30 Cdo 204/2014
Datum rozhodnutí: 23.09.2014
Dotčené předpisy: § 110 odst. 1 obč. zák., předpisu č. 116/1990Sb., § 261 odst. 6 obch. zák. ve znění do 31.12.2000



30 Cdo 204/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné České pošty, s. p. , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo osoby 47114983, proti povinnému K. P. , zastoupenému JUDr. Janem Juštou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, pro 86 341,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 EXE 7123/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 10. 10. 2013, č. j. 29Co 288/2013-84, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 10. 10. 2013, č. j. 29Co 288/2013-84, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil usnesení ze dne 11. 4. 2013, č. j. 9 EXE 7123/2011-73, kterým Okresní soud v České Lípě zastavil exekuci na majetek povinného a oprávněné uložil zaplatit povinnému k rukám jeho zástupce náklady exekuce 3 751,- Kč a soudnímu exekutorovi Mgr. Pavlu Pajerovi náklady exekuce 7 865,- Kč, tak, že návrh na zastavení exekuce zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že vymáhaná pohledávka není promlčena, že desetiletá promlčecí doba (§ 110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, dále též jen obč. zák. ) začala běžet 17. 10. 1996, že neběžela po dobu předchozího řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. E 2052/97 - od 29. 10. 1997 do 20. 4. 2000 (kdy bylo oprávněné doručeno sdělení o bezvýslednosti soupisu), tj. 2 roky a 143 dní. Již 23. 5. 2000 podala oprávněná návrh na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu (sp. zn. E 1829/2000), který byl nařízen dne 25. 8. 2000 a řízení dosud běží.
Dovolatel (povinný) s odkazem na blíže specifikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že institut promlčení nároku se ve vztahu mezi oprávněnou a povinným řídí občanským zákoníkem, a dále, že druhý výkon rozhodnutí byl pravomocně nařízen k 25. 8. 2000 a dosud běží. Podle jeho názoru se mezi účastníky jedná o obchodní závazkový vztah, přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 472/2003. Domnívá se, že samotný nájemní poměr by měl být řešen zákonem č. 116/1990 Sb., promlčení z obchodně právního vztahu je však upraveno v obchodním zákoníku. Současně poukázal na rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002. K druhému závěru odvolacího soudu povinný uvedl, že ze zákona končí exekuční řízení uplynutím 6 měsíců ode dne, kdy byl peněžní ústav vyrozuměn o právní moci nařízeného výkonu rozhodnutí, v daném případě pak druhý výkon rozhodnutí skončil dne 28. 2. 2001, nejpozději uzavřením účtu povinného, tj. dle sdělení Komerční banky ke dni 22. 10. 2001. Tuto skutečnost odvolací soud nevzal při svém rozhodování v úvahu. Má za to, že promlčecí doba započala nejpozději od 23. 10. 2001 znovu běžet a běžela až do 5. 10. 2011, tedy do data uplatnění třetího návrhu na exekuci. Tedy i v případě, že by se vztah mezi účastníky posuzoval podle občanského zákoníku, je zřejmé, že promlčecí doba již uplynula a nárok oprávněné je promlčen. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Dovolání v otázce posouzení promlčení nároku oprávněné v režimu občanského zákoníku není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť Nejvyšší soud neshledal, že by tato dovolatelem předestřená a dovolacím soudem již vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak či že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokud se však týká posouzení otázky trvání resp. skončení řízení o výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, nezbytné z hlediska zjištění běhu promlčecí doby (§ 112 obč. zák.), dovolání je přípustné, protože při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, již lze považovat za ustálenou.
K námitce dovolatele, že otázka promlčení vymáhaného nároku měla být posuzována podle obchodního zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že v projednávané věci je vymáhána pohledávka na základě platebního rozkazu Okresního soudu Česká Lípa ze dne 5. 9. 1996, č. j. Ro 1786/96-2, který nabyl právní moci 17. 10. 1996. Nalézací soud v něm ve shodě s návrhem žalobkyně (oprávněné) označil jako žalovaného K. P., soukromého podnikatele. Z takového označení nelze dovozovat (jak to činí dovolatel), že nalézací soud posoudil vztah mezi účastníky tak, že se bez dalšího řídí režimem obchodního zákoníku. Naopak exekuční soud učinil zjištění, že vymáhána je pohledávka na dlužném nájemném (a za spotřebované energie) podle smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 6. 1. 1993. Nejvyšší soud již opakovaně konstatoval (k tomu viz např. jeho usnesení ze dne 26. března 2009, sp. zn. 26 Cdo 4771/2008), že smlouva o nájmu nebytových prostor se řídí zákonem č. 116/1990 Sb., jehož existenci předpokládá občanský zákoník v ustanovení § 720, a na právní vztahy takovou smlouvou založené se kromě zákona č. 116/1990 Sb. podpůrně použije občanský zákoník (i když byla uzavřena mezi podnikateli). Z hlediska roztřídění závazkových vztahů na obchodněprávní a na občanskoprávní, provedeného v ustanoveních § 261 a § 262 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen obch. zák. ), je uvedená smlouva tzv. absolutním neobchodem (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2007, sp. zn. 28 Cdo 774/2007, usnesení ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 451/2006, příp. odůvodnění rozsudku ze dne 15. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007). V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud s odkazem na textaci § 261 odst. 6 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2000 , uzavřel, že právní vztah účastníků založený smlouvou o nájmu nebytových prostor, platně uzavřenou do konce roku 2000 , se řídí režimem občanského zákoníku (k otázce časové působnosti právních norem neobsahujících přechodná ustanovení viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2914/2007). Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 472/2003, na něž dovolatel odkazuje, na projednávanou věc nedopadá, neboť řeší promlčení nároku z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního důvodu ve vztahu mezi podnikateli ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. (rozhodnutí sp. zn. 35 Odo 619/2002 se vztahu souvisejícího s užíváním nebytových prostor netýká vůbec).
Odvolací soud tedy postupoval správně, posoudil-li otázku promlčení v režimu občanského zákoníku.
Dovolatel však rovněž zpochybnil závěr odvolacího soudu, že k promlčení nároku nemohlo dojít, neboť druhý výkon rozhodnutí (vedený u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. E 1829/2000), pravomocně nařízený k 25. 8. 2000, dosud běží. Poukazuje na to, že ze zákona končí řízení o výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu uplynutím 6 měsíců ode dne, kdy byl peněžní ústav vyrozuměn o právní moci nařízeného výkonu rozhodnutí, tedy v daném případě druhý výkon rozhodnutí skončil 28. 2. 2001, případně uzavřením účtu povinného, k čemuž došlo dle sdělení Komerční banky ke dni 22. 10. 2001.
Podle § 303 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (tj. v době, kdy byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného v projednávané věci - srov. zákon č. 30/2000 Sb., Část dvanáctá, Přechodná a závěrečná ustanovení, Hlava I, bod 18) se výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u tuzemského peněžního ústavu provede jejím odepsáním z účtu do výše přisouzené pohledávky s příslušenstvím.
Podle § 309 se nařízení výkonu rozhodnutí vztahuje i na částky, které dojdou na účet povinného po tom, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, nejdéle však do šesti měsíců ode dne, kdy byl peněžní ústav vyrozuměn o právní moci nařízeného výkonu rozhodnutí (odst. 1). Nelze-li pohledávku oprávněného včetně jejího příslušenství uspokojit podle § 307, odepíše peněžní ústav po vyrozumění o právní moci nařízení výkonu rozhodnutí peněžní prostředky z účtu povinného na něm uložené a vyplatí je oprávněnému. Zbývající část pohledávky uspokojí peněžní ústav ihned, jakmile peněžní prostředky na účtu povinného dosáhnou částky, odpovídající zbývající části celkového nároku oprávněného, pro který je výkon rozhodnutí veden. Nedojde-li k tomu do šesti měsíců po vyrozumění peněžního ústavu o právní moci výkonu rozhodnutí , odepíše peněžní ústav k tomuto dni z účtu povinného peněžní prostředky na něm uložené a vyplatí je na částečnou úhradu vymáhané pohledávky a jejího příslušenství oprávněnému. Tím výkon rozhodnutí zaniká (odst. 2).
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2311/2008, v souvislosti s posouzením otázky, kdy je či není třeba rozhodovat o zastavení výkonu rozhodnutí, vyslovil, že výkon rozhodnutí přikázáním z účtu u peněžního ústavu zaniká provedením . Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že s ohledem ke znění § 307 o. s. ř. je tímto provedením výkonu rozhodnutí nutno rozumět jak provedení úspěšné, tj. jak samotné odepsání vymáhané pohledávky z účtu povinného a její vyplacení oprávněnému, tak i neúspěšné provedení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, tj. marné uplynutí šestiměsíčního sledovacího období, v němž je peněžní ústav povinen účet povinného blokovat.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a podmínky pro jeho změnu nejsou dány, Nejvyšší soud postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř., usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, ale zároveň o nákladech dovolacího řízení (§ 226 odst. 1, § 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2014 JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D. předsedkyně senátu