30 Cdo 2063/2015
Datum rozhodnutí: 20.10.2015
Dotčené předpisy: čl. 237 o. s. ř., čl. 241a odst. 2 o. s. ř.



30 Cdo 2063/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce D. K. , zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998/12, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 355 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 89/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2014, č. j. 53 Co 290/2014-79, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud České republiky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2014, č. j. 53 Co 290/2014-79, odmítl, neboť neobsahuje zákonem předepsané náležitosti.
Nedostatek náležitostí spočívá v tom, že v dovolání ze dne 27. března 2015 nejsou vymezeny podmínky přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Žalobce v dovolání především uvádí, že nesouhlasí s tím, že pokud si nezvolil společného zmocněnce podle ust. § 44 odst. 2 trestního řádu, ztratil tím v předmětném řízení veškerá svá procesní práva, která mu v trestním řízení náležela, včetně práva na doručení konečného rozhodnutí. Dále namítá, že nedošlo k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, neboť trestní řízení pro něj doposud nebylo pravomocně skončeno, když mu nebyl doručen rozsudek.
V dovolání žalobce dále uvádí, že [d]ovolání podává z důvodů vymezených v § 237 odst. 1 písm. a), b), c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z takto vymezených důvodů dovolání vyplývá, že žalobce považoval za rozhodnou právní úpravu o. s. ř. účinnou do 31. prosince 2012. Podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. se však dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (1. leden 2013), což není tento případ; proto měl žalobce správně formulovat dovolání podle právní úpravy občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že předpokladem projednání dovolání je vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z dovolání musí být zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že [k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobce trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla žalobcem odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2015 JUDr. Pavel S i m o n předseda senátu