30 Cdo 2117/2007
Datum rozhodnutí: 31.01.2008
Dotčené předpisy:





30 Cdo 2117/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce G. o. s. a., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti A. N. P., s.r.o., zastoupené advokátkou, o zaplacení 107.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 11/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2006, č.j. 3 Co 50/2005-46, t a k t o :


I. Dovolání žalované se odmítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce jeho zástupci advokátu, částku 7.943,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) ze dne 23. května 2006, č.j. 32 C 11/2005-26, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci, který žalobou uplatnil nárok podle § 24 zákona


č. 121/2000 Sb. (autorského zákon), částku 107.050,- Kč s příslušenstvím. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že ve věci vydal dne 29. dubna 2005 pod č.j. 32 C 11/2005-13 platební rozkaz (žalované doručený dne 12. května 2005), v němž byla žalovaná (mimo jiné) poučena, že podá-li proti němu včas odpor, a jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé písemně nevyjádří a ani


ve stanovené lhůtě třiceti dnů soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává a soud proto ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o.s.ř. Žalovaná podala proti platebnímu rozkazu odpor, přičemž lhůta k jeho odůvodnění a k vyjádření se k věci samé pak uplynula dne 23. června 2005. Žalovaná však do té doby podaný blanketní odpor nedoplnila. Soud proto dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok uznává. Proto bylo rozhodnuto podle § 153a odst. 3 o.s.ř. a návrhu bylo zcela vyhověno.


K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2006, č.j. 3 Co 50/2005-46, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil; změněn byl pouze výrok II. o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že nejsou dány odvolací důvody, pro které lze podle § 250b o.s.ř. napadnout rozsudek pro uznání. Současně poukázal na správný postup soudu prvního stupně vycházející z ustanovení § 153a o.s.ř.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované 10. srpna 2006


a téhož dne nabyl právní moci.


Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná dne 9. října 2006 včasné dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení


§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Poukazuje především na skutečnost, že již z podané výzvy nebylo zřejmé, zda byla učiněna podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř.,


resp. podle § 114b odst. 2 téhož zákona, neboť neobsahovala usnesení, které by zakládalo příslušnou povinnost pro žalovanou. Odvolací soud v rozporu se skutečným stavem uvádí, že usnesení o výzvě soudu o vyjádření se k žalobě podle § 114b odst. 1 o.s.ř. bylo pod bodem II. součástí platebního rozkazu. Takovéto usnesení však


zde ve skutečnosti obsaženo nebylo. Nebyly tak splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a o.s.ř., takže následným jednáním ve věci bez účasti stran došlo k dalšímu porušení práv žalované. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


K podanému dovolání se písemně vyjádřil žalobce, který napadený rozsudek považuje za správný. Současně požádal o přisouzení náhrady nákladů dovolacího řízení.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu


- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,


že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje


k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., když především rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Rozsudku soudu prvního stupně pak nepředcházel případný jiný


a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.


Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí


v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.


Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o seznání omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O tento případ však v souzené věci nejde.


Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen


z hlediska námitek obsažených v dovolání. To v souzené věci výslovně zmiňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. V této souvislosti


je proto nutno připomenout, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení


§ 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru,


že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti,


že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2


písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením


§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně


pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se tedy například ani případný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., pokud by byl užit.


Podle ustanovení § 153a o.s.ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce (odst. 1). Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír


ve smyslu § 99 odst. 1 a 2 o.s.ř. (odst. 2). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal podle § 114b odst. 5 o.s.ř. (odst. 3). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání (odst. 4).


Podle ustanovení § 114b o.s.ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír


(§ 99 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o.s.ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (odst. 1) Usnesení podle odstavce 1 může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření


v tomto případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu (odst. 2). Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci (odst. 3). Usnesení podle odstavců 1 a 2 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (odst. 4). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává;


o tomto následku (§ 153a odst. 3 o.s.ř.) musí být poučen (odst. 5).


Jak vyplývá z platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2005, č.j. 32 C 11/2005-13, bylo do něj usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. pojato při současném respektování všech předpokladů vyplývajících z ustanovení


§ 114b o.s.ř. (k této možnosti srovnej např. R.č. 56/2005 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR č. sešitu 7/2005). Tuto skutečnost ostatně správně, přehledně, instruktivně a srozumitelně vysvětlil odvolací soud v napadeném usnesení. Z tohoto důvodu proto není možno dovozovat, že by toto rozhodnutí naplňovalo předpoklady obsažené v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., a proto je tedy nelze klasifikovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam. Ve věci tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto podané dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení


s § 218 písm. c/ téhož zákona).


Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, zatímco žalobci v tomto řízení vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření


k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1.9.2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb.,


o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").


Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 3 odst. 1 bod 4 vyhlášky činí sazba odměny zástupce v této věci 25.499,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit o 50 %, tj. na částku 12.749,- Kč. Dovolání pak bylo odmítnuto, takže tato výše odměny byla dále snížena o 50 % na 6.375,- Kč (§ 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky).


Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů


a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky


č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění


po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Náklady dovolacího řízení žalobce spojené s jeho zastoupením advokátem tak činí 6.675,- Kč, resp. po úpravě o 19 % daň


z přidané hodnoty 7.943,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 31. ledna 2008


JUDr. Pavel Pavlík, v.r.


předseda senátu