30 Cdo 2122/2007
Datum rozhodnutí: 26.06.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 879c odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 2122/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J., s. d. v. Z., proti žalované České republice Ú. p. z. s. v. v. m., o 25.230,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně, pod sp. zn. 6 C 384/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 21. prosince 2006, č. j. 60 Co 413/2006 - 55, t a k t o :

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal vůči žalované zaplacení částky 25.230,- Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne

28. srpna 2006, č.j. 6 C 384/2005-25, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl

o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že podle hospodářské smlouvy uzavřené podle § 70 hospodářského zákoníku dne 24. 2. 1977 žalobci svědčilo právo trvalého užívání k pozemku parc. č. 407 v obci K., katastrální území K., na kterém je zbudován objekt v jeho vlastnictví. Dne 27. 11. 2003 uzavřela žalovaná podle § 59 zákona č. 219/2000 Sb. se žalobcem kupní smlouvu o převodu předmětného pozemku, přičemž žalobce za něj zaplatil žalované kupní cenu ve výši 25.230,- Kč. Právní účinky vkladu vlastnického práva k pozemku vznikly dnem 1. 10. 2004. Soud prvního stupně dovodil, že ustanovení zákona č. 219/2000 Sb. (zejména jeho § 59) nebyla dotčena nálezem Ústavního soudu ČR vyhlášeným pod č. 278/2004 Sb., který nabyl účinnosti dnem 31. 12. 2004, a to i za předpokladu, že nálezem byly rehabilitovány § 879c až 879e občanského zákoníku (dále jen o.z. ). Podle § 71 odst. 4 zákona č. 182/93 Sb. o Ústavním soudu, práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Kupní smlouva uzavřená dne 27.11.2003 je proto platná a na straně žalované tedy nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení podle § 457 o.z.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 21. prosince 2006, č.j. 60 Co 413/2006-55, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 25.230,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % od 5. 5. 2006 do 21. 12. 2006 a od 22. 12. 2006 do zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7

a repo sazby vyhlášené ve Věstníku České národní banky ve výši platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení

před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právními závěry. Konstatoval, že podstatou sporu je posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004, na existenci ustanovení § 879c až § 879e o.z. Dovodil, že právní úprava s účinností od 1. 7. 2000 zakotvila - při splnění zákonných podmínek transformaci práva trvalého užívání pozemků podle § 70 hospodářského zákoníku na vlastnické právo. S účinností od 1. 1. 2001 byla provedena zákonná transformace dosavadních vztahů trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku na výpůjčku, vyjma těch případů, kdy se uvedené právo trvalého užívání mění

na vlastnictví podle ustanovení § 879c o.z. Zákonem č. 229/2001 Sb. pak k 30. 6. 2001, při zachování transformačních vztahů trvalého užívání na výpůjčku, byla zrušena kategorie, kdy se dosavadní práva trvalého užívání netransformovala na výpůjčku,

ale na vlastnictví (§ 59 odst. 4 zákona č. 219/20000 Sb.) a bylo zrušeno ustanovení, které dávalo právní podklad transformaci dosavadních vztahů trvalého užívání k pozemkům podle § 70 hospodářského zákoníku na vlastnické právo (§ 879c o.z.). Současně byla zákonem č. 229/2001 Sb. provedena podrobnější úprava (§ 60a, § 60b) některých užívacích vztahů k majetku v oblasti převodních povinností organizačních složek státu. Citovaným nálezem Ústavního soudu byla poté s účinností k 31. 12. 2004 zrušena část druhá zákona č. 229/20001 Sb., označená Změna občanského zákoníku

č. II. Z odůvodnění nálezu odvolací soud dovodil, že protiústavnost zrušené části zákona č. 229/2001 Sb. spatřoval Ústavní soud ve skutečnosti, že postup zákonodárce vyjádřený rušenou částí zákona č. 229/2001 Sb. představoval zásah do legitimního očekávání oprávněných subjektů, který nebyl odůvodněn existencí veřejného zájmu. Cílem citovaného nálezu tak bylo poskytnout právní ochranu skupině subjektů, která byla negativně dotčena v režimu zásahu do legitimního očekávání nabytí vlastnického práva způsobem, jenž Ústavní soud shledal protiústavním. Dále dovodil, že ustanovení rušící § 59 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb. a ustanovení rušící § 879c o.z. byla přijata

ve zcela zjevné funkční spojitosti se záměrem zrušení transformace užívacích vztahů podle § 70 hospodářského zákoníku na vztahy vlastnické. Jestliže pak jedno z těchto ustanovení bylo shledáno neústavním, pak nemůže při výkladu samostatně obstát ani druhé z uvedených funkčně závislých ustanovení, byť k jeho zrušení nedošlo. Odvolací soud proto uzavřel ve shodě se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu

a v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 8. 2006 sp. zn.

22 Cdo 2005/2005, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb., se obnovil stav založený mj. ustanovením § 879c o.z. Z toho pro danou věc vyplývá, že žalobce, který (tím, že splnil podmínky ustanovení § 879c - podání žádosti dne 27. 7. 2000

o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické a uplynutí roční lhůty) byl v době uzavření kupní smlouvy ze dne 24. 11. 2003 vlastníkem předmětného pozemku

a žalovaná mu proto nemohla tento pozemek prodat. Kupní smlouva je tedy v rozporu se zákonem a podle § 39 o.z. je neplatná. Podle § 457 o.z. je proto žalovaná povinna vrátit žalobci zaplacenou kupní cenu.

Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, byl doručen žalované dne 26. ledna 2007 a téhož dne nabyl právní moci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 23. března 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s posouzením právních účinků nálezu Ústavního soudu ČR, konkrétně zda se opět stanou již jednou v legislativním procesu zrušená ustanovení

§ 879c až 879e o.z. součástí platného právního řádu. Toto posouzení souvisí zejména s možností Ústavního soudu fungovat jako pozitivní zákonodárce. Žalovaná dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v důsledku vydání nálezu došlo k oživení uvedených ustanovení občanského zákoníku i s ohledem na skutečnost, že část odůvodnění, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu dříve zrušeného, nepatří do nosné části nálezu, přičemž právě touto částí odůvodnění nejsou obecné soudy právně vázány. Pokud Ústavní soud argumentoval údajným nedostatkem veřejného zájmu na zásahu provedeném zákonem č. 229/2001 Sb., pak nelze nevidět současný veřejný zájem na tom, aby zásadní nerovnosti založené primárně a především zákonem č. 103/2000 Sb. a § 879c násl. o.z., nebyly ještě více prohlubovány. Pokud odvolací soud dovozuje obnovení stavu založeného mj. ustanovením § 879 o.z., nelze souhlasit s jeho názorem, že v mezidobí uzavřená kupní smlouva je neplatná. Odkazuje přitom

na ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Kromě toho i přes zrušení části druhé zákona č. 229/2001 Sb. zůstala v plném rozsahu v platnosti ustanovení dalších předpisů, zejména § 59 zákona

č. 219/2000 Sb., který reguluje stejné právní vztahy jako § 879 o.z., tedy vztahy trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku, ovšem v širším rozsahu a je normou pozdější než § 879 o.z. Žalovaná se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu,

že ustanovení § 879 o.z a § 59 odst. 4 zákona 219/2001 Sb. byla přijata ve funkční spojitosti a pokud jedno bylo shledáno neústavním, nemůže samostatně obstát ani druhé ustanovení. Žalovaná uzavírá, že platnost konkrétní kupní smlouvy, ale i dalších právních úkonů, zůstala nálezem a jeho účinky nedotčena. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud ČR rozsudky obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) uvážil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za níž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), stalo se tak v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté napadený rozsudek přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že z hlediska výtek obsažených v dovolání je třeba jej považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud

je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout

i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229

odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.

Dovolatelka, jak bylo uvedeno, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami uvedenými v dovolání. Posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne

9. března 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004, řešil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, v němž mimo jiné přijal závěr, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnovil právní stav založený ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e o.z . Otázkou platnosti kupních smluv

o převodu pozemků uzavřených před vydáním (účinností) citovaného nálezu se zabýval v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007, se závěrem, že kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle § 39 o.z., neboť žalobce jako subjekt, na nějž se vztahoval režim § 879 o.z., nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege), když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl žalobci nárok vůči prodávající na vrácení poskytnutého peněžitého plnění ve smyslu

§ 457 o.z.

Ostatní námitky, které dovolatelka uplatnila v dovolání, byly řešeny kromě citovaného nálezu a rozsudku NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2504/2006, 22 Cdo 2316/2006, 22 Cdo 2506/2006,

22 Cdo 2490/2006, 28 Cdo 4270/2007, 28 Cdo 2797/2007, 30 Cdo 3236/2007.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud posuzoval danou věc v souladu s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu ČR. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak třeba ve výroku ve věci samé pokládat za správné. Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované zamítl

(§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243 odst. 1 věta první).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., za situace, když dovolání žalované bylo zamítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2008

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu