30 Cdo 2069/99
Datum rozhodnutí: 05.09.2000
Dotčené předpisy:




30 Cdo 2069/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Františka Duchoně ve věci žalobce M. K., zastoup. advokátem, proti žalovanému Z. D., zastoup. advokátem, o 106.579,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 202/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 1999, č.j. 8 Co 725/99-75, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 1999, č.j. 8 Co 725/99-75, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 18. 12. 1998, č.j. 9 C 202/98-53, zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci 106.579,- Kč se 31 % úrokem z prodlení od 1.2.1997 a s 26 % úrokem z prodlení od 27.5.1997 do zaplacení a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení. Podle závěrů okresního soudu, s odkazem na učiněná zjištění, je žalobce věcně aktivně legitimován k podání žaloby o zaplacení nájemného za nájem nebytových prostor v domě čp. 68 v K., ve vlastnictví žalobce, byť nájemní smlouva byla uzavřena S. b. M. K. a nikoli vlastníkem domu. Žalovaný užíval nebytové prostory v označeném domě na podkladě smlouvy ze dne 28.2.1992, jíž byla stanovena doba nájmu těchto prostor od 6.2.1992 do 6.2.1997 a bylo stanoveno nájemné. Smlouvou účastníků ze dne 1. 7. 1993, uzavřenou účastníky ohledně pronájmu totožných nebytových prostor, na dobu do 6. 2. 1997, bylo toliko zvýšeno nájemné. Soud prvního stupně považuje tuto smlouvu za smlouvu samostatnou a platnou ve vztahu mezi účastníky, byť ji žalovaný osobně nepodepsal, ale učinila tak manželka za okolností odpovídajících ust. § 15, § 16 obch. zák. s důsledky zavazujícími žalovaného jako nájemce a podnikatele. Smlouva ze dne 15.9.1994, jíž bylo opětovně zvýšeno nájemné za nebytové prostory, je však podle názoru soudu prvního stupně neplatná, neboť ve smlouvě je uvedeno, že nájem se uzavírá na dobu 5 let, přičemž tato doba byla vymezena dobou od 6. 2. 1992 do 31.1.1999, tedy dobou 7 let. Podle názoru soudu prvního stupně jde o neurčitý údaj, způsobující absolutní neplatnost smlouvy. Změna údaje o době nájmu byla provedena pracovnicí žalobce až po podpisu smlouvy účastníky.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 1999, č.j. 8 Co 725/99-75, rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalovaného uznal povinným zaplatit žalobci 106.579,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1.2.1997 do zaplacení a na náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů 43.878,- Kč. Odvolací soud opakoval důkaz smlouvou ze dne 28.2.1992 uzavřenou S. d. M. K. a žalovaným, smlouvou ze dne 1.7.1993 týchž subjektů ohledně nájmu stejného nebytového prostoru a smlouvou ze dne 15.9.1994 a řízení ještě doplnil zjištěním obsahu dopisu žalovaného ze dne 3.7.1997, jímž reagoval na výzvu žalobce k zaplacení nájmu z nebytových prostor. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je dána aktivní legitimace žalobce M. K. ve sporu; město je vlastníkem nemovitosti, v níž jsou situovány nebytové prostory, jako takový je nositelem základních hmotněprávních oprávnění a povinností ve vztahu k předmětu vlastnictví; je proto oprávněno požadovat placení nájemného z nebytových prostor v domě i úhradu za služby s nájmem spojené. Naproti tomu nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně, že smlouvy ze dne 1.7.1993 a 15.9.1994 jsou smlouvy samostatné a nikoli dohody o změně sjednaných podmínek smlouvy o nájmu ze dne 28.2.1992. Projev vůle účastníků v pozdějších smlouvách směřoval toliko ke změně výše nájemného, nikoli k zániku původně založeného nájemního vztahu. Odvolací soud v podstatě převzal argumentaci žalobce, že s ohledem na kontinuitu všech smluv a jejich změn, směřovala vůle účastníků k zachování původní smlouvy a docházelo pouze ke změnám ve výši nájemného, což v případě úkonu ze dne 15.9.1994 odpovídá projevu vyjádřenému ve smlouvě slovy ....nájem se uzavírá na dobu 5 let ....." s přihlédnutím k tomu, že doba 5 let je počítána od 6.2.1992. Odvolací soud shledal nedostatek na straně žalovaného, pokud nevěnoval náležitou pozornost rozporu mezi označením trvání nájemního poměru a datem jeho začátku a konce a nenapadl právně relevantním způsobem tuto změnu původní smlouvy. Proto odvolací soud považoval i smlouvu ze dne 15.9.1994 za platně uzavřenou a v důsledku tohoto právního závěru změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil na dlužném nájemném žalovanou částku. Při posouzení výše nároku žalobce vycházel ze zjištění, že žalovaný měl žalobci za rok 1995 zaplatit 94.044,- Kč, zaplatil 45.506,- Kč, za rok 1996 měl zaplatit 94.344,- Kč, zaplatil 41.344,- Kč a za leden 1997 měl zaplatit 7.867,- Kč a zaplatil 3.795,- Kč. Rozdíl mezi uvedenými částkami představuje podle odvolacího soudu žalovanou částku, o jejíž správnosti nemá soud pochybnosti. Výrok o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady za řízení před soudy obou stupňů odvolací soud odůvodnil plným úspěchem žalobce ve věci.

Žalovaný v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) v otázce aktivní legitimace žalobce ve sporu, v závěru odvolacího soudu o neurčitosti a neplatnosti smlouvy ze dne 15. 9. 1994, na níž usoudil soud prvního stupně, ve stanovisku odvolacího soudu k vůli stran, která měla směřovat ke změně smluv mezi účastníky a v neprokázání a nedostatku specifikace nároku žalobce na zaplacení částky 106.579,- Kč. Žalovaný (dále dovolatel) považuje za smluvního partnera S. d. m. K., s nímž dovolatel uzavřel smlouvu ze dne 6.3.1992; hodnocením statutární a kompetenční stránky vztahu mezi účastníky se soudy nezabývaly. V pořadí druhou smlouvu účastníků považuje dovolatel za návrh smlouvy, neboť nebyla dovolatelem podepsána, pronajímatelem byla smlouva podepsána nejasně, neurčitě a zřejmě v rozporu se způsobem podepisování za oprávněný subjekt. Nedokonalost smlouvy ze dne 15.9.1994 nelze podle dovolatele bagatelizovat a její nedostatky považovat za administrativní chyby. Navíc, uvádí dovolatel dále, není žalovaná (a přisouzená) částka správná, podle specifikace, jíž odvolací soud odůvodňuje její výši, je o 969,- Kč vyšší v neprospěch dovolatele. Závěrem dovolání dovolatel navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je podle názoru žalobce správný, soud se vypořádal se všemi v úvahu přicházejícími námitkami. Pokud by výtka dovolatele o nesprávném určení výše nároku žalobce za dlužné nájemné byla správná, žalobce by namítaný rozdíl v neprospěch dovolatele nevymáhal.

Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněným subjektem, že po formální i obsahové stránce odpovídá náležitostem podle ust. § 241 odst. 1, 2 o.s.ř. a že je ve smyslu ust. § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je důvodné, a tedy z hlediska dovolatele úspěšné, jestliže alespoň jeden z uplatněných důvodů uvedených v ust. § 241 odst. 3 o.s.ř. je naplněn. Je tedy důvodné m.j. i tehdy, jestliže rozsudek odvolacího soudu trpí některou z vad taxativně uvedených v ust. § 237 o.s.ř. (§ 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.), nebo trpí jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek i z hlediska těchto v úvahu přicházejících dovolacích důvodů, k nimž je povinen přihlédnout vždy, aniž byly výslovně vytknuty (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolatel mimo jiné zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu o výši nároku žalobce na dlužném nájemném. Dovolací soud shledal, že odvolací soud po závěru o platném uzavření smlouvy účastníků o nájemném za nebytové prostory pronajaté v domě čp. 69, N. v K., vzal za prokázané rozborem předepsaného nájemného a úhrady za služby s nájmem spojené a kontem dovolatele, že dovolatel na nájemném dluží částku uplatněnou v žalobě. Výsledek početního úkonu a sice rozdíl mezi součtem částek na požadovaném nájemném a součtem plateb nájemného vskutku vzbuzuje pochybnost o jeho správnosti a zpochybňuje i správnost závěru odvolacího soudu, že ... rozdíl uvedených částek představuje žalovanou částku ....."; jde totiž o rozdíl mezi částkou 196.255,- Kč a částkou 90.645,- Kč, přičemž ani tato čísla neodpovídají zcela údajům ve výpisu konta nájemníka (č.l. 45-46 spisu). Občanský soudní řád v ust. § 164 umožňuje opravit v rozsudku kdykoli, i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti s tím, že týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom předseda senátu opravné usnesení, které doručí účastníkům. Postup podle uvedeného ustanovení, které jinak platí i pro odvolací řízení (§ 211 o.s.ř.) však v posuzované věci nepřichází v úvahu. Odvolací soud při závěru o výši uplatněného nároku vycházel z konkrétních položek obsažených v rozboru předpisu nájemného a úhrad za služby s nájmem spojené a plateb nájemného. Oprava těchto základních údajů, pokud by k ní odvolací soud přistoupil, by se dotkla závěrů odvolacího soudu, majících povahu závěrů o skutkovém stavu. Navíc uznal-li by odvolací soud chybu v početním úkonu, důsledek toho by se nutně promítl do rozsudečného výroku potud, že do určité částky, pokud by rozdíl byl skutečně v neprospěch dovolatele, by nebylo možno žalobě vyhovět. Zmíněný nedostatek rozsudku odvolacího soudu, projevující se jako vnitřní rozpor odůvodnění rozsudku s důsledkem pro rozhodnutí ve věci, jímž bylo žalobě (po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 14.12.1998 ohledně úroků z prodlení) vyhověno, je vadou ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. Je jinou vadou, než některou z taxativně uvedených v ust. § 237 o.s.ř. která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Již z tohoto důvodu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).

V posouzení věcné aktivní legitimace žalobce M. K. k uplatnění nároku na zaplacení dlužného nájemného za nájem nebytového prostoru v domě, jehož vlastníkem je žalobce, se dovolací soud shoduje s názorem soudů obou stupňů. Okolnost, že žalobce přenechal správu nemovitosti, v níž je situován nebytový prostor v nájmu dovolatele, S. d. M. K., kterýžto subjekt uzavřel s dovolatelem nájemní smlouvu, nezbavuje žalobce jako vlastníka nemovitosti práva nakládat s nemovitostí a to včetně uplatnění práva na placení nájemného. Žalobce je nositelem oprávnění a povinností vyplývajících z vlastnictví domu a nebylo-li prokázáno, že dovolatel tato práva převedl na jiný subjekt, nelze mu upřít výkon těchto práv, včetně jejich uplatnění žalobou u soudu. Za správný považuje dovolací soud i závěr o důsledcích úkonu manželky žalovaného, činné v jeho provozovně, při podpisu smlouvy ze dne 1. 7. 1993 jako právně relevantního ve smyslu ust. § 16 obch. zák. Shodně s odvolacím soudem považuje jednotlivé výše označené smlouvy za dohody účastníků o změně vzájemných práv a povinností ve smyslu ust. § 516 obč. zák. Podle tohoto ustanovení mohou účastníci dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti, aniž by dosavadní závazek zanikl. K původní právní skutečnosti, jíž v posuzované věci byla smlouva účastníků ze dne 28.2.1992 o nájmu nebytového prostoru v domě vlastnicky patřícím žalobci, stanovící dobu nájmu a výši nájemného a plateb za služby poskytované v souvislosti s nájmem, přistoupila další skutečnost, která práva a povinnosti z původního právního vztahu změnila. Touto skutečností byly následné dohody účastníků, jimiž byla (resp. měla být) změněna výše nájemného, aniž by však pozdější právní skutečnost měla za následek zánik prvotního vztahu. Tak tomu bylo ohledně dohody ze dne 1.7.1993, kdy při nezměněném okruhu účastníků, při totožném předmětu nájmu i doby trvání nájmu, doznalo změnu toliko nájemné co do jeho výše. Bylo by tomu tak i ohledně dohody ze dne 15.9.1994, ovšem za předpokladu, že by tato dohoda vykazovala náležitosti, které občanský zákoník spojuje s platností právního úkonu ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák. Podle tohoto ustanovení musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Obsah dohody účastníků ze dne 15. 9. 1994 však nesplňuje jednu z náležitostí platného úkonu a to

určitost. Podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel a jimiž je dovolací soud se zřetelem k rozsahu přezkumu vázán, byl nájemní poměr touto dohodou účastníků uzavřen na dobu 5 let a ta vymezena tak, že začíná dne 6.2.1992 a končí dne 31.1.1999, přičemž obnovený byl užívací poměr" dne 1.1.1995. Písemně vyhotovená dohoda z uvedeného data byla sice v časovém údaji o ukončení nájemního poměru opravena na údaj 6.2.1997, tak se však stalo jednostranným úkonem pracovníka žalobce, po podpisu dohody dovolatele a bez jeho přistoupení. Zák. č. 116/1990 Sb. ve znění účinném ku dni uzavření sporné dohody stanovil pro smlouvu o nájmu nebytových prostor písemnou formu jako obligatorní. Ta musí být zachována ohledně všech složek právního úkonu, pro nějž zákon písemnou formu vyžaduje. Takto uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně (§ 40 odst. 1,2 obč. zák.). Protože písemný projev je platný od podpisu jednajících osob, nemůže být nedostatek určitosti dohody účastníků ze dne 15.9.1994 v části týkající se doby nájmu, odstraněn opravou data ukončení nájmu provedenou pracovníkem žalobce po podpisu dohody dovolatelem. Odkaz na jednání dovolatele, který v dopise ze dne 3.7.1997 uvedl, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou, do 6.2.1997, není případný, neboť ani takto vyjádřené stanovisko dovolatele nemůže nahradit nedostatek obligatorní písemné formy opravené smlouvy o nájmu nebytových prostor v části týkající se neurčitého ujednání o délce nájmu (§ 40 odst. 1 obč. zák.). Právní úkony vyjádřené slovy je podle ust. § 35 odst. 2 obč. zák. třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Tímto způsobem obsah právního úkonu lze jen vykládat, nikoli však doplňovat nebo měnit. V posuzované věci nelze považovat za nepochybné, že vůle účastníků podle dohody ze dne 15.9.1994 směřovala k uzavření dohody ve smyslu provedené opravy data, když tato oprava byla učiněna bez účasti dovolatele po té, kdy dovolatel dohodu v původním znění podepsal.

Dovolací soud se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že i smlouva ze dne 15. 9. 1994 je platná a způsobilá přivodit právní účinky podle svého obsahu, a proto z důvodů shora uvedených rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243a odst. 1 věta první, § 243b věta za středníkem, § 241 odst. 3 písm. b/, d/ o.s.ř.).

Odvolací soud, jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení, bude postupovat ve smyslu ust. § 243d odst. 1 o.s.ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v tomto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 5. září 2000

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková