30 Cdo 2111/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 83 odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2111/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobce Ing. P. R. , zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o peněžité zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 192/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2014, č. j. 25 Co 223/2014-28, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 19. 3. 2014, č. j. 22 C 192/2013-19, ve výroku I. zastavil řízení a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně vyšel při rozhodování z následujících skutečností. Žalobce se žalobou podanou dne 12. 8. 2013 domáhal přiznání náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 221/2007 (dále jen posuzované řízení ). Žalovaná vznesla námitku litispendence, neboť Obvodní soud pro Prahu 2 již v řízení vedeném pod sp. zn. 27 C 52/2012 (dále jen první řízení ) řeší žalobu, kterou se žalobce domáhá přiznání náhrady nemajetkové újmy rovněž z důvodu průtahů v posuzovaném řízení. Soud prvního stupně po porovnání textů žalob dospěl k závěru, že žalobce uplatňuje v tomto řízení tentýž nárok jako v prvním řízení, které stále probíhá. Proto rozhodl o zastavení řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, kdy navíc uvedl, že podaná žaloba je obsahově pouze doplněním tvrzení uplatněných již v dříve podané žalobě poukazem na další průběh řízení, přičemž se nemění žalobní požadavek. O změnu žaloby původně podané nebo o nově uplatněný žalobní požadavek tak nejde. Proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel formuluje následující otázku:
Jedná se o stejný předmět řízení, jestliže v prvním řízení dovolatel uplatil nárok na náhradu nemajetkové újmy na základě třikrát zrušeného rozsudku odvolacím soudem pro nepřezkoumatelnost v posuzovaném řízení a naopak v tomto řízení dovolatel uplatil nárok na náhradu nemajetkové újmy na základě odlišných skutkových tvrzení, tj. na základě počtvrté zrušeného rozsudku odvolacím soudem pro nepřezkoumatelnost v posuzovaném řízení?
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Podle dovolatele se nejedná o stejný předmět řízení, resp. stejný skutek. K tomuto dále uvádí, že čtvrtý zrušený rozsudek v posuzovaném řízení byl vydán jiným soudcem než předešlé tři zrušené rozsudky. K prokázání svých tvrzení navrhuje provedení řady důkazů. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení společně s usnesením soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Z dovolání je patrné, že podle mínění dovolatele se měl odvolací soud při rozhodování odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněného pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které se zabývalo překážkou litispendence. V tomto usnesení bylo uvedeno následující: O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku (srov. shodně např. závěry obsažené v důvodech usnesení Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 85/2003 a 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudy nižších stupňů se od uvedeného závěru měly odchýlit, neboť předměty obou řízení nevyplývají ze stejných skutkových tvrzení.
Nejvyšší soud již ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil: Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel tak zjevně pomíjí, že obě řízení se odlišují pouze pokrokem v posuzovaném řízení, který plyne z pozdějšího podání jedné z žalob. Nicméně stále je posuzováno totéž řízení, kdy zkoumaným protiprávním skutkem nejsou jednotlivá zrušená rozhodnutí, ale nesprávný úřední postup žalované spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Jelikož soud při rozhodování o tomto nároku vychází ze stavu řízení ke dni svého rozhodování, nemohou další skutková tvrzení dovolatele plynoucí z postupu v posuzovaném řízení od podání žaloby v tomto řízení založit odlišnost skutkového stavu, resp. předmětu řízení. Soudy nižších stupňů se tudíž od dovolatelem uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nikterak neodchýlily, a tudíž dovolatelem vymezená otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Dovolací soud rovněž nevyhověl návrhu dovolatele na provedení navržených důkazů, neboť ty lze obecně provádět jen k prokázání důvodu dovolání, což v případě jediného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci nepřichází pojmově do úvahy. Proto ani občanský soudní řád ve znění od 1. 1. 2013 neobsahuje ustanovení obdobné ustanovení § 243a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012.
Dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. 10. 2015

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu