30 Cdo 2094/99
Datum rozhodnutí: 30.05.2000
Dotčené předpisy:




30 Cdo 2094/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně, JUDr. Juraje Malika, JUDr. Julie Muránské a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. L., ředitele ústavu, zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. Z., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 112/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 1999, č.j. 2 Co 41/99-78, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce částku 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, a to jeho zástupci, advokátu.



O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 1999 č. j. 36 C 112/98-53 uložil žalovanému zdržet se tvrzení, že žalobce kryje podvody a machinace se čtyřmilionovou státní dotací. Dále zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaslat žalobci omluvný dopis ve znění: Vážený pane řediteli, omlouvám se Vám, že jsem nepravdivě uvedl ve své žádosti o grant GA ČR 1999 až 2001 ze dne 27. dubna 1998, že kryjete podvody a machinace se čtyřmilionovou státní účelovou dotací. Zamítnuta byla žaloba i potud, pokud bylo požadováno, aby žalovaný byl uznán povinným zaslat stejnopis omluvného dopisu na vědomí předsednictvu grantové agentury ČR. Žádnému z účastníků pak nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně rozhodoval na základě skutkového zjištění, podle něhož se tvrzení žalovaného týkající se žalobce nezakládají na pravdě. Pokud však žalobce požadoval od žalovaného omluvu za dopis ze dne 27. dubna 1998, pak v této části žalobu zamítl především s odůvodněním, že tento dopis jednak nebyl zaslán třetím osobám, jednak tvrzení v něm uvedená nejsou natolik hanlivá, resp. natolik poškozující čest žalobce, aby mohla být snížena jeho důstojnost. Proto nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 1999 č.j. 2 Co 41/99-78 připustil zpětvzetí žaloby, aby žalovanému bylo uloženo zaslat stejnopis omluvného dopisu na vědomí předsednictvu Grantové agentury ČR, rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil a v daném rozsahu řízení zastavil. Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaslat žalobci omluvný dopis ve znění: Vážený pane řediteli, omlouvám se Vám, že jsem nepravdivě uvedl ve své žádosti o grant GA ČR 1999 až 2001 ze dne 27. dubna 1998, že kryjete podvody a machinace se čtyřmilionovou státní účelovou dotací". Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud při svém rozhodování především odkázal na znění ustanovení § 11 a § 13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o.z."). Připomněl, že z obsahu žaloby vyplývá, že žalobce dovozuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv z obsahu dopisu žalovaného ze dne 27. dubna 1998, v němž o něm žalovaný uvedl již citované konstatování. Podle odvolacího soudu tím došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, když pravdivost těchto tvrzení nebyla prokázána. Tímto tvrzením je žalobci podsouváno nečestné jednání. Je pak nerozhodný okruh osob, do jejichž sféry se tento dopis dostal. Jde (totiž) o tvrzení, které je objektivně způsobilé přivodit újmu na právech žalobce, a to pokud jde o jeho čest. Není rozhodné, zda žalobci vznikla skutečná újma, protože postačí, že zde došlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti objektivně způsobilému narušit práva chráněná ustanovením § 11 a násl. o.z. Proto jsou naplněny předpoklady k přiznání morálního zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 18. června 1999.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal ve výrocích II až IV žalovaný dne 16. července 1999 včasné dovolání, v němž výslovně uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Toto dovolání bylo doplněno podáním jeho právní zástupkyně ze dne 28. července téhož roku. Přípustnost dovolání žalovaný vyvozuje z naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř. Skutečností ovšem zůstává, že ačkoliv v obou zmíněných podáních žalovaného je výslovně jako dovolací důvod označen případ ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., vlastní zdůvodnění zdůrazňuje výtky tvrzených nedostatků v důkazním řízení. Dovolatel především zdůrazňuje, že soudy obou stupňů vycházely z neúplného důkazního řízení a provedené důkazy nesprávně posoudily. Předkládá proto dovolacímu soudu řadu fotokopií dokumentů, jimiž hodlá doložit svá skutková tvrzení. Dovolatel pak uzavírá, že je přesvědčen, že soudy obou stupňů pochybily, pokud si nevyžádaly navržené důkazy, neprovedly obsáhlejší důkazní řízení, na jehož základě by objektivně a spravedlivě rozhodly. Podle žalovaného rozhodnutí soudů obou stupňů bylo vydáno na základě neúplného důkazního řízení a tak došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.

Žalobce ve vyjádření k podanému dovolání s tímto vyslovuje nesouhlas, když je přesvědčen, že dovoláním napadené rozhodnutí je správné. Požaduje současně úhradu nákladů dovolacího řízení.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 1 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž výslovně zdůrazňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., přičemž z obsahu dovolání vyplývá, že je uplatněn též dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. (dovolatel vytýká především údajné vady ve skutkových zjištěních). Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. v dovoláním napadených výrocích a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání nelze v tomto případě přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba toto rozhodnutí považovat v uvedených částech za správné.

S ohledem na znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Jak již bylo uvedeno, dovolatel zdůrazňuje v tomto případě dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a současně míří též k dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.c) téhož zákona.

Pokud se týče dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., pak ten dopadá na případy, kdy je vytýkáno odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zde si nutno uvědomit, že takto uplatněný dovolací důvod předpokládá omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy, jestliže buď soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Z obsahu dovolání však nevyplývá, čím by skutečně také takto vyložené ustanovení občanského soudního řádu bylo konkrétně naplněno. Dovolatel se ostatně v této souvislosti ve svém dovolání, jehož obsahem je dovolací soud vázán, omezuje pouze na již zmíněné konstatování, že ve věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, protože rozhodnutí soudů obou stupňů byla vydána na základě neúplného důkazního řízení. Je zřejmé, že takto pojímané dovolání v této části nenaplňuje již vyložené předpoklady obsažené v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Ostatně v posuzovaném případě je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud správně na daný případ aplikoval ustanovení § 11 a § 13 odst. 1 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo na ochranu osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy, přičemž se především může domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Dovolatel nikterak v dovolání nenaznačuje, čím by býval měl soud druhého stupně při aplikaci těchto ustanovení, jež byla náležitě v daném případě aplikována, pochybit. Dovolací soud má proto zato, že výtka dovolatele, vztahující se k ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., není případná.

Pokud se týče dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., pak ten se týká případů, kdy nesprávnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je spatřována v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zde je zdůrazňováno, že tento dovolací důvod míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ jde tehdy, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Ani v tomto případě však dovolání žalovaného nevytýká takové vady, které by odpovídaly vyloženému. Dovolatel totiž svoje dovolání buduje pouze na tom, že soudy obou stupňů pochybily, pokud si nevyžádaly navržené důkazy a neprovedly obsáhlejší důkazní řízení, přičemž sám rozvádí, které důkazy takto měly být provedeny. Tato výtka však předpoklady dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. - jak vyplývá z již vyloženého - nenaplňuje. Je pak jisté, že s ohledem k ustanovení § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř. je to soud, který rozhoduje, které z navrhovaných důkazů skutečně také provede. Tedy ani z uvedeného důvodu dovolání nelze napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze považovat za vadný.

Nezbývá, než uzavřít, že z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů je nutno dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Protože pak nebyly zjištěny ani případné vady podřaditelné pod ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a ani jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalovaného proti zmíněným výrokům zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvná a § 151 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly náklady v souvislosti s jeho právním zastoupením advokátem (§ 6 a násl. vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), kdy sazba mimosmluvní odměny advokáta je vypočtena za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě určené podle § 9 odst. 3 písm. d) cit. vyhlášky a je přihlédnuto k paušální náhradě o hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2000

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková