30 Cdo 2049/2013
Datum rozhodnutí: 20.08.2013
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 2049/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Mgr. J. V. , zastoupeného JUDr. Mgr. Vladimírem Severinem, advokátem se sídlem v Hlinsku, Poličská 149, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 5 C 1111/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, č. j. 26 Co 571/2012 - 245, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 1,950.000,- Kč s příslušnými úroky z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Z výše uvedené částky se žalobce domáhal 450.000,- Kč z titulu náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 8/88 o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, 800.000,- Kč z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 243/89 o náhradu škody, 100.000,- Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v prvně uvedeném řízení a 700.000,- Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem v řízení uvedeném na druhém místě. V obou případech měl dle tvrzení žalobce spočívat nesprávný úřední postup v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě [§ 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále též jen OdpŠk ].
Oba soudy shodně dospěly k závěru, že v daném případě nebyl naplněn zákonný předpoklad odpovědnosti žalované za vznik škody a nemajetkové újmy na straně žalobce spočívající v existenci nesprávného úředního postupu. Navíc, nebyl naplněn ani další předpoklad odpovědnosti za škodu či nemajetkovou újmu, totiž existence škody a nemajetkové újmy. Právo na náhradu nemajetkové újmy bylo též promlčeno.
Odvolací soud k odvolání žalobce navíc neshledal důvodnou námitku, že u soudu prvního stupně rozhodoval o věci vyloučený soudce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm uvádí, že jej podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Dodává, že o přípustnosti dovolání rozhodne dovolací soud a následně cituje plné znění § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále též jen o. s. ř. ). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací (§ 9 odst. 5 a § 10a o. s. ř.) při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání zákonem vyžadované náležitosti nesplňuje. Pomine-li dovolací soud, že dovolání samotné vzhledem k celkovému vyznění, formulacím a systematizaci zřejmě nebylo sepsáno advokátem (§ 241 odst. 4 o. s. ř.) a bylo jím toliko podepsáno (což konec konců odpovídá i postupu žalobce při podání dovolání ve věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 243/89 viz str. 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), je již vymezení toho, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nedostatečné. Dovolatel pouze cituje celé ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by specifikoval, který předpoklad přípustnosti je založen v daném konkrétním případě, je-li jich více či jsou-li naplněny všechny předpoklady najednou.
Z hlediska naplnění zákonem vyžadovaných náležitostí dovolání je ještě závažnější, že dovolatel nevymezil důvod dovolání tak, jak vyžaduje § 241a odst. 3 o. s. ř. Z celého textu dovolání není možno zjistit, které právní posouzení (kterou právní otázku), na němž spočívá rozhodnutí nižších soudů (závěry soudu odvolacího je v tomto ohledu třeba považovat za totožné se závěry soudu prvního stupně), považuje za nesprávné. Již vůbec pak neuvádí, v čem podle jeho názoru tato nesprávnost spočívá.
Dovolatel pouze rozsáhle a nekoncentrovaně rekapituluje průběh řízení před Okresním soudem v Pardubicích, přičemž jeho argumentace (či spíše prosté nesouhlasy) se zaměřuje na skutečnosti, které s otázkami řešenými v současném řízení nesouvisí (např. podjatost soudců, justičních čekatelů, křivá svědectví, postup státního zástupce, nemožnost přednést závěrečný návrh, provádění důkazů, nepravdivý znalecký posudek, nesprávné zastoupení protistrany). Dovolatel též běžně zaměňuje odpovědnost státu za nesprávný úřední postup na jedné straně a za vydání nezákonného rozhodnutí na straně druhé, uvádí-li na několika místech dovolání, že soudy nesprávně úředně postupovaly, když vydaly to či ono rozhodnutí. Ve zbytku lze shrnout, že dovolání žalobce je souborem nesourodých a převážně irelevantních skutkových tvrzení, nežli podáním obsahujícím právní argumentaci vztahující se k závěrům soudů sneseným v tomto řízení (to se týká zejména otázky doručení rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1030/2006). Argumentace dovolatele v této souvislosti zůstává v rovině polemiky se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy ovšem není zákonným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že počátek promlčecí doby ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk počíná běžet až dnem právní moci posledního rozhodnutí ve věci (což zahrnuje i rozhodnutí o mimořádných opravných prostředcích). Rozsudky soudů obou stupňů jsou však především postaveny na závěru, že v daném případě nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu či nemajetkovou újmu (tedy nesprávný úřední postup a vznik škody, resp. nemajetkové újmy). Navíc, pochybnosti o promlčení práva staví odvolatel opět pouze na polemice se skutkovým zjištěním o doručení rozhodnutí dovolacího soudu (formulace oznámení JUDr. Š. o překážce výkonu advokátní činnosti a převzetí zastupování JUDr. V.).
K tomu dovolací soud považuje za nutné doplnit, že novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu, aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním toho, co dovolatel skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se dovolává či jak by podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být správně rozhodnuta. Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce dovolatelů při sepisu dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem požadované právnické vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být šikana účastníků či jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací právních zástupců dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k posílení ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění sjednocovací úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto účelem je třeba, aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili právně relevantní důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Jen tak naplní svou část odpovědnosti za řádný průběh řízení o dovolání a poskytnou součinnost soudu k tomu, aby mohl o tomto mimořádném opravném prostředku spravedlivě a v rozumné době rozhodnout.
Dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nutno na tomto místě upozornit, že § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§ 243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba v takovém případě odůvodňovat (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. října 2013

JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu