30 Cdo 2061/2015
Datum rozhodnutí: 20.10.2015
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 8 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 2061/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobkyně PhDr. H. P. , zastoupené Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem v Brně, U Svitavy 1077/2, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 100 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 33/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014, č. j. 11 Co 35/2014-100, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 15 C 33/2013-85, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, která jí měla být způsobena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 118/2010 chybami v protokolaci z jednání ze dne 23. 5. 2011 a chybami v písemném vyhotovení rozsudku. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 23. 5. 2011 byl u Obvodního soudu pro Prahu 1 vyhlášen rozsudek č. j. 23 C 118/2010-48, jenž byl k odvolání žalobkyně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, č. j. 70 Co 125/2012-68, zrušen. Odůvodnění napadeného rozsudku neodpovídalo požadavkům, které na ně klade § 157 odst. 2 o. s. ř. Z rozhodnutí není zřejmé, které z tvrzených skutečností rozhodných pro posouzení věci má soud za prokázané, které nikoliv, o jaké důkazy soud opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, proč případně neprovedl další navržené důkazy, jak učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.
Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že se nelze ztotožnit s názorem žalobkyně, že pochybení při písemném vyhotovení rozsudku je třeba posoudit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ), ač samotné rozhodnutí, jímž bylo ve věci rozhodnuto, je třeba považovat za zákonné. Právní teorie i soudní praxe vychází z toho, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Je-li rozhodnutí vytýkána nesprávnost v odůvodnění, pak tuto výtku nelze podřadit pod nesprávný úřední postup, ale lze ji považovat za námitku zpochybňující zákonnost rozhodnutí. Namítané rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci ani vykonatelnosti, tedy nebylo zrušeno pro nezákonnost. Nelze je tedy pokládat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu OdpŠk.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která ač zdánlivě vyřešená dovolacím soudem ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/1997, a navazující judikatury má být posouzena jinak. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka považuje restriktivní definici pojmu nesprávný úřední postup za překonanou novější nálezovou judikaturou Ústavního soudu, přičemž uvádí nález ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11. Dovolatelka namítá, že soudy nižších stupňů zneužívají pojmu nesprávný úřední postup vymezeného v citovaném rozhodnutí k účelové dezinterpretaci žalobních tvrzení s cílem přesměrovat škodní titul výhradně k aplikaci hledisek nezákonné rozhodnutí , což nutně vede k zamítnutí žaloby. Není dána výluka , která by škodní titul přesměrovala k podřazení k odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí, neboť nejde o shromažďování podkladů (důkazů) pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností, jejich právního posouzení... Dovolatelka nežádala, aby byl přezkoumáván obsah rozsudku, ale tvrdila nedodržení formy , která obsah protokolu z jednání a rozsudku učinily nesrozumitelným. Dále dovolatelka namítá vady řízení spočívající v tom, že nebyla vyzvána, aby upřesnila svá neurčitá tvrzení, a v tom, že jí v řízení nebyl ustanoven opatrovník. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolatelka co do přípustnosti dovolání uvedla, že otázka posuzovaná dovolacím soudem určitým způsobem má být posouzena jinak. Předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Dovolací soud však k tomuto postupu v dané věci neshledal důvod.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, uvedl: Druhá forma objektivní odpovědnosti státu (§ 18 - 19) se spojuje s nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát podle uvedeného ustanovení odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např. nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Stát podle uvedených ustanovení odpovídá za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Pokud ovšem orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle § 1 - 17 zákona.
Dovolací soud se neztotožňuje s námitkou dovolatelky, že závěry v citovaném rozhodnutí uvedené jsou překonány pozdější judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud ani v dovolatelkou citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2159/11 nedospěl k závěru, že posuzovaná právní skutečnost (ztráta listiny) je nesprávným úředním postupem, naopak výslovně uvedl, že nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že se v dané věci jedná o nezákonné rozhodnutí.
K námitce dovolatelky, že při vyhotovení protokolu z jednání a písemném vyhotovení rozsudku nejde o shromažďování podkladů (důkazů) pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností, jejich právního posouzení... , dovolací soud uvádí, že dané postupy byly v citovaném rozhodnutí uvedeny pouze jako demonstrativní výčet postupů přímo směřujících k vydání rozhodnutí, což je zřejmé z použitého výrazu apod. Podstata však spočívá v tom, že pro odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Odvolací soud tak postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť je zcela zřejmé, že k vydání rozhodnutí vede jak písemné vyhotovení rozsudku, tak vyhotovení protokolu z jednání.
Dovolacímu soudu není zřejmé, z jakého důvodu se dovolatelka domnívá, že jí tvrzené nesprávnosti se v obsahu rozhodnutí neodrazily, když právě tyto nesprávnosti byly důvodem pro zrušení rozhodnutí odvolacím orgánem. Pokud by se dovolatelkou tvrzená pochybení soudu prvního stupně neprojevila v obsahu rozhodnutí, pak by ani nebylo důvodu na základě těchto pochybení rozhodnutí rušit.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. 10. 2015 JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu