30 Cdo 2043/2014
Datum rozhodnutí: 19.11.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 2043/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě 1, Masná 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16 , o zaplacení částky 119.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 51/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2013, č. j. 20 Co 342/2013-55, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 3. dubna 2013, č.j. 13 C 51/2012-38, tak, že výrokem I. konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 88/2006, výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení částky 119.000,- Kč, které se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ) a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dovodil, že délka původního řízení, které trvalo 5 let a 5 měsíců, sice nebyla nepřiměřená, ale v posuzovaném řízení byly zjištěny neodůvodněné průtahy. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a tím i k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Dospěl však k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích není oprávněný, neboť samotné konstatování porušení práva se jeví jako dostatečné, když věc byla do určité míry složitá, řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, žalobce se na délce původního řízení částečně podílel, řízení pro něj nebylo příliš významné. Soud v této souvislosti podotkl, že žalobce nejen v napadeném řízení, ale i v obdobných řízeních, ač je mu tato potřeba známa, si včas nezvolí zástupce pro dovolací řízení. Uvedené skutečnosti by byly důvodem pro snížení základní částky odškodnění nemajetkové újmy v penězích o 20 % + 20 % + 30 % + 30 %. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že samotné konstatování porušení práva je dostatečným zadostiučiněním.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. října 2013, č. j. 20 Co 342/2013-55, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a dodal, že předmětem sporu v posuzovaném řízení je zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v jiném řízení, tedy nárok subsidiárně vzniklý, takže porušení práva na projednání věci nemohlo žalobci způsobit takovou újmu, jaká stíhá účastníky v řízení o původním nároku. Nízká míra nemajetkové újmy je podle odvolacího soudu dána i osobou žalobce, který, jak je odvolacímu soudu z jeho úřední činnosti známo, je účastníkem soudních pří, jichž z převážně vlastního podnětu vede desítky u soudů různých stupňů a řada z nich se týká zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v jiných řízeních.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 28. ledna 2014 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. Domnívá se, že odvolací soud nevzal v úvahu, že i původní řízení bylo řízením reparačním a žalobce v něm byl zase vystaven průtahům, že nejde o účinný kompenzační prostředek, když odvolací soud sám dospěl k závěru, že doba řízení nebyla přiměřená a důvod nepřiznání finanční satisfakce spočíval pouze na úvaze soudu o nevýznamu věci pro žalobce s ohledem na to, že vede značné množství řízení, což považuje také za nepřípustný aktivismus soudu, který je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, např. jeho rozsudkem ze dne 23. května 2013, sp.zn. 30 Cdo 765/2010. Soudům dále vytýká, že nezjistily řádně skutkový stav a nevzaly tak v úvahu, že žalobce podal proti odmítnutí jeho dovolání ústavní stížnost. Poukazuje rovněž na nesprávné posouzení, které je podle jeho názoru v rozporu se závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde je uvedeno, že základní částku odškodnění lze zvýšit i v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení, nebo aby sám vydal rozhodnutí, kterým určí povinnost žalované uhradit žalobci 119.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání a dospěl k závěru, že není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalobce, že soud pominul, že se jedná o reparační řízení, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud skutečnost, že posuzované řízení bylo řízením reparačním, při hodnocení závažnosti vzniklé újmy a okolností, za nichž ke způsobení újmy došlo, vzal v úvahu.
Ani námitka žalobce, že zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu formou konstatování práva není účinným kompenzačním prostředkem přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zejm. jeho část V., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).
Při posuzování celkové délky řízení odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou soudu dovolacího a shodně s názorem žalobce uzavřel, že délka posuzovaného řízení nebyla přiměřená (srov. Stanovisko, zejm. jeho část IV., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009). Pokud se žalobce domáhá zohlednění toho, že podal ústavní stížnost, poukazuje dovolací soud, stejně jako soud odvolací na to, že žalobce v řízení před soudem prvního stupně podání ústavní stížnosti netvrdil a ani nedoložil.
Námitka žalobce, že soud nesprávně sám přihlédl k množství sporů, které žalobce vede a také nesprávně posoudil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného vzhledem k této skutečnosti, přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Nejvyšší soud v dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, konstatoval, že procesní povinnosti a jim odpovídající břemena o nižším významu předmětu původního řízení pro poškozenou tíží v řízení o přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení žalovanou (stát) a soud není povinen, ale ani oprávněn, zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení takového významu. Naproti tomu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, byl napadený rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že v žalobcem namítaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a že v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem vznikla žalobci újma. Tato újma ovšem není takové intenzity, aby bylo třeba odškodnění přiznat ve formě finanční, nýbrž postačí konstatování porušení práva. Odvolací soud odůvodnil tento závěr tím, že žalobce v letech 2004 2010 vedl u odvolacího soudu jedenáct sporů o ochranu osobnosti odvíjejících se od trestního řízení jeho osoby a dále desítky soudních sporů proti České republice o náhradu škody či přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu v řízeních souvisejících s jeho trestním stíháním. Nejvyšší soud konstatoval, že bez dalšího nelze ze skutečnosti, že žalobce vede větší množství sporů (řízení), dovozovat vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. V daném případě však rozsudek odvolacího soudu není založen na závěru, že došlo k vyvrácení silné, ale vyvratitelné domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení. Soud toliko uzavřel, že vzhledem ke skutečnostem, které jsou mu známy z jeho činnosti (a které proto není třeba prokazovat - § 121 o.s.ř.), je intenzita žalobcem utrpěné nemajetkové újmy natolik malá, že přiměřenou formou zadostiučinění se jeví konstatování porušení práva.
V takovém případě nelze odhlédnout od skutečnosti, že velké množství žalobcem iniciovaných soudních sporů staví žalobce ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika málo soudních řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížností ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. září 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). Ani v řešení uvedené otázky se tak odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Lze tedy uzavřít, že dovolání žalobce v posuzované věci takto neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2014


JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu