30 Cdo 2040/2012
Datum rozhodnutí: 06.02.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 229 odst. 2 písm. a) o. s. ř., § 243b odst. 4 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb., § 15 předpisu č. 82/1998Sb., § 35 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 2040/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce A. Ž. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo nám. 65/2, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 119/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, č. j. 15 Co 293/2010-70, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, č. j. 15 Co 293/2010-70, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16.12.2009, č.j. 12 C 119/2008-46, se zrušují a řízení se zastavuje . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 300.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Zaplacením uvedené částky se žalobce po žalované domáhal z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu vězeňské služby a Policie České republiky, jenž spočíval v odebrání vzorku DNA pod hrozbou použití násilí. K tomuto úkonu mělo dojít dne 27. 6. 2007 v eskortním oddělení V. - P.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že i kdyby bylo právo žalobcem uplatněné důvodně, je promlčené. O případném nesprávném úředním postupu se žalobce dozvěděl právě v den, kdy došlo k odebrání vzorku DNA, tedy dne 27. 6. 2007. Dne 17. 12. 2007 uplatnil žalobce žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění u žalované. Od tohoto okamžiku se promlčecí doba stavěla, a to až do 5. 6. 2008, kdy bylo žalobci doručeno zamítavé stanovisko žalované. Žaloba byla podána až 19. 6. 2008, tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby stanovené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen OdpŠk .
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením soudu prvního stupně. Žalobce se o tvrzeném nesprávném úředním postupu dozvěděl dne 27. 6. 2007, kdy byl proti jeho vůli odebrán vzorek DNA. Tehdy se žalobce dozvěděl též o vzniklé nemajetkové újmě i o tom, kdo za ni odpovídá. Pro počátek běhu subjektivní šestiměsíční lhůty je nevýznamné, kdy Veřejný ochránce práv zaujal stanovisko k plošnému odběru DNA u osob ve výkonu trestu. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací žalobce, že se o újmě dozvěděl až z negativního výsledku předběžného projednání u žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Rozsudek odvolacího soudu totiž posuzuje právní otázku, která není zcela vyřešena a řeší otázku, jež je v rozporu s hmotným právem. Jedná se o posouzení právního režimu žaloby a otázku promlčení , resp. počátek běhu subjektivní doby pro posouzení nenaplnění promlčení. Rozsudek odvolacího soudu spočívá dle názoru dovolatele na nesprávném právním posouzení věci, a řízení před odvolacím soudem bylo navíc postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Oba soudy též učinily nesprávná skutková zjištění. Soudy nezkoumaly, zda žalobou uplatněný nárok je odvozen od zákona č. 160/2006 Sb., který navázal na právní úpravu zákona č. 82/1998 Sb., či zda jde o nárok principů ochrany osobnosti ve vztahu § 12 a následujících občanského zákoníku. V takovém případě jde o nepromlčitelná práva. Dovolatel též poukazuje na nejednotnou rozhodovací praxi odvolacího soudu v obdobných případech. Tak například v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2009, č. j. 13 Co 191/2009, mělo být uvedeno, že až na základě zprávy veřejného ochránce práv se žalobce dozvěděl o případném nesprávném úředním postupu PČR, na základě kterého mělo dojít k tvrzené nemajetkové újmě. Promlčecí dobu je proto nutno počítat nikoliv od 28. 6. 2007, kdy k odebrání vzorku došlo, ale až od 29. 8. 2007, kdy byla vydána zpráva veřejného ochránce práv.
Dovolatel je též přesvědčen, že zákon č. 82/1998 Sb. obsahuje dvě šestiměsíční promlčecí lhůty, a to jednak lhůtu v § 32 odst. 3 k uplatnění nároku, a jednak v § 15 k domáhání se nároku u soudu . V tomto ohledu dovolatel odkazuje na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, č. j. 54 Co 221/2009-41, v němž uvedený soud vyslovil názor, že v případě povinného předběžného projednání nároku u příslušného úřadu nepočne subjektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku u soudu běžet dříve, než se oprávněný dozví, že úřad jeho žádosti nevyhověl, popř. po uplynutí šesti měsíců od podání žádosti, pokud úřad do té doby nerozhodl.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále jen o. s. ř. , jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem. Proto se dále zabýval jeho přípustností.
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V daném případě dovolací soud shledal dovolání žalobce přípustným, neboť dovolatel poukázal na rozhodnutí odvolacího soudu v jiném případě, z něhož se podává, že je otázka počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu za nemajetkovou újmu podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk soudy rozhodována rozdílně.
Je nepochybné, že na daný případ byl správně aplikován zákon č. 82/1998 Sb. a nikoliv § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť tvrdí-li žalobce, že mu byla způsobena nemajetková újma v důsledku nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci, je možné použít toliko speciální zákon, který upravuje odpovědnost státu za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, tedy právě zákon č. 82/1998 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Odvolací soud proto při posouzení důvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení správně vycházel ze znění § 32 odst. 3 věty první OdpŠk. Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby je podle tohoto ustanovení rozhodné, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že v jeho poměrech nepříznivé důsledky úředního postupu nastaly. Kdy se o nemajetkové újmě poškozený dozvěděl v konkrétním případě, je pak věcí skutkového zjištění, nikoliv právního posouzení.
Ve vztahu k případům, v nichž tvrzeným nesprávným úředním postupem je odběr vzorku slin (tzv. bukální stěr) za účelem opatření genetického profilu, lze však obecně konstatovat, že okamžik vzniku případné újmy způsobené odběrem vzorku slin, a okamžik, kdy se poškozený o takové újmě dozví, jsou totožné. To proto, že nemajetkovou újmu předně musí sám poškozený subjektivně vnímat, a tedy o ní - slovy zákona - vědět. Je potom jen stěží představitelné, že by poškozený tuto újmu vnímal (věděl o ní) později než právě při úkonu, kterým je mu vzorek slin odebírán.
Podmínkou pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby naopak není to, aby se poškozený dozvěděl o tom, že se jednalo o úřední postup nesprávný. V opačném případě by takový nárok byl nepromlčitelný, neboť o tom, zda jde o nesprávnost úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. může v případě sporu v rovině svého právního posouzení rozhodnout jedině soud.
Odmítnout je třeba i názor dovolatele, že zákon č. 82/1998 Sb. stanoví dvě šestiměsíční promlčecí doby, i stanovisko, že šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk počíná běžet ode dne vyřízení žádosti poškozeného u příslušného úřadu. Ustanovení § 15 OdpŠk neupravuje promlčecí lhůtu, nýbrž ukládá příslušným úřadům, aby poškozený byl odškodněn nejpozději šest měsíců po té, kdy nárok uplatní (je-li jeho žádost důvodná). V § 32 odst. 3 větě první OdpŠk je uvedena šestiměsíční subjektivní promlčecí doba, která se vztahuje k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy u soudu. Tato lhůta se pak podle § 35 OdpŠk staví (čili neběží) ode dne uplatnění nároku do skončení předběžného projednání (myšleno u orgánu podle § 14 OdpŠk), nejdéle však po dobu šesti měsíců. Po té pokračuje běh promlčecí lhůty dále.
Dovolací argumenty tedy nebyly shledány důvodnými.
Dovolací soud z úřední povinnosti dále zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel sice také formálně uplatnil dovolací důvod spočívající v tom, že řízení před soudy bylo postiženo vadami, které podle jeho názoru měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak tento důvod žádným relevantním způsobem nekonkretizoval.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že řízení takovou vadou postiženo bylo, neboť soudy rozhodovaly o návrhu, o němž bylo již dříve zahájeno řízení (§ 229 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Stalo se tak podáním žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 31. 1. 2008. Řízení o této žalobě je u zmíněného soudu vedeno pod sp. zn. 10 C 49/2008 a dovolací soud vede v současnosti řízení o dovolání žalobce v této věci pod sp. zn. 30 Cdo 2778/2011.
Z uvedeného spisu dovolací soud zjistil, že žalobce se v této dříve zahájené věci domáhal, aby mu žalovaná (Česká republika jednající ministerstvem vnitra) zaplatila jako přiměřené zadostiučinění 300.000,- Kč za újmu, která mu měla být způsobena neoprávněným odběrem vzorku DNA. Žalobce tamtéž upřesnil, že nesprávný úřední postup spatřoval v tom, že mu byl dne 27. 6. 2007 ve V. P. - P. orgány Policie ČR pod hrozbou násilí odebrán vzorek slin, čímž došlo k zásahu do jeho tělesné integrity.
Z toho má dovolací soud za nezpochybnitelné, že žalobce se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 119/2008 domáhá téhož nároku jako v dříve zahájeném řízení u Obvodního soudu pro Prahu 7. Není přitom rozhodné, že jednou bylo žalobcem za orgán jednající jménem žalované označeno ministerstvo vnitra a podruhé ministerstvo spravedlnosti, neboť žalovaným je stále jeden a týž subjekt (totiž Česká republika), a není ani důležité, že v jednom případě byl nesprávný úřední postup přičítán žalobcem spíše Policii České republiky a podruhé Vězeňské službě České republiky, neboť se jednalo o totožný skutek jeden úkon, byť se na něm projevila součinnost dvou státních orgánů.
Jelikož žaloba v projednávané věci (12 C 119/2008) byla soudu doručena dne 19. 6. 2008, tedy později než ve věci 10 C 49/2008, postupoval dovolací soud podle § 243b odst. 4 o. s. ř. a rozsudky soudů obou stupňů zrušil a řízení zastavil.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce sice zavinil, že řízení muselo být zastaveno, avšak žalované v dovolacím řízení ani v řízení předchozích žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Proto dovolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá za řízení před soudy všech stupňů právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu