30 Cdo 2107/2008
Datum rozhodnutí: 24.03.2010
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 písm. c) předpisu č. 279/1992Sb., § 243b odst. 2,3 o. s. ř.




30 Cdo 2107/2008 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce Bc. J. H. , zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 178/5, proti žalované České republice , zastoupené 1) Ministerstvem vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, a 2) Ministerstvem obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 1/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2007, č.j. 1 Co 271/2007-106, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2007, č.j. 1 Co 271/2007-106, se ve výroku I., jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. května 2005, č.j. 34 C 1/2005-35, zamítl žalobu na určení, že žalobce je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 279/1992 Sb., ve znění pozdějších novel a že jeho evidence v materiálech StB je neoprávněná (výrok I.). Dále zamítl žalobu, aby žalovaná zastoupená Ministerstvem obrany odstranila z internetové verze seznamů publikovaných podle § 7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb. informace o tom, že žalobce byl evidován jako tajný spolupracovník StB a tyto informace v případě opětovné publikace knižní formou nepublikovala (výrok II.). Žalobci uložil, aby nahradil státu náklady řízení ve výši 992,- Kč (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Žalobce považuje za zásah do svých osobnostních práv, jak vydání pozitivního lustračního osvědčení, tak publikaci na internetu, protože pokud podepsal písemný závazek k plnění úkolů Vojenské kontrarozvědky po dobu základní vojenské služby, jednalo se o vynucený závazek na základě vyhrožování a nátlaku ze strany podplukovníka Z., příslušníka VKR. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce byl evidován v rámci svazku A - 47602 jako tajný spolupracovník StB VKR s krycím označením Jiří. Spis obsahuje všechny náležitosti , které v době vázání žalobce do kategorie agent měly být splněny, podle tehdy platných interních předpisů pro platné vázání osoby jako tajného spolupracovníka StB VKR. Obsahuje memorandum (životopis), návrh na získání ke spolupráci, zprávu o získání ke spolupráci a slib o spolupráci sepsaný vlastnoručně žalobcem. Ve slibu je uvedeno, že bude spolupracovat dobrovolně a tajně s VKR a pro účely spolupráce si volí krycí jméno Jiří. Závěrečnou zprávu o spolupráci žalobce vypracoval svědek JUDr. J. L. Ze zprávy vyplývá, že žalobce měl podat celkem 23 písemných zpráv. Svědek potvrdil tvrzení žalobce o tom, že pplk. Z. byl osobou, ze které měl každý na posádce strach, ví, že by mu nikdo nedokázal cokoliv odmítnout, choval se velmi autoritativně, nejen k vojákům základní vojenské služby, ale i ke kolegům z VKR, včetně svědka, který přebíral jeho agendu. Soud prvního stupně dovodil, že pokud byly splněny podmínky interních předpisů k platné evidenci do kategorie agent VKR, obě organizační složky České republiky, jak Ministerstvo vnitra, tak Ministerstvo obrany, postupovaly v souladu s právem, pokud vydaly pozitivní lustrační osvědčení dle zák. č. 451/1991 Sb. a publikovaly informace o evidenci žalobce jako agenta StB VKR dle § 7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb. Pokud žalobce namítal neplatnost vázání pro vynucení slibu spolupráce, soud prvního stupně dospěl k závěru, že na daný vztah nelze aplikovat ustanovení o neplatnosti úkonu podle občanského zákoníku. Protože se nejednalo o občanskoprávní vztah, nelze označit úkon směřující ke slibu spolupráce za neplatný pro absenci svobody a vážnosti dle § 37 obč. zák., ve znění platném v době vázání žalobce.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 279/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a že jeho evidence v materiálech StB je neoprávněná (výrok I. odst. 1). Žalované zastoupené Ministerstvem obrany uložil povinnost odstranit z internetové verze seznamů Ministerstva obrany publikovaných dle § 7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb. informace o tom, že žalobce byl evidován jako tajný spolupracovník StB a tyto informace nepublikovat v případě opětovné publikace knižní formou (výrok I. odst. 2). Dále žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 8.425,- Kč (výrok II.), náklady odvolacího řízení ve výši 8.575,- Kč (výrok IV.), povinnost nahradit náklady řízení státu ve výši 992,- Kč na účet Městského soudu v Praze (výrok III.) a náklady řízení státu ve výši 600,- Kč na účet Vrchního soudu v Praze (výrok V.), a to vše každé organizační složce jednou polovinou.
Odvolací soud vycházel z úvahy, že pro posouzení oprávněnosti evidence osoby v materiálech bývalé StB je rozhodující, zda k jejímu zaevidování došlo v souladu s tehdy platnými interními předpisy právního předchůdce organizační složky žalované. V tomto směru se ztotožnil se soudem prvního stupně, který správně přihlížel k závazku ke spolupráci, který byl založen v osobním svazku vedeném na žalobce a v němž se zavázal spolupracovat s VKR. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dovozuje, že pro posouzení oprávněnosti evidence je třeba přihlížet nejen k němu, ale rovněž i k okolnostem, za nichž k závazku ke spolupráci došlo. V tomto směru odkázal na konstantní judikaturu odvolacího soudu i Nejvyššího soudu (Cdon 46/95). Z tohoto hlediska dovodil, že podepsaným závazkem se totiž podepisující osoba zavazovala zejména plnit uložené úkoly, neprozradit spolupráci, používat krycí jméno. Slibem o spolupráci tak na sebe přebírala povinnosti, z jejichž neplnění pro ní mohly vzejít důsledky i s případnými sankcemi, konkrétně třeba v případě porušení prvku utajení. Převzetí závazku je proto třeba považovat za právní skutečnost, bez níž by nevznikla spolupráce v rozsahu závazku osoby podepisující závazek. Pokud tedy žalobce namítal, že jeho závazek ke spolupráci nebyl dobrovolný, že byl učiněn pod nátlakem z vynucení, bylo třeba se zabývat i touto okolností.
Odvolací soud provedl důkaz výpovědí žalobce jako účastníka řízení (vzhledem k tomu, že důkaz byl navrhován v žalobě) a opakoval důkaz výpovědí svědka JUDr. J. L. Po provedení uvedeného dokazování odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel z odchylně zjištěného skutkového stavu. Vzal za prokázáno, že žalobce závazek ke spolupráci s VKR a slib mlčenlivosti podepsal, avšak že tak učinil ve strachu a pod nátlakem, což jsou okolnosti vylučující oprávněnost evidence žalobce. Vzhledem k tomu potom odvolací soud nepovažoval závazek žalobce ke spolupráci s VKR za opravňující k evidenci žalobce jako osoby, která je uvedena v § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 279/1992 Sb. Evidenci žalobce proto posoudil jako neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Odvolací soud dovodil, že přiměřeným prostředkem obrany proti neoprávněnému zásahu jsou jak určení neoprávněnosti evidence, tak i uložení povinnosti k odstranění jména žalobce z internetových stránek žalované.
K dovolání žalované v zastoupení obou organizačních složek Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. dubna 2007, č.j. 30 Cdo 1850/2006-96, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud konstatoval ohledně výroku I. jeho nepřezkoumatelnost pro neuvedení předpisů, z jakých odvolací soud vycházel při posouzení oprávněnosti evidence žalobce a ohledně výroku II., že nároku zde uplatněnému lze vyhovět až na základě pravomocného výroku rozsudku o neoprávněnosti evidence žalobce v materiálech bývalé StB.
Po následujícím řízení Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 279/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a že jeho evidence v materiálech StB je neoprávněná (výrok I.). Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.) a že žalovaná je povinna zaplatit, a to každá organizační složka jednou polovinou, na náhradě nákladů řízení státu 992,- Kč na účet Městského soudu v Praze (výrok IV.) a na náhradě nákladů odvolacího řízení státu 600,- Kč na účet Vrchního soudu v Praze (výrok VI.).
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných v předcházejícím řízení. Nadto poukázal na to, že VKR byla součástí Státní bezpečnosti, a to již od roku 1966. Vyplývá to konkrétně z rozkazu ministra vnitra č. 36 z roku 1966, kterým byly stanoveny zásady pro uspořádání řídící činnosti ve Sboru národní bezpečnosti a Sboru nápravné výchovy. Závazek ke spolupráci s VKR by proto zásadně odůvodňoval oprávněnost evidence v materiálech bývalé StB. V tomto směru odkázal na čl. 46 tehdy platné směrnice pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky A oper I 3, vydané rozkazem ministra vnitra Československé socialistické republiky pod č. 3 dne 25.1.1978, podle níž závazek ke spolupráci mohl být jak písemný, tak i ústní. Odvolací soud opětovně připomněl závěry judikatury (Cdon 46/95), dle kterých je třeba převzetí závazku ke spolupráci považovat za právní skutečnost, a proto pro posouzení oprávněnosti evidence je třeba přihlížet nejen k existenci závazku, ale rovněž i k okolnostem, za nichž k němu došlo. V době, kdy žalobce podepsal slib o spolupráci, tehdy platný shora uvedený rozkaz ministra vnitra v čl. 37 týkajícího se získávání tajných spolupracovníků, obsahoval zásadu, že získávaný tajný spolupracovník se rozhoduje na základě vlastního uvážení a rozhodnutí. Dobrovolnost ze strany získávaného tajného spolupracovníka je základní a nejvhodnější zásada při získávání tajných spolupracovníků. Vzhledem ke skutkovému závěru, že závazek žalobce ke spolupráci s VKR postrádá prvek dobrovolnosti, odvolací soud dovodil, že nelze tento závazek považovat za okolnost opravňující k evidenci žalobce jako osoby, která je uvedena v § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 279/1992 Sb. K otázce věrohodnosti osobního svazku vedeného na žalobce odvolací soud poukázal i na zjištěný rozpor v osobním spise, podle něhož (obsah návrhu na získání ke spolupráci ze dne 17.12.1984) měl být slib mlčenlivosti podepsán v případě, že žalobce odmítne závazek ke spolupráci, přičemž slib mlčenlivosti je datován již dnem 9.9.1984. Odvolací soud proto uzavřel, že evidenci žalobce je třeba považovat za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. Za přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu však považoval v dané věci pouze určení neoprávněnosti evidence. Uložení povinnosti k odstranění jména žalobce z internetových stránek žalované je totiž předčasné. V této souvislosti odvolací soud plně odkázal na závěr učiněný ve zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu, podle něhož odstranění údajů o žalobci z internetové verze seznamů je možné až na základě pravomocného rozhodnutí soudu o neoprávněnosti evidence žalobce v materiálech bývalé StB.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala do výroku I. žalovaná v zastoupení obou organizačních složek dovolání. Žalovaná zastoupená Ministerstvem obrany výslovně napadá i výroky IV. a VI. o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení.
Žalovaná zastoupená Ministerstvem vnitra přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zejména namítá, že odvolací soud se dopustil pochybení, když dospěl k závěru o neoprávněnosti evidence žalobce jako osoby, která je uvedena v § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 279/1992 Sb., neboť závazek ke spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou postrádá prvek dobrovolnosti, tak jak to předpokládala tehdy platná směrnice předchůdce Ministerstva vnitra pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky A oper I 3, ze dne 25.1.1978. Podle této směrnice bylo možno získávat tajné spolupracovníky na základě ideových pohnutek, na základě výhod nebo na základě kompromitujících skutečností. Je pravdou, že v čl. 37 směrnice se uvádí, že dobrovolnost ze strany získávaného tajného spolupracovníka je základní a nejvhodnější zásada při získávání tajných spolupracovníků. Směrnice tuto zásadu však neuvádí jako jedinou možnou. Připouští i formu určitého nátlaku za podmínek, které příkladmo uvádí v čl. 37 odst. 2. Podle čl. 39 směrnice bylo možno dobrovolné rozhodnutí spolupracovat s vojenskou kontrarozvědkou opírat o určité výhody, poskytované tajnému spolupracovníku v průběhu spolupráce. Tajní spolupracovníci mohli být podle čl. 40 směrnice získáváni i na základě kompromitujících skutečností, kdy se tajný spolupracovník získávaný tímto způsobem rozhodne na základě vlastního uvážení, zda spolupráce s kontrarozvědkou je pro něho výhodnější než důsledky, které by ho použitím kompromitujících skutečností postihly. Je nepochybné, že žalobce vlastnoručně podepsal závazek ke spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou a slib mlčenlivosti a byly splněny všechny podmínky interních předpisů k tomu, aby byl žalobce platně zaevidován jako tajný spolupracovník vojenské kontrarozvědky, složky Státní bezpečnosti. Tvrzení žalobce, že pociťoval strach a obavy ze svého nadřízeného, jemuž si nedovolil odporovat, považovala žalovaná za účelové. Avšak i kdyby tomu tak bylo, příslušná směrnice určitý nátlak na osoby získávané pro spolupráci se Státní bezpečností nejen nevylučovala, ale dokonce předpokládala. Vzhledem k uvedenému je třeba považovat evidenci žalobce jako osoby uvedené v § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 279/1992 Sb., jako oprávněnou a důvody, jimiž žalobce zdůvodňuje sepsání slibu o spolupráci s VKR z pohledu oprávněnosti evidence v materiálech StB, je nutno považovat jako právně irelevantní. Žalovaná zastoupená Ministerstvem vnitra navrhla zrušení napadeného rozsudku v uvedeném rozsahu a jeho vrácení v tomto rozsahu k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
Žalovaná zastoupená Ministerstvem obrany dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst.3 o.s.ř. Uvádí, že žalobce neoprávněnost evidence v materiálech StB dovozuje z toho, že závazek ke spolupráci s VKR a slib mlčenlivosti sice podepsal, avšak ze strachu a pod nátlakem. Žalobce tedy nezpochybňuje, že předmětný závazek podepsal a že dokonce za svoji spolupráci s VKR obdržel finanční odměnu. Svůj vázací akt však zdůvodňuje vynucením ze strany pplk. Z. Z výpovědi svědka JUDr. J. L., který popisuje pouze obecné charakterové vlastnosti pplk. Z., nelze učinit závěr, že písemný závazek žalobce k plnění úkolů vojenské kontrarozvědky byl v tomto konkrétním případě jakkoliv vynucen. O dobrovolnosti počínání žalobce svědčí i to, že jak slib o spolupráci, tak i slib mlčenlivosti napsal žalobce vlastní rukou, tedy nikoliv na nějaký předem připravený formulář (směrnice A oper I 3 připouští ve svém čl. 46 odst. 1 obě možnosti), jak by se u nátlaku a donucení dalo předpokládat. Stejně tak si žalobce sám z vlastní iniciativy zvolil krycí jméno Jiří , ačkoliv směrnice A oper I 3 ve svém čl. 64 odst. 3 připouští i zvolení krycího jména pracovníkem kontrarozvědky. Jestliže tedy odvolací soud v napadeném rozsudku vzal za prokázáno pouze z výpovědi svědka Luky a tvrzení žalobce, že žalobce sice závazek ke spolupráci s VKR a slib mlčenlivosti podepsal, avšak ze strachu a pod nátlakem, tak rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Čl. 37 odst. 2 směrnice A oper I 3 stanoví, že za určitých specifických podmínek práce kontrarozvědky, zejména tam, kde by byly ohroženy zvlášť důležité obranné, politické nebo ekonomické zájmy státu, bylo možno s ohledem na povahu případu spolupráci vyžadovat. Takovým případem je např. bezprostřední nebezpečí vyzvědačství, teroru, sabotáže, záškodnictví nebo jiné případy zvlášť závažného ohrožení československé ekonomiky a ekonomik socialistických států. Takovým případem, kde jsou ohroženy zvlášť důležité obranné nebo politické zájmy a kde hrozí nebezpečí vyzvědačství, sabotáže, teroru atd., je dle žalované právě základní vojenská služba u jednotky pohraniční stráže vojsk ministerstva vnitra. Dobrovolnost ze strany žalobce při jeho získávání za tajného spolupracovníka VKR tak není podle směrnice A oper I 3 podmínkou oprávněnosti evidence. Žalobce byl tedy podle tehdy platných předpisů spolupracovníkem VKR a jako takový je dnes osobou, která je uvedena v § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 279/1992 Sb. Přes výše uvedené se žalovaná zastoupená Ministerstvem obrany domnívá, že se jí výrok I. napadeného rozsudku netýká. Osvědčení dle ust. § 6 zák. č. 279/1992 Sb., že je evidován jako osoba uvedená v ust. § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 279/1992 Sb., vydala žalobci žalovaná zastoupená Ministerstvem vnitra. Evidenci, v níž je žalobce uveden jako spolupracovník Státní bezpečnosti, vytvořila žalovaná zastoupená Ministerstvem vnitra a složkou obou také byla Hlavní správa VKR. Z tohoto důvodu žalovaná zastoupená Ministerstvem obrany napadá i navazující výroky IV. a VI. o náhradě nákladů řízení. Žalovaná zastoupená Ministerstvem obrany navrhla zrušení napadeného rozsudku v uvedeném rozsahu a jeho vrácení v tomto rozsahu k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti výroku I. pravomocného rozsudku odvolacího soudu, ve věci samé, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) v uvedeném rozsahu dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v tomto rozsahu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i rozsudku odvolacího, vzal při rozhodování odvolací soud v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě rozhodl (§ 153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalované, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení § 132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán.
Odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce závazek ke spolupráci s VKR a slib mlčenlivosti podepsal, avšak že tak učinil ve strachu a pod nátlakem a že tedy závazek žalobce ke spolupráci s VKR postrádá prvek dobrovolnosti. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dovodil právní závěr, že závazek žalobce byl učiněn za okolností vylučujících oprávněnost jeho evidence jako osoby, která je uvedena v § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 279/1992 Sb.
S ohledem na uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) bylo tedy třeba posoudit v projednávané věci, jak se do právního posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti, jejíž součástí byla i vojenská kontrarozvědka (VKR), promítají zjištěné okolnosti, za nichž k závazku ke spolupráci s ní došlo. V tomto směru dovolací soud vycházel z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.12.1995, sp.zn. Cdon 46/95, uveřejněném pod č. 18 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996. Podle tohoto rozhodnutí je převzetí závazku ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností třeba považovat za právní skutečnost, bez níž by nevznikla spolupráce v rozsahu závazku osoby podepisující závazek. Pro posouzení oprávněnosti evidence je třeba proto přihlížet nejen k existenci závazku dotčené osoby ke spolupráci, ale rovněž i k okolnostem, za nichž k závazku ke spolupráci došlo. Vylákaný písemný závazek ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností, přičemž by získání fyzické osoby ke spolupráci bylo buď zcela fingováno anebo zmanipulováno takovým způsobem, že tu nedošlo úmyslně ani z nedbalosti k převzetí závazku ke spolupráci, nelze posuzovat jako důvod k oprávněnému zaevidování této fyzické osoby jako získaného spolupracovníka Státní bezpečnosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 451/1991 Sb. Z uvedeného je zřejmé, že za situace, kdy žalobce závazek ke spolupráci s VKR a slib mlčenlivosti podepsal, avšak že tak učinil nedobrovolně, ze strachu a pod nátlakem, nelze v daném případě dovodit, že v důsledku uvedených okolností nedošlo ze strany žalobce úmyslně ani z nedbalosti k převzetí závazku ke spolupráci. Kromě toho je nepochybné, že žalobce byl evidován jak dovozuje odvolací soud - podle tehdy platné výše citované směrnice A oper I 3, kdy dobrovolnost nebyla podle tohoto interního předpisu nezbytnou podmínkou při získávání za tajného spolupracovníka VKR. Lze tedy mít pochybnosti o správnosti závěru, že evidence žalobce jako osoby uvedené v ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 279/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v materiálech bývalé Státní bezpečnosti nebyla oprávněná a že tak došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce.
Pokud žalovaná 2) dovoláním rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu ve vedlejších výrocích o náhradě nákladů řízení, přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno.Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto tento rozsudek v uvedeném rozsahu, včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil v těchto mezích Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o.s.ř.). Vzhledem k tomu se oprávněností ostatních uplatněných dovolacích námitek dovolací soud již nezabýval.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2010

JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu