30 Cdo 2068/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: čl. 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., čl. 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2068/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., identifikační číslo osoby 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 217/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2015, č. j. 13 Co 325/2014-142, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 102 166,25 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen ČTÚ ) pod č. j. 113 430/2010 (požadované zadostiučinění 13 333,28 Kč), č. j. 113 423/2010 (požadované zadostiučinění 13 333,28 Kč), č. j. 116 370/2010 (požadované zadostiučinění 9 999,96 Kč), č. j. 116 369/2010 (požadované zadostiučinění 9 166,63 Kč), č. j. 116 376/2010 (požadované zadostiučinění 13 333,28 Kč), č. j. 114 576/2010 (požadované zadostiučinění 13 333,28 Kč), č. j. 112 476/2010 (požadované zadostiučinění 13 333,28 Kč), č. j. 116 374/2010 (požadované zadostiučinění 9 166,63 Kč) a č. j. 116 368/2010 (požadované zadostiučinění 9 166,63 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. března 2014, č. j. 15 C 217/2012-99, řízení co do částky 13.333,28 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), konstatoval, že nesprávným úředním postupem ČTÚ, který o návrzích vedených u něj pod č. j. 113 430/2010, č. j. 113 423/2010, č. j. 116 370/2010, č. j. 116 369/2010, č. j. 114 576/2010, č. j. 112 476/2010, č. j. 116 374/2010, č. j. 116 368/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně (výrok II), zamítl žalobu na zaplacení částky 88 832,97 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl, že se žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok IV).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I potvrdil v zamítavém výroku o věci samé (III) rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení (IV) jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje žalobkyně zadostiučinění v penězích. Dovolání v rozsahu, ve kterém o věci rozhodoval odvolací soud, tj. do nároku plynoucího ze správního řízení č. j. 113 430/2010 (zadostiučinění ve výši 13 333,28 Kč), správního řízení č. j. 113 423/2010 (zadostiučinění ve výši 13 333,28 Kč), správního řízení č. j. 116 370/2010 (zadostiučinění ve výši 9 999,96 Kč), správního řízení č. j. 116 369/2010 (zadostiučinění ve výši 9 166,63 Kč), správního řízení č. j. 114 576/2010 (zadostiučinění ve výši 13 333,28 Kč), správního řízení č. j. 112 476/2010 (zadostiučinění ve výši 13 333,28 Kč), správního řízení č. j. 116 374/2010 (zadostiučinění ve výši 9 166,63 Kč) a správního řízení č. j. 116 368/2010 (zadostiučinění ve výši 9 166,63 Kč), není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným ani co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se při řešení otázky, zda lze považovat za (ne)účelně vynaložené náklady právního zastoupení žalobkyně, která měla v kompenzačním řízení plný procesní úspěch, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že náklady na právní zastoupení žalobkyně nebyly vynaloženy účelně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/15).
K žalobkyní namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což ovšem není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Pavel S i m o n předseda senátu