30 Cdo 2056/2013
Datum rozhodnutí: 06.11.2013
Dotčené předpisy: § 11násl. obč. zák., § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2056/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně B. U. , zastoupené Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova č. 6, proti žalované Úrazové nemocnici v Brně, se sídlem v Brně, Ponávka č. 6, IČO 00209813, zastoupenému JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská č. 12, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 100/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2013, č.j. 1 Co 320/2012-153, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. srpna 2012, č.j. 24 C 100/2009-120, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 13. srpna 2012, č.j. 24 C 100/2009-124, a opravného usnesení ze dne 2. října 2012, č.j. 24 C 100/2009-136, uložil žalované zaplatit žalobkyni z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. částku 10.000,- Kč, výrokem II. zamítl žalobu v rozsahu nároku na zaplacení částky 60.000,- Kč, výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2013, č.j. 1Co 320/2012-153, výrokem I. zastavil odvolací řízení ve vztahu k odvolání žalované do části rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla žaloba zamítnuta do částky 60.000,- Kč. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně v ostatních výrocích potvrdil. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 o.s.ř. Výslovně jím napadá (část II. a část IV. dovolání) výroky I. a III. rozsudku odvolacího soudu, žádá, aby v této části bylo toto rozhodnutí zrušeno a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013.
Podle § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
V případě výroků I. a III. rozsudku odvolacího soudu dovolání neobsahuje jakékoliv zdůvodnění, proč jsou tímto mimořádným opravným prostředkem napadány; dovolání tak již z tohoto důvodu nevyhovuje požadavkům na jeho formulaci obsaženým ve zmíněném § 241a o.s.ř. Přitom je třeba přihlížet k ustanovení § 241b odst. 3 téhož zákona a je nutno vzít v úvahu skutečnost, že lhůta k dovolání v této věci již uplynula, takže uvedený nedostatek již nelze odstranit. Nadto nelze pominout, že výrok I. představovaný usnesením pojatým do rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno odvolací řízení, se vztahoval nikoliv k žalobkyni, ale k žalované, přičemž kromě toho podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. f) není dovolání podle § 237 o.s.ř. přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o.s.ř. (jedním z případů možné žaloby pro zmatečnost je, bylo-li rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení).
Jak již bylo zdůrazněno, dovolatelka výslovně napadá výroky I. a III. rozsudku odvolacího soudu. I pokud by se však s přihlédnutím k ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. vyšlo z eventuality, že by obsah tohoto dovolání ve skutečnosti snad směřoval proti výroku II., pokud jím byl k odvolání žalobkyně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta co do částky 60.000,- Kč, nebylo by možno dovodit, že dovolání je v tomto případě přípustné. Není totiž naplněn žádný z jejích předpokladů, tj. není dáno, že by napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Sama dovolatelka odkazuje na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (rozhodnutí ve věci 30 Cdo 4842/2010, resp. 30 Cdo 4431/2007), přičemž mimo jiné lze zmínit např. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2000, sp. zn. 30 Cdo 427/2000 (uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS 3/2003, č. 35). V daném případě však není z napadeného rozhodnutí patrno, že by se odvolací soud od této ustálené judikatury, na níž dovolací soud setrvává, odchýlil.
Z uvedených důvodů tak nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 a 2 věta první o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 6. listopadu 2013 JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu