubelky z 31. března 2011, které bylo poskytnuto žalobci, aniž by tento svědek byl ke skutečnosti zásadního významu vyslechnut, když stejně tak plyne z výkladu odvolacího soudu učiněný poukaz na skutečnost, že v době uzavření neplatné kupní smlouvy byla nájemcem předmětných pozemků společnost GA AGROCHEM, a. s., aniž by bylo v řízení vyjasněno, zda, kdy a jak svého nájemního vztahu pozbyla a jaký je případně vztah mezi touto společností a Ing. K. K. Ohledně neplatnosti kupní smlouvy mezi žalovaným a žalobcem dovolatel poukázal na skutečnost, že odvolací soud přehlédl, že tato smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem, tedy absolutně. Tato forma neplatnosti pak musí vést k závěru, že žalovaný žádnou platnou nájemní smlouvu uzavřít nemohl bez ohledu na existenci dobré víry. Stejně tak nemohl rozvázat nájemní smlouvu se společností GA AGROCHEM, a. s., která byla oprávněnou nájemkyní v době převodu vlastnictví. Tento právní vztah tedy nepochybně zůstal zachován. K otázce uchopení držby dovolatel odkázal na judikát Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ), sp. zn. 30 Cdo 4718/2010, a uvedl, že v této souzené věci je situace zcela analogická. Dovolatel je přesvědčen, že případná žaloba o vyklizení nemá směřovat k němu, ale ke skutečnému uživateli, ať již oprávněnému či neoprávněnému, navíc za situace zjištěné v projednávané věci je nejpravděpodobnějším stále existujícím nájemcem společnost GA AGROCHEM, a. s., která by případně mohla podat žalobu k ochraně svého nájmu na neoprávněného nájemce. Uzavřel, že ze zjištěného stavu, byť nedostatečně, nelze dovodit žádnou jeho povinnost uvedené pozemky vyklízet a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím svého advokáta) odmítl uplatněnou dovolací argumentaci žalovaného. Zdůraznil, že pro závěr o splnění povinnosti kupujícího vrátit (vydat) předmět bezdůvodného obohacení je podstatné, aby prodávajícímu bylo vráceno nejen vlastnické právo k nemovitostem, které bylo neplatnou kupní smlouvou na kupujícího převedeno, ale i vyklizené nemovitosti samotné (33 Cdo 797/2008), tedy předmět smlouvy (28 Cdo 3391/2009), prostý jakýchkoliv užívacích vztahů. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Úvodem Nejvyšší soud jednak předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen o. s. ř. ). Dále vzhledem k přesnému označení žalobce dovolací soud zdůrazňuje, že s ohledem na zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, účinným od 1. ledna 2013, došlo podle § 22 odst. 1 ke vstupu České republiky do všech práv a povinností Pozemkového fondu (tj. žalobce), včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů a ze správních nebo soudních řízení, jejichž účastníkem byl Pozemkový fond České republiky, přičemž podle poslední věty uvedeného ustanovení K výkonu těchto práv a povinností je příslušný Státní pozemkový úřad ; z tohoto důvodu má Česká republika - Státní pozemkový úřad postavení žalobkyně (dále již v textu žalobkyně ).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou žalovaným, řádně zastoupeným advokátem podle § 241 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 241 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými § 241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání je důvodné.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve které, byl jeho výrok napaden. Podle třetího odstavce téhož paragrafu rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. O takový případ jde i v projednávané věci.
Z protokolu o vyhlášení rozsudku před odvolacím soudem ze dne 5. prosince 2011 (viz č.l. 250 spisu) vyplývá, že odvolací soud uvedeného dne rozsudečným výrokem I. vyhlásil, že: Změna žaloby, učiněná ústním podáním do protokolu odvolacího soudu dne 24. 11. 2011, se připouští. Z takto zformulovaného výroku však není zřejmý obsah změny žaloby. Odvolací soud pochybil, pokud do vyhlášeného výroku I. výslovně textově nepojal úplný obsah změny žaloby, která se jeho rozhodnutím připouští, když jím učiněný (pouhý) odkaz na ústní podání, jež při citovaném odvolacím jednání učinila žalobkyně, je z hlediska vyjádření změny žaloby nedostatečný. Navíc odvolací soud zcela přehlédl obsah svého protokolu o jednání konaném dne 24. listopadu 2011, ve kterém žalobkyně ve vztahu k jeho tvrzenému procesnímu úkonu (dle cit. protokolu) zjevně (co do identifikace nemovitosti) neurčitě uvádí (poznámka: v textu zvýraznil Nejvyšší soud): Žalobce svou poznámkou chtěl pouze upřesnit žalobu, avšak není-li to procesně možné, nechť je jeho sdělení považováno za návrh na změnu žaloby, tedy na formulaci žalobního petitu tak, že žalovaný je povinen vyklidit předmětnou nemovitost oproti zaplacení částky 5.620,- Kč. Odvolací soud ovšem tuto procesní okolnost přehlédl a svůj obsahově neurčitý výrok I. o připuštění změny žaloby bez dalšího obsahově (co do identifikace nemovitostí) sám nepřípustně precizoval v rámci rozsudečného meritorního výroku II., jímž uložil žalovanému povinnost vrátit, tj. vyklidit a vyklizené žalobci předat pozemky parc. a parc., bez uvedení druhu pozemku, v katastrálním území H., zapsané na listu vlastnictví pro toto katastrálním (katastrální) území u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Pardubice, oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému částku 5.620,- Kč, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud tak rozhodoval o žalobě, která neměla podklad v procesním podání žalobce. Lze tedy konstatovat, že již pro tuto jinou vadu, zatěžující odvolací řízení, nezbylo Nejvyššímu soudu, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí.
Kromě toho žalovanému nelze upřít relevanci jeho dovolací argumentace ve vztahu k absenci verifikace odvolacím soudem tvrzeného nájemního poměru k pozemkům v katastrálním území H.
Odvolací soud při rozhodování sice správně zaregistroval rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 4715/2010 (jež je, stejně jako jeho další rozhodnutí, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), avšak nereflektoval jej do náležitě skutkově zjištěných poměrů dané věci. Soud prvního stupně totiž z hlediska skutkové stránky věci jen plytce konstatoval, že Podle smlouvy jsou prodávané pozemky užívány dle nájemní smlouvy č. 25 N 02/44 firmou GA AGROCHEM, a. s. Dále pak k otázce nájemního vztahu již nic (vycházeje z odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku) nezjistil, pouze učinil dílčí opis (nikoliv nezbytné dílčí skutkové zjištění) z jednoho jím v řízení provedeného listinného důkazu, in concreto: V prohlášení podepsaném Ing. K. K. je uvedeno, že na podzim roku 2008 se Ing. K. dohodl s žalovaným o užívání jeho pozemků v k. ú. H., parcela. Cena nájemného byla dohodnuta 950,- Kč za 1 ha. Daň z nemovitostí platí Ing. K. přímo finančnímu úřadu za žalovaného. Za rok 2006, 2007 a 2008 bylo 8. 10. 2008 zaplaceno 13.973,- Kč, za rok 2009, 15. 12. 2009, 4.188,- Kč a za rok 2010, 17. 12. 2010, 4.188,- Kč, a to převodem z účtu u České spořitelny. Odvolací soud v tomto směru žádné dokazování ve smyslu § 213 o. s. ř. neprováděl, navázal na uvedený dílčí opis listinného důkazu soudem prvního stupně a ve vztahu k tvrzenému nájmu předmětných pozemků přijal pro rozhodnutí zásadně významný skutkový a následně právní závěr o tom, že žalovaný tyto pozemky (na podzim roku 2008) pronajal Ing. K. K.; podle odvolacího soudu je proto žalobní petit formulován zcela v souladu s požadavkem na vydání držby předmětných pozemků, když nebylo prokázáno, že by žalovaný této držby pozbyl, protože tyto pozemky prostřednictvím jiné osoby užívá (fakticky ovládá).
Ve zreferovaných skutkových a právních souvislostech dané věci Nejvyššímu soudu nezbývá, než odkázat na svůj rozsudek ze dne 28. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 4715/2010, ve kterém byla připomenuta z hlediska právního posouzení věci - i nezbytnost zjištění (oprávněné či neoprávněné) držby předmětných pozemků žalovaným, což pochopitelně souvisí s vyřešením základní otázky, zda žalovaný předmětné pozemky vskutku pronajal či nikoliv, resp. zda tyto jsou stále předmětem nájmu, jak tomu (podle zjištění obou soudů) mělo být v době uzavření převodní smlouvy ze dne 21. června 2004. Ostatně tyto relevantní otázky ve svém dovolání vymezil žalovaný; vzhledem ke shora již cit. jiné vadě odvolacího řízení, neměl zde dovolací soud žádný prostor k věcnému přezkoumání napadeného rozsudku, takže bude nyní povinností odvolacího soudu, aby se s uvedenou argumentací žalovaného v dalším svém rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádal, a mj. důsledně přitom reflektoval posledně zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu.
Neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. února 2013

JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu