30 Cdo 2073/2007
Datum rozhodnutí: 07.08.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 2073/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) V. B., zastoupené advokátem, b) J. O., zastoupeného advokátem, za účasti 1) M. O., a 2) J. O., zastoupených - shora, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 C 1/2003, o dovolání druhého žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 11 Cmo 119/2005 - 96, t a k t o :


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č. j. 11 Cmo 119/2005 - 96, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


První žalobkyně se žalobou podle § 244 a násl. o. s. ř., doručenou soudu prvního stupně dne 14. 2. 2003, domáhala, aby soud rozhodl, že se povoluje vklad ohledně další ¼ domu postaveného na pozemku č. 1314, k. ú. V., obec P. , s odůvodněním, že byla dotčena na svých právech výrokem 2. rozhodnutí Katastrálního úřadu P. - město ze dne 6. 12. 2002 (ve znění opravy ze dne 19. 2. 2003), jímž rozhodl, že vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle dohody o vydání věci uzavřené mezi účastníky dne 3. 8. 1998 k ¼ domu čp. 62 vybudovaného na pozemku č. 1314 v k. ú. V., a to z M. O. a J. O. na první žalobkyni, se zamítá (bod 2. výroku).


Druhý žalobce se rovněž žalobou podle § 244 a násl. o. s. ř., doručenou soudu prvního stupně dne 10. 2. 2003, domáhal, aby soud rozhodl, že bod 1. výroku rozhodnutí Katastrálního úřadu P. - město ze dne 6. 12. 2002, č. j. V-4981/02, jímž byl vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí k nemovitosti podle předmětné dohody z J. O. na V. B., a to spoluvlastnického podílu ve výši ¼ na domě, stojícím na pozemku parc. č. 1314, vše v k. ú. V., povolen, se nahrazuje výrokem, že vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu P. - město na základě dohody o vydání věci uzavřené dne 3. 8. 1998 mezi J. O., M. O. a J. O. na straně jedné, a V. B. na straně druhé, o převodu spoluvlastnického podílu z J. O. k ¼ domu, stojícího na pozemku parc. č. 1314, vše v k. ú. V., zapsaného u Katastrálního úřadu P. - město na LV č. 724, pro k. ú. V., na V. B., se zamítá.


Usnesením ze dne 5. 5. 2003, č. j. 26 C 1/2003, 26 C 6/2003 - 47, Městský soud v Praze rozhodl podle § 250b odst. 1 o. s. ř., že věci žalobců vedené u tohoto soudu


pod sp. zn. 26 C 1/2003 a sp. zn. 26 C 6/2003 budou spojeny ke společnému řízení,


a to pod sp. zn. 26 C 1/2003.


Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 20. 9. 2004, č. j. 26 C 1/2003 - 70, žalobu podanou druhým žalobcem podle § 250g odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl (výrok I.), žalobu první žalobkyně podle § 250i o. s. ř. zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že Ústavní soud nálezem ze dne 27. 6. 2001, publikovaným ve Sbírce zákonů ČR pod č. 246/2001 Sb. zrušil část pátou Správní soudnictví (§ 244 o. s. ř. až § 250s o. s. ř.), a to dnem 31. 12. 2002, čímž odpadla možnost soudu rozhodovat o opravných prostředcích proti rozhodnutím katastrálních úřadů, která byla upravena v třetí hlavě této zrušené páté části o. s. ř. Rozhodl-li správní orgán o sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních nebo rodinných a obchodních vztahů, může být po 1. 1. 2003 tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř. ve znění zák. č. 151/2002 Sb. Podle ust. § 248 odst. 3 poslední věta o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002, zvláštní zákony mohly vyloučit některá rozhodnutí z přezkoumání soudem; takovým zvláštním zákonem je v tomto případě zák.


č. 265/1992 Sb., podle jehož ust. § 5 odst. 3 (ve znění pozdějších předpisů) není proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, přípustný žádný opravný prostředek ani žaloba ve správním soudnictví. Podle právní úpravy účinné ke dni, kdy o návrhu na vklad rozhodoval katastrální úřad, bylo tedy rozhodnutí o povolení vkladu vyloučeno z přezkoumání soudem. Ostatně ani z žádného ustanovení zák. č. 151/2002 Sb. nelze dovodit možnost projednání věcí, které byly pravomocně skončeny před jeho účinností. Připuštění takové možnosti by znamenalo zpětnou účinnost zákona, která je nepřípustná a jež by ve svém důsledku znamenala popření právní jistoty ve vztazích nastolených před účinností cit. zákona č. 151/2002 Sb. Soud prvního stupně z uvedených důvodů dospěl k závěru, že žaloba podaná druhým žalobcem je nepřípustná. Dále na základě žaloby podané první žalobkyní přezkoumal rozhodnutí katastrálního úřadu v bodu


2. výroku a zaujal shodný právní názor jako správní orgán, tj. že v daném případě nejsou dány podmínky, aby bylo návrhu na vklad vyhověno, neboť tomu brání stav zápisu v katastru nemovitostí ke dni podání návrhu na vklad [§ 5 odst. 1 písm. a) zák.


č. 265/1992 Sb.], když předloženou smlouvu uzavřeli i první účastnice a druhý účastník, kteří nebyli ke dni podání návrhu na vklad (tj. k 5. 2. 2002) zapsáni v katastru jako vlastníci vydávaného podílu na předmětných nemovitostech. Podle výpisu z katastru nemovitostí, založeného do správního spisu katastrálního úřadu se namísto nich spoluvlastnicí předmětných nemovitostí stala M. O., a to na základě darovacích smluv z let 1996 a 1997. Jestliže uvedené osoby nebyly ke dni podání návrhu na vklad vlastníky, nebyly oprávněny s předmětem dohody o vydání nakládat [§ 5 odst. 1 písm. e) cit. zákona]. Městský soud poukázal též na R 44/2000, podle jehož závěrů katastrální úřad v řízení o povolení vkladu nezkoumá platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu (v daném případě zmíněných darovacích smluv uzavřených v průběhu restitučního sporu).


K odvolání druhého žalobce a dalších účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2005, č. j. 11 Cmo 119/2005 - 96, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; ve výroku II. zůstal rozsudek nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění městského soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Dodal, že jedná-li se ve věci


o rozhodnutí o povolení vkladu vydané dne 6. 12. 2002, je při posouzení časové působnosti novely zák. č. 151/2002 Sb. třeba vyjít z jeho bodu 1. čl. XXV., obsahujícího přechodná ustanovení k nové právní úpravě, podle kterého ve věcech uvedených


v § 244, v nichž zvláštní právní předpis svěřuje soudu rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů podle části páté hlavy třetí o. s. ř.,


ve znění účinném k 31. 12. 2002, lze ode dne účinnosti tohoto zákona podat žalobu podle části páté tohoto zákona za podmínek jím stanovených. Z citovaného přechodného ustanovení lze podle názoru odvolacího soudu vyvodit mj. to, že bylo-li rozhodnutí katastrálního úřadu vydáno přede dnem 31. 12. 2002 (jako je tomu v dané věci), je žaloba přípustná za předpokladu, že opravný prostředek byl podle právního stavu platného a účinného k uvedenému datu přípustný a že rozhodování o něm bylo svěřeno soudu. Soud prvního stupně správně poukázal na speciální úpravu obsaženou v ust. § 5 odst. 3 větě druhé zák. č. 265/1992 Sb., podle nějž proti rozhodnutí, jímž se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek, ani žaloba ve správním soudnictví.


I když podle ust. § 249 odst. 2 o. s. ř., ve znění platném a účinném od 1. 1. 2003, krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech vkladu práva k nemovitostem, upravuje toto ustanovení věcnou příslušnost soudu k řízení o žalobách podle § 244


a násl. o. s. ř. a užití obecného pojmu ve věcech vkladu v souvislosti s úpravou věcné příslušnosti nemůže být vykládáno jako nepřímá novelizace zák. č. 265/1992 Sb. v ustanovení § 5 odst. 3 vylučujícího podání opravného prostředku, popř. žaloby proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje. Zpětná působnost právní normy (ať již jde


o retroaktivitu pravou či nepravou) musí být založena přímo právní normou, která vždy upravuje svoji časovou působnost; proto je třeba v dané věci vyjít z citovaného přechodného ustanovení, jež časovou působnost zákona č. 151/2002 Sb. upravuje.


Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že žaloba v daném případě přípustná není (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 85/2005).


Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (a výslovně i proti výroku o nákladech řízení) podal druhý žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje


z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a to zejména v otázce přípustnosti soudní obrany proti vyhovujícímu, resp. zčásti vyhovujícímu a zčásti zamítavému, nezákonnému rozhodnutí správního orgánu


o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dovolatel se neztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů, že v dané věci nelze jeho žalobu soudně projednat vzhledem k ust. § 5 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb. a k čl. XXV. zák. č. 151/2002 Sb., kterým byl novelizován občanský soudní řád, nýbrž naopak zastává názor, že není možné, aby mu bylo v dané věci odepřeno právo na soudní přezkum. Poukazuje na čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého ten, kdo tvrdí, že byl


na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, se může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak, přičemž jinak nelze stanovit a tedy z pravomoci soudů vyloučit, pokud jde o přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle listiny . Jestliže jedním


ze základních práv podle listiny je pak právo vlastnické, jehož ochrana je samotnou listinou zaručena, pak v daném případě byl druhý žalobce zkrácen na svém právu vlastnickém a oprávněně se tedy domáhá, aby ve věci rozhodoval nezávislý soud. Dále dovolatel podrobně (stejně jako v žalobě a v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) uvádí, v čem spatřuje nesprávnost a nezákonnost povolujícího výroku rozhodnutí katastrálního úřadu. Navrhl, aby dovolací soud, dospěje-li k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud


to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.


§ 237 o. s. ř.


Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje


k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V posuzované věci druhý žalobce dovoláním napadá - vedle výroku o nákladech řízení - výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Napadený zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu je založen na závěru, že proti rozhodnutí katastrálního úřadu, jímž se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek, ani žaloba ve správním soudnictví, a že tudíž žaloba druhého žalobce je nepřípustná a byla soudem prvního stupně správně odmítnuta [§ 250g odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu však, že forma rozhodnutí odvolacího soudu je


v rozporu s ust. § 167 odst. 1 o. s. ř. (§ 245 o. s. ř.) i s ustálenou judikaturou ve věcech podle části páté občanského soudního řádu, dospěl dovolací soud k závěru, že toto rozhodnutí představuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a že dovolání proti němu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)


o. s. ř.


Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen správní orgán ) podle zvláštního zákona o sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.


Podle § 250g odst. 1 o. s. ř. soud žalobu odmítne, a) byla-li podána opožděně, b) byla podána někým, kdo k žalobě není oprávněn, c) je-li nepřípustná. K rozhodnutí podle odstavce 1 nemusí být nařízeno jednání (odst. 2 tohoto ustanovení).


Podle § 250i o. s. ř. soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně.


Podle § 250j odst. 1 o. s. ř. dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení rozsudek soudu podle odstavce 1 nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno. Tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku.


V posuzovaném případě soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 9. 2004,


č. j. 26 C 1/2003 - 70, žalobu podanou druhým žalobcem podle § 250g odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl (výrok I.) a žalobu první žalobkyně podle § 250i o. s. ř. zamítl. I když tedy městský soud rozhodoval rozsudkem (právě proto, že žalobu první žalobkyně zamítl), má výrok jeho rozsudku v části odmítnutí žaloby druhého žalobce povahu usnesení (srov. ust. § 167 odst. 1 a ust. § 245 o. s. ř. ), z čehož vyplývá, že odvolací soud v daném případě pochybil při aplikaci procesního předpisu (občanského soudního řádu), když


o odvolání druhého žalobce proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž žaloba byla odmítnuta, rozhodl rozsudkem a nikoliv usnesením. Jak vyplývá z ust. § 250i


o. s. ř. a z ust. 250j odst. 1 o. s. ř. soud podle části páté o. s. ř. rozhoduje ve věci samé formou rozsudku jen tehdy, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně, a dále v případě, že dospěje k závěru, že o sporu nebo jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán.


Podle § 5 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, lze provést zápisem ve spisu. Proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek, ani žaloba ve správním soudnictví. Podle odst. 4 tohoto ustanovení rozhodnutí o zamítnutí vkladu se doručuje všem účastníkům řízení. Proti tomuto rozhodnutí je přípustný opravný prostředek. Pokud podanému opravnému prostředku katastrální úřad nevyhoví v plném rozsahu, rozhoduje o podaném opravném prostředku soud.


Jestliže podle ust. § 5 odst. 3 citovaného zákona není proti rozhodnutí, kterým se vklad do katastru nemovitostí povoluje, přípustný žádný opravný prostředek, ani žaloba ve správním soudnictví, je správný názor odvolacího soudu, že žaloba je nepřípustná


a soud prvního stupně ji proto správně odmítl podle § 250g odst. 1 písm. c) o. s. ř.


(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 85/2005,


či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 652/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod Jc 148/2006, sešit 10/2006, str. 777), když soud


v takovém případě nerozhoduje ve věci samé. Přestože se dovolací soud s názorem odvolacího soudu, že žaloba je v daném případě nepřípustná, ztotožňuje, nelze souhlasit s tím, že výrok rozsudku soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby rozsudkem podle


§ 219 o. s. ř. potvrdil.


Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby druhého žalobce, není správný. Nejvyšší soud ČR proto rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku


a ve výroku o nákladech řízení zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první o. s. ř.). Ve výroku o zamítnutí žaloby první žalobkyně nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden


a nabyl tudíž samostatně právní moci podle ust. § 206 odst. 2 o. s. ř.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 7. srpna 2007


JUDr. Olga Puškinová, v.r.


předsedkyně senátu