30 Cdo 2111/2014
Datum rozhodnutí: 22.09.2015
Dotčené předpisy: § 31a odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 13 odst. 1 písm. a) předpisu č. 106/1999Sb., § 242 odst. 3 o. s. ř.



30 Cdo 2111/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka, a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Mgr. M. Š. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 424/2, Vyšehradská 16, identifikační číslo osoby 000 25 429, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 60.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 213/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2014, č. j. 16 Co 430/2013-67, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal konstatování porušení práva a zaplacení částky 60.000 Kč s příslušenstvím představující náhradu nemateriální újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ) za nesprávný úřední postup žalované, když řízení žalobce, ve kterém žádal o informaci podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, trvalo ode dne 18. 6. 2007 do dne 12. 10. 2010 a žalobce považuje tuto délku za zcela nepřiměřenou.
Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl rozsudkem ze dne 22. 5. 2013, č. j. 22 C 213/2011-42, žalobu a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 2014, č. j. 16 Co 430/2013-67, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že dobu, po kterou bylo ve věci rozhodováno nelze považovat za zcela nepřiměřenou. Obsah obou rozhodnutí byl žalobci poskytnut v zákonné lhůtě a neposkytnutí informací o jménu a příjmení třetí osoby nemohlo znamenat zkrácení žalobcova práva, a tudíž mu nemohla vzniknout ani nemajetková újma. Dle odvolacího soudu se v jeho případě nejedná o presumovaný stav nejistoty , a navíc žalobce ani nijak nespecifikoval, v čem měla spočívat údajná nemajetková újma. Závěrem odvolací soud uvedl, že žalobcův postup v dané věci nese rysy zneužití výkonu práva (a odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1225/13), a takovýmto šikanózním výkonem práva bylo vyvoláno i nepřiměřeně dlouho trvající řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolatel uvedl, že by v obdobných věcech mělo být rozhodováno obdobně; poukazuje na skutečnost, že podal čtyři shodné žaloby a ve třech žalobách bylo konstatováno porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, pouze v této věci bylo rozhodnuto rozdílně. Dovolatel dále poukazuje na odbornou literaturu týkající se anonymizace rozhodnutí s tím, že požadování úplných údajů v rozhodnutích soudu nemůže být považováno za šikanózní výkon práva, neboť takovým je jen jednání s cílem poškodit někoho jiného. Dovolatel shrnul, že odvolací soud se v otázce údajného šikanózního výkonu práva odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Dále namítá procesní vady, kdy soudy neprovedly řádně důkazy, aniž by se k tomu mohl žalobce nějak vyjádřit; poukázal přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1225/1. Dovolatel proto navrhnul, aby rozsudek odvolacího soudu byl dovolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) dále též jen o. s. ř. .
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 2 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu z důvodu, že nesouhlasí se závěrem, že zde nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a že z jeho strany šlo o šikanózní výkon práva. Nicméně odvolací soud vystavěl své rozhodnutí, kromě těchto dvou důvodu, i na skutečnosti, že žalobci nevznikla žádná nemajetková újma. Jelikož podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. nemůže dovolací soud přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z jiných, než dovolatelem uvedených důvodů, tak i kdyby dovolací soud námitkám dovolatele vyhověl, na celkové postavení dovolatele by takové závěry neměly vliv, když nenapadl i poslední závěr odvolacího soudu (tj. závěr, že mu nevznikla žádná újma), pro který rozsudek odvolacího soudu sám o sobě obstojí.
Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu